Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Cena Českého střediska ASSITEJ v roce 2007 byla udělena Aleně Urbanové

– za soustavnou teoretickou a recenzní činnost v oblasti divadla pro děti a mládež.

 

 Alena Urbanová

V 50.- 60. letech 20. století přední divadelní kritička, autorka hereckých monografií (V.Vejražka, M.Horníček) a v 90. letech časopisecky vydaných studií o hercích (E.Kohout, O.Scheinpflugová, J.Kemr, I.Janžurová, M.Kopecký, J.Jirásková, V.Voska a další). Od 70. let dlouholetá členka porot amatérského divadla pro děti (národní přehlídky Ostrava-Poruba, Stráž pod Ralskem, Rakovník, krajské přehlídky), lektorka seminářů a kurzů, autorka publikací o problematice divadla pro děti s důrazem na problematiku dramaturgie (Popelka divadla pro děti, Mýtus divadla pro děti), doslovů a komentářů k sborníkům her pro dětského diváka, autorka statí o historii činoherního divadla pro děti v publikaci Cesty českého amatérského divadla.

 

Ta hodná

Paměť bývá ošidná,nevím už který to byl rok (1968? či 69?), ale tu chvíli, kdy jsem zaklepal na dveře redakce tehdejších Divadelních novin, sídlící tehdy v pražském Ledeburském paláci, si pamatuji přesně. Otevřela je elegantní, ale rázná žena: Urbanová, pojďte dál! Podlomila se mi kolena. Alena Urbanová pro mě byla Bohem české divadelní kritiky, její články jsem doslova hltal s tajnou nadějí (jak se posléze ukázalo marnou) psát někdy tak skvěle jako ona. Zakoktal jsem cosi ve smyslu, že bych chtěl spolupracovat, publikovat divadelní referáty…Která divadla máte rád?, zeptala se věcně. Semafor, Činoherní klub. – Na Činoherák jste moc mladý, ale zítra je v Semaforu premiéra nové hry Šimka a Grossmanna, tady jsou lístky. Dodnes nemám odvahu si »recenzi« začínajícího, teatrologickým vzděláním nepolíbeného studenta publicistiky, na Šimkovu a  Grossmannovu revue Othello odpadá, aneb Večer u kulečníku přečíst, jisté je, že jenom mírně redigovaná v oněch dávných Divadelkách vyšla, což možná osudově ovlivnilo mou profesní životní cestu.

 

Alena Urbanová (rozená Vyskočilová, tatínek ochotník, hrající o nedělích prince Na Slupi, strýček Quido Maria Vyskočil, autor populární prvorepublikové budoárové četby)dospívala v liberálním ovzduší sklonku první republiky, přátelila se s dcerou Josefa Čapka Alenou, poznala i jejího proslulého strýce – jak byl slavný, tak byl měkký, vzpomínala po půlstoletí tehdy šestnáctiletá slečna na Čapkovo podání ruky – milovala Osvobozené (odtud asi pocházel její kriticky přátelský vztah k S+Š, v nichž viděla pokračovatele V+W) a Burianovo Déčko. Protektorátní maturita, poválce studia dramaturgie na DAMU pod křídly křemičitého Františka Götze, pak redaktorka Divadla, od sezony 1954–55 dramaturgyně Realistického divadla v čase, kdy se »MCHATRČ« pokoušela zbavit lži oblečené do pravděpodobných šatů, od počátků šedesátých let kritička, nejprve Kulturní tvorby a pak Divadelních novin, po normalizačním zákazu časopisu na chvilku dramaturgyně Divadla Na zábradlí, potom směla dlouhých dvacet let veřejně působit jen příležitostně jako porotkyně amatérských přehlídek.

 

Alena Urbanová měla výjimečné literární nadaní. Její »zprávy« o divadelních představeních dokázaly čtenářům zprostředkovat i jejich atmosféru a vůni, a kdo je četl, jakoby na těch premiérách sám byl. Dovedla, co málokterý kritik: exaktně, a přitom »básnicky« popsat něco tak unikavého, jako je herecký výkon. Divadelníci ji měli rádi,říkali jí ta hodná, protože se vždy snažila spíš pochopit než odsoudit a jízlivost nebo ironie jí byla cizí. Když jsme v roce 1992 obnovovali Divadelní noviny, žádali jsme ji, aby do toho šla s námi alespoň jako autorka. Nechtělo se jí moc, bránila se, že v průběhu vynucené normalizační pauzy ztratila s českým divadlem kontakt, ale čas od času se nám přece jen podařilo pár jejích recenzí ulovit, posléze pro nás dokonce napsala na pokračování Pět pohlednic ze ztracených krajin – pět vzpomínek na svůj zmizelý svět. Do série portrétů hereckých legend šedesátých let se ale pustila s chutí, celkem jich vzniklo sedmnáct, poslední byl věnován Rudolfu Hrušínskému. Když jej dopsala, řekla prý rodině: tím končím. Zemřela pár dní nato, 11. července 2008.