Jaké to letos bylo na Přehlídce ke Světovému dni divadla pro děti a mládež?
Na Přehlídce – Den první
Píše Ludvík Píza
Letošní Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež v Divadle v Celetné odstartovala inscenací Batosnění Studia Damúza, jež i přes dopolední čas přizvalo diváky do snového světa žluté načechrané duchny, ukrývající nejedno překvapení. Hlediště přenesené přímo na scénu, tvořené rozměrným květovaným kobercem a kolem něho rozmístěnými židlemi, již v počátku napovídalo, že tohle představení bude spočívat především ve vzájemné hře mezi publikem, dvěma studenty herectví ze 4. ročníku KALD a nepřeberným množstvím jimi oživených objektů. Jakmile rodiče s dětmi zabydleli prostor evokující pohodlí obývacího pokoje, herci Dan Kranich coby Pom a Lucie Valentová jakožto Luli, oba v proužkovaných pyžamech klučičí a holčičí barvy, započali hru zkoumající šíři a spontánnost dětské imaginace.
Zprvu se snažili upoutat pozornost diváků jen jednoduchými zvuky a batolivými pohyby, jež posléze obohatili o animaci bavlněných klubek, jejichž prostřednictvím navázali přímý kontakt s nejmladšími přihlížejícími.
V tápaní ústřední dvojice postav se odrážel motiv hledání a poznávání. Dvojice se nemohla shodnout na směru, kterým se vydat na cestu, a tak jí nezbývalo než se svými loukovými „já“ prozkoumat zákoutí peřiny, z jejíchž útrob se postupně vynořily neposedné ovečky, hlídací pes, ospalé slonisko nebo hladová husa. Dobrodružství, v němž se protagonisté seznamovali s oživenými plyšovými hračkami, vyústilo v zápas s poživačným vakem na peřiny, který za pomoci atletického médi přemohli. Nakonec, znaveni exkurzí v tomto pestrobarevném světě shledají, že jediné místo, kam jít, je to pod peřinou.
Inscenace na motivy komiksu Petry Kubáčkové zcela rezignuje na jakoukoli logiku dospělých. Skrze jednoduché herecké prostředky a animaci podněcuje fantazii nejmladšího možného publika, jež skýtalo i děti ne starší než jeden rok. Ti například podle patřičných zvuků rozpoznávaly identitu zvířecích loutek, dostaly možnost nakrmit právě se vylíhnuvší ptáče, nebo si zanotovat Ovčáci, čtveráci spolu s hrdiny během sčítání oveček. Po skončení představení se navíc dětem dostalo možnosti připojit se k živým hercům a společně s nimi si prohlédnout a zahrát s loutkami. Jako zahajovací představení přehlídky bylo Batosnění příkladem hravé a nenásilné interakce mezi herci a diváky, kteří se s divadlem seznamují nejen skrze vzájemné zakoušení, ale i přímou účastí na hře.
Studio Damúza: Batosnění
„Co to ten pán dělá?“ ozvalo se už po pár minutách zprava ode mě. Když jsem zjistil, že dotaz vzešel nanejvýš od dvouleté holčičky, neubránil jsem se tmou maskovanému úsměvu. Přes rozporuplné kvality představení se mi totiž dostalo mile ozvláštňujícího pocitu sounáležitosti, kdy jsem na okamžik docela zapomněl na svůj věk a předváděný děj znovu sledoval s dětským údivem.
Tantehorse: Pejprbój
Je škoda, že se tvůrci inscenace zaměřili na demonstraci Krylových rozličných podob, aniž by divákovi zprostředkovali představu, co znamená přímo pro ně samotné. Nabízí se tak otázka, jak vůbec chápat autora v porevoluční době a s několika generačním odstupem? Jaký je právě ten náš Kryl, si musíme zodpovědět sami.
