Cena ASSITEJ 2008 byla udělena Jiřímu Vyšohlídovi
– za dlouholetý kreativní přístup k divadlu pro děti a mládež, neúnavné hledání otevřené divadelní komunikace, s důrazem na pohyb, vtip a múzičnost.
Jiří VYŠOHLÍD
herec, režisér a hudební skladatel
Byť je Jiří Vyšohlíd – souputník a jeden z nejbližších spolupracovníků Josefa Krofty – v divadle DRAK zaměstnán 30 let, nikdy mu nezevšednělo a jeho práce je pro něj stále vzrušujícím dobrodružstvím. Jeho divadelní i životní vitalita z něj dělají člověka o mnoho a mnoho let mladšího. Určité procento této životní síly má jistě na svědomí obliba jízdy na kole v jakémkoli počasí a ročním období. Zabránit v ní může pouze živelná katastrofa. Je vždy o krok před svými kolegy, šestihodinové zkoušky jsou mu málo a když po deseti hodinách zkoušení jsou jeho mladší kolegové zničeni, Jiří Vyšohlíd je v nejlepším a to ještě při tom hraje na některý z mnoha hudebních nástrojů, které bravurně ovládá, vodí čtyři loutky, dává pokyny zvukaři a korepetuje špatné tóny kolegů… U Jiřího je obdivuhodná pekelná či andělská soustředěnost pouze na jednu věc, kterou právě dělá a zkoumání konkrétní zkoušené situace, ze všech možných stran. V divadelním životě je vlastně takovým hledačem divadelních pokladů – nedá si pokoj, dokud jej nenajde a neodkryje pro radost svou a diváků. A bylo jich v divadle DRAK mnoho !
(Z webových stránek Divadla DRAK)
Zpověď Jiřího Vyšohlída v časopisu Loutkář (1993)
ZÁVISLOST NA DRAKU: “To je taková ta stará nekonečná láska – můj současný problém. Člověk vždycky jednoho dne zjistí, že něco už není tím, co miloval, co bývalo “jeho”, ale že došlo ke změně. Spíš jde o senilitu a stesky, jaký to bejvalo krásný. Bráníme se tomu po svým – ty vole, říkám si, zaplaťpánbu, že to vůbec bylo a že to trvalo tak strašně dlouho. Tenkrát jsme byli v Hradci zašitý a všechno dělali soustředěně, Kroftou počínaje, posledním člověkem někde v ateliéru konče. Nikdo neměl nic jinýho na práci – dneska to “kolem” hrozně rozptyluje. Většina lidí má existenční starosti, kde sehnat peníze pro rodinu. Ale dost možná, že je to jen takový můj optický klam…
Taky mě maličko pálí, že noví členové jsou o něco víc “free” než je zdrávo – některý pro divadlo nutný věci, jako je třeba určitá disciplína, nejsou ochotný respektovat. Ale asi to není něco, co by nějak víc škodilo, s tvůrčím hledáním to nemá nic společnýho. Když jsme byli mladý, byli jsme zřejmě zrovna takový – to je právě ta generační záležitost. Oni mají na druhý straně obrovskou výhodu, že jsou všestranně talentovaný. Zpívají, hrají na hudební nástroje, jsou použitelný nejen jako herci, ale i jako muzikanti. V tu chvíli si totiž divadlo může dovolit přepych mít na scéně živou hudbu. Zvlášť v dnešní době, kdy se skoro všechny zkomponované tóny linou z reprobeden nebo jsou przněny mikrofony, působí živá muzika z jeviště jako studánka vody živé…”
ZÁVISLOST NA MUZICE A DIVADLE: “To je má životní schizofrenie. Vystudoval jsem loutkařinu, ale těsně předtím, než jsem se na ni dostal, jsem začal koketovat s muzikou. I na klarinet jsem hrál. Žádný hudební vzdělání jsem přitom neměl – pouhé dva roky klavíru v hudebce, ze který mě vyhodili, protože jsem necvičil. Ale zřejmě to ve mně bylo zakódovaný, protože jsem se k muzice sám dobrovolně vrátil. S Mirkem Vildmanem z ročníku jsme pak šli do stejnýho divadla a protože o mně už věděl, řekl – zkus napsat hudbu. Zkusil jsem – a najednou i zjistil, že píšu hudbu do všeho, co se zkouší, ale že na tu náhlou “skoroprofesi” nejsem vůbec vybavenej. Chvíli jsem se ocital na hudební parketě a štvalo mě, jak divadlo hudbu znásilňuje, a hned nato mně docházelo, že z divadelního hlediska to tak prostě musí být. A tyhle dvě rozporuplný úvahy ve mně na sebe takhle hulákaj neustále.
Všichni ostatní muzikanti, kteří občas něco dělají pro divadlo, mají oproti mně strašnou výhodu – dělají si vlastní hudbu a tu a tam podniknou jakýsi úskok stranou – zplodí účelovou záležitost. Tohle já nikdy nepoznal, nic jinýho než účelový záležitosti jsem totiž jako muzikant nikdy nedělal. Takže jsem tak z časových důvodů ani nikdy nezrealizoval muziku, která ve mně už léta doutná. Na starý kolena tedy další dilema – buď s divadlem seknout a věnovat se vlastní tvorbě, nebo… ježišmarjá – byl bych toho ještě vůbec schopen?!
Divadlo se bojím opustit. Někde je v něm třeba tři roky a odejít mu nedělá potíže. Před časem odešli i někteří kluci, kteří tu byli relativně dlouho, jako Honza Bílek, Láďa Peřina, ale sám jsem viděl, že to pro ně nebylo lehký. Člověk holt před sebou musí mít určitý program a to já právě nemám. A jak že jsem v tom Draku vlastně už dlouho?! – je to hrozný…!!”
ZÁVISLOST NA PRÁCI: “To je poslední hřebík do rakve. Jsem jasnej workoholik. Tak jak jsem byl pořád nucen kombinovat muziku s divadlem, věděl jsem, že si všechno musím udělat sám a nic z toho nesmím prošvihnout. A snaha, aby to všechno dobře dopadlo, vedla k touze po čím dál větší dokonalosti. Dneska každou blbost pigluju, stokrát měním, vyhazuju, škrtám… to jsem zamlada neznal. Když jsem chvilku bez práce, žiju v hrůze, psychicky mě to ničí. Pak najednou práci mám, ale zase žiju ve stresu, abych něco nezkazil. Takže jediné chvíle, kdy se cítím dobře, jsou ty, když dodělám něco, co se povedlo. Ale to bývá obvykle jen pár minut, protože pak už mám zase strach z toho, co – a jestli vůbec něco – přijde dál…”