Divadelní spolek Tyl Rakovník – Tvrdohlavá žena
Letošní “Popelka” začala vskutku šťastně. Domácí soubor se představil hrou z oblasti české klasiky “Tvrdohlavou ženou” J. K. Tyla a nutno říci, že nasadil pomyslnou laťku pěkně vysoko. Dramaturgická úprava textu směřovala jednoznačně ke zvýraznění příběhu o lásce školního pomocníka Pěnkavy a Terezky, a ke všem komplikacím s tím spojených, a zcela (nebo téměř zcela) rezignovala na dějovou rovinu preferující politické klima v Čechách poloviny minulého století. Zdůraznily se tím i pohádkové motivy předlohy (Zlatohlav a jeho pomocníci) a vše bylo koncentrováno na jednání dramatických postav. V této souvislosti zůstává jediným větším otazníkem výstup potulného Žida Ezechiela v hospodě U Madlenky, který působí rušivě, neboť se nepodařilo plně jej propojit (a to i inscenačně) s hlavní osou příběhu. Rovněž po režijní stránce (Jaroslav Kodeš) jsme byli svědky nadprůměrné práce. Jevištní realizace využila postupů interpretačního divadla, a to v tom nejlepším slova smyslu. Dramatické situace jsou přehledně a svébytně vybudovány a postavy jsou nuceny pod tlakem těchto situací jednat (za všechny uveďme situaci