Divadlo 21: KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít
Na Přehlídce – Den druhý
Píše Ludvík Píza
Program druhého přehlídkového dne začalo představení dětského divadelního souboru Pidilidi Polednice. Je pochopitelné, proč se dodnes Erbenova Kytice těší přízni inscenátorů, a to jak mezi profesionálními divadelníky, tak ochotnickými nebo dětskými soubory. Baladická báseň skýtá dramatický potenciál, napínavou atmosféru a svou dynamikou a obrazivostí si přímo říká o scénické zpracování. V případě vystupujícího dětského uskupení se navíc ukázala i jako výtečný materiál, jak seznámit děti s inscenováním nedramatického textu (ve smyslu druhového dělení na lyriku, epiku, drama), jeho úpravou a obohacením o autorské pasáže, a v neposlední řadě nezbytností interpretovat dílo na základě vlastních zkušeností.
Konflikt mezi frustrovanou matkou v domácnosti a dítětem byl přenesen do současnosti, kde komunikace u stolu probíhá přes odraz na displeji tabletu, děti jsou u večeře rozmrzelé, jelikož matka připravila totéž, co jim bylo naservírováno ve školní jídelně, a samotná Polednice je pouhým přežitkem. Zato postava matky, jež je v inscenaci zdvojena a rámuje tak scénu zaplněnou dětským sborem, v očích rozmazlených dítek figuruje jako symbol přemíry povinností a striktního řádu, který jim je proti srsti. Nakonec je ale ona tou, k níž se obrátí jejich hromadný výkřik v závěrečné scéně, kdy se ztemnělým sálem ozvou kroky přicházejícího nebezpečí.
PidiLidi při Památníku Lidice: Polednice
Na téma strachu posléze navázal soubor Rozcuchaní vrabčáci se svou inscenací Noční můry. Autorský projekt žáků ZUŠ v Třebechovicích pod Orebem vycházel, jak už napovídá název, z jejich největších obav a fóbií, ke kterým se snažili nalézt adekvátní jevištní klíč. Děj tak sestával z ucelených scén, v nichž každý z protagonistů nejprve vylíčil svou noční můru, jež byla posléze herecky ztvárněna souhrou ostatních za pomoci světelného střihu, rozměrného igelitu, který plnil vícero funkcí, a živého hudebního doprovodu.
Líčení gradovalo od jaksi archetypálního strachu z kadeřníků, přes scény školní šikany, až k obavám z rozchodu rodičů a rozpadu rodiny. Bylo překvapivé, s jakou silou rezonovaly motivy strachu z násilí a smrti u tak mladé skupiny žáků, i přesto, že jejich uvedení na jeviště aktérům dodalo od traumatizujících představ jistý odstup.
Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem: Noční můry
V nedělní odpoledne bylo na programu autorské, interaktivní, tanečně-pohybové a vizuální představení pro pět interpretů , loutku a dva hudebníky Mezi námi, které rozvíjelo příběh dětí, který se děje kdekoliv na zemi.
Co pro děti znamená domov – doma?
Bloger komentář k tomuto představení neuvedl, proto jen krátká informace od pořadatelů přehlídky a fotografie Ireny Vodákové.
FysioART: Mezi námi
Choreografie: Veronika Kacianová
Choreografická spolupráce: Věra Ondrašíková
Dramaturgie: Kateřina Schwarzová
Tvorba a interpretace: Juni Endo (JP), Chinami Gentsu (JP) a Andrea Vykysalá, Marie Adamová a Robert Nižník (SK)/ Husam Abed (Jordánsko)
Taneční spolupráce: Inka Bradáčová
Scénografie a kostýmy: Marianna Stránská
Loutka: Sakuma Sota (JP)
Hudba: Hearn Gadbois (USA) a DJ Buldog živě, Kuba Palys (PL)
Videoart: Jan Hrdlička, Marianna Stránská, Michaela Režová a žáci ZŠ (CZ, SK, ES, JP)
Druhý festivalový den také uvedlo Kočovné divadlo Ad Hoc, před beznadějně vyprodaným večerním sálem, komediální operní inscenaci Il Congelatore (Zmrazovač) inspirovanou snímkem Kmotr. Tvůrci si vypůjčili tradiční zápletku gangsterských filmů z období prohibice, kterou převedli do groteskních, ba přímo parodických zpívaných pasáží s živým hudebním doprovodem. Dvojice evropských přistěhovalců, jež si do New Yorku připlula splnit své sny, projde nespočtem peripetií, aby k sobě nakonec našla cestu i přes překážky s mafií. Avšak nejedná se o žádnou velkou lásku. Scénář Jana Duchka pracuje se schematickým příběhem, v němž ironizuje takřka každý motiv i postavu.
Slova světově známých árií od Bizeta, Mozarta, Verdiho a jiných, jsou kompletně přepsána, přičemž zparodován je i samotný název. Např. Nessun Dorma, v níž exceloval například Luciano Pavarotti, je převedena na „Neser Dona“ (Don je ústřední mafiánský boss inscenace, jehož příkazům se hodlá vzepřít přistěhovalecký synovec), či zvolání jména Figaro je změněno na „Fikanost“, kterou opěvuje jeden z gangsterů.
Prvotním cílem komických scén bylo bezesporu pobavit diváka, což se vzhledem k nadšeným ovacím podařilo beze zbytku. Krom parodie, u níž se tvůrcům podařilo vyhnout samoúčelnému zesměšňování, oceňuji i drobné reference na kauzy z prostředí české politiky, např. repliku „Z toho mi běhá Mrázek po zádech“, jimiž se příběh z 20. let minulého století vztáhl i na současnost. Závěrečná sborová píseň, v níž protagonisté opěvují moc peněz a konexí jen potvrdila, že téma korupce je v našem prostředí stále živé.
Kočovné divadlo Ad Hoc: Il Congelatore (Zmrazovač)
Na Přehlídce – Den třetí
Píše Ludvík Píza
Dalskabáty jsou ves, kde v každém stavení bují hřích. Či spíše pekelné síly vynakládají všechno proto, aby tomu tak skutečně bylo. Do skromné vesnické komunity proto zavítá nový farář, pod jehož kazatelskou rouškou se skrývá intrikánský čert. Pekelný delegát v podání výrazně pohybově nadaného Bartoloměje Veselého vidí za každý roh a s mrštností hada se proplétá po scéně tak, aby měl přehled o každé postavě. Ty jsou po vzoru komedie dell’arte maskovány specifickou škraboškou, nicméně krom masek a výsostně stylizovaného gestického projevu zde podobnost s italskou komedií končí. Dalskabáty v režii Petra Haška totiž zachovávají pevně semknutý děj; vycházející ze stejnojmenné pohádkové předlohy Jana Drdy. Improvizovaným číslům nebyl v inscenaci ponechán prostor, což během představení mnohokrát zdůraznily reakce nadšených diváků, kteří postavám radili, kdo se v danou chvíli schovává na jevišti, případně halasně prozrazovali čertovkou identitu dobráka Trepifajksla, na což ale žádný z herců nijak nezareagoval.
Princip převleků dětské publikum sice rychle pochopilo, nicméně skutečné sdělení inscenace krystalizovalo pozvolna až do samého závěru – tedy zda-li jsou postavy těmi, jakými se jeví či nejeví navenek. Dalskabáty představily dva druhy čertů. Toho, jehož lidskost v očích ostatních zrazovala podoba čerta, kterou se ani nesnažil nijak zamaskovat, a pak toho, jenž svou zkaženost úspěšně skrýval za kněžským hábitem. Netřeba dodávat, že právě tomu druhému stačil povrchní převlek, aby úspěšně splynul s davem, zatímco Trepifajksl si své místo mezi lidmi musel vydobýt.
Závěrečný moment prozření všech účastníků se odehrál za burácivého zahřmění a úplného zatmění sálu, kdy se po opětovném rozsvícení před diváky odhalili herci ve své pravé podobě, bez masek a úlisného čerta, po kterém na jevišti zbyla jen stržená škraboška. Dalskabáty svůj souboj s peklem vyhrály.
Malé divadlo České Budějovice: Dalskabáty, hříšná ves
K lehké atmosféře představení pak přispěl i živý hudební doprovod na kytaru, zaměřený na jednoduché, až jímavě melodické písně. Bílobílý svět tak není pro děti, ale pro všechny, kteří se nezapomněli dívat kolem sebe dětskýma očima.
Divadlo Střípek Plzeň (Skupina Šafrán): Bílobílý svět
Přestože skýtá Scottův deník dozajista čtenářsky strhující materiál, jeho jevištní ztvárnění už takové není. Děj se odvíjí od poslední manželské večeře až po badatelův skon přímočaře, bez dramatických situací, což nezakryly ani nápadité pasáže s loutkami, stínohra nebo přímo na jevišti mixované zvukové efekty a zpěv (Barbara Humel). Tvůrci v samém důsledku tlumočili, či spíše ilustrovali Scottův deník formou, jež se ale po několikáté scéně přenocování protagonistů ve stanu omrzela.
Divadlo DRAK: Amundsen kontra Scott
Býti dítětem – Přehlídka den čtvrtý
Blog neobsahoval informace o představeních úterního dopoledne, proto doplňujeme jen krátké informace pořadatelů a fotografie Ireny Vodákové.
Dopolední programový blok zahrnoval 2 představení dětských souborů. Nejdříve inscenaci Útěk na motivy knížky Oty Hofmana.
Příběh dvou chlapců různého věku, velmi rodílných povah a rodinného zázemí, které náhoda, zvláštní životní situace a taky trochu strach a pocit osamění svedou dohromady. Souboru se podařilo silný příběh věrohodně přetlumočit a přiblížit divákům.
Soubor HOP-HOP, ZUŠ Ostrov: Útěk
Taneční studio Light, ZUŠ Na Popelce, Praha 5: Jola
Píše Jana Stárková
Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pro mě začala kraťoučkým představením stejně rytmickým, jako je jeho název – Pan Cecil Brum a jeho dům. Krátká hravá skeč Tanečního studia Light byla roztomilá a okouzlující.
Mladý klarinetista představující majitele atypického domu, je v neustálém obklopení mnoha dívek. Jak to? Jeho dům a zahrada a garáž a dokonce i popelnice (v podobě děvčat) jsou mu totiž neustále v patách. Pomalými tanečními kroky ho tiše a nevyhnutelně pronásledují, kam se jen hne. Co by si taky dům bez svého majitele počal, no ne? Přesto se proti této skutečnosti pan Cecil vzbouří a pokusí se domu nenápadně, avšak neúspěšně, utéct. Inscenace končí kompromisem: pan Cecil bude brát dům na procházky alespoň o nedělích.
K vytknutí toho bylo poskrovnu. Snad jen že režisérka Lenka Tregiagová místy pozapomněla na skutečnost, že Cecilův domov jako takový je tvořen herci a nechala je čas od času například zavírat dveře v prostoru mimo iluzivně vytvořené území domu.
Taneční studio Light: Pan Cecil Brum a jeho dům
Znuděné mořské panny toužící po společnosti se pokusily zajmout jednoho z námořníků – kuchaře Sama. Výsledný stav nebyl útěšný ani pro podmořské krásky, ani pro námořníky, kterým bez jejich kuchaře nezbývalo nic jiného, než jíst k snídani, obědu i k večeři brambory se zelím. Mořské panny se zas o Sama div nepopraly a pruhovaný nešťastník byl nakonec donucen ke sňatku s jednou z nich. Spokojenost se však nedostavila a vlivem přirozené ženské rivality byl nebohý námořník opět navrácen mezi své kolegy.
Scénografie byla snadno variabilní a umožňovala rychlé proměny mořského světa v lodní palubu. Pomocí několika papírových beden, štaflí a pomalovaných prostěradel se tak v mžiku měnilo místo dění.
Inscenace byla, stejně jako ta předchozí, provázána hudební složkou. Velký počet herců umožnil vytvořit poměrně početný sbor, který za kytarového doprovodu pěl velmi rytmické a nezapomenutelné písně. Hudba však hrála tentokrát ve výsledku důležitější roli: posouvala děj a tvořila z představení muzikál.
Spousta práce byla znát i v kostýmní tvorbě. Představitelky mořských panen se mohly pyšnit šaty s krajkovými šupinami a námořníkům zas nechyběla pruhovaná trička či bílé kalhoty.
Dramatický soubor ZŠ Železnická, Jičín: Kuchař Sam a mořské panny
Inscenace plná gagů a vtípků beroucích si na paškál nejrůznější typy lidí pro mě byla ale zklamáním. To, co začalo jako hravá komedie, využívající nečekaných scénografických prostředků a rekvizit, rozplynulo se postupně v nelogickou koláž samostatných a na sebe prakticky nenavazujících scének prolnutých několika vulgárními vtípky. Postupně hromadění jednotlivých situací nemělo skoro žádnou logiku a ve výsledku nevedlo k odtajnění smyslu inscenace. Co je tedy podstatou života průměrného Čecha? Road-trip a následná smrt? Nebo je život nesmyslný? To naznačoval onen fast-food na nejslavnějším vrcholu světa a výhra ve formě hloupého křovinořezu? Těžko říct.
Športniki: Simply Clever
Býti dítětem – Přehlídka den pátý
Píše Jana Stárková
Naivní divadlo Liberec zahájilo své vystoupení tím, že se omluvilo za změnu titulu z důvodu nemoci. Původně naplánovaná inscenace Kapela jede byla pak nahrazena Werichovou pohádkou z knihy Fimfárum – Až opadá listí z dubu. Příběh o statkáři Čuperovi, který propadne alkoholu natolik, že propije skoro vše a raději se upíše čertu, aby o veškerý majetek nepřišel. Inscenace je skutečným varováním pro všechny mladé diváky. Liberecké divadlo ukázalo nástrahy alkoholismu prakticky po všech stránkách a to nejen na nebohém Čuperovi, ale i na zestárlé a sešlé uklízečce, jež byla statkáři v jeho nejhorších chvílích po ruce.
Inscenace částečně loutková a částečně činoherní byla plná všemožných světélek, vychytávek a vtípků, které mladí diváci náležitě ocenili. Peklo v podobě továrny na výrobu alkoholu plné přepravek a čertů různých podob nahánělo hrůzu jistě i starším divákům a dovedlo závislého Čiperu ke kajícnosti a abstinenci. Četné loutkové akce byly rytmické a důvtipné, ostatně stejně jako celé představení.
Zvolené téma se mi ale zdá poněkud nevhodné pro mladé návštěvníky této divadelní Přehlídky. Rozhodně se totiž nejednalo o studenty druhých až šestých tříd základních škol, pro které by měla být inscenace Až opadá listí z dubu určená. Alkoholismus byl zobrazován poměrně surovým způsobem a často se v inscenaci objevovaly i vulgarity, které ale mladé publikum přijalo se smíchem.
Naivní divadlo Liberec: Až opadá listí z dubu
Třetí pohádkou byl snový příběh o chlapci, jenž se vydal na výlet do vesmíru se svým žlutým mimozemským kamarádem, a cestou se učil a dovídal spoustu nových věcí. Představení bylo zaměřeno především na aktivizaci diváka a na jeho zapojení do hry. Svůj účel splnilo bravurně a celou přehlídku krásně zakončilo. Potvrdilo tak mé přesvědčení, že kdo si hraje, nezlobí, a už vůbec nezlobí ten, komu je hravě hráno.
Ateliér DVN JAMU Brno: Pohádky trochu jinak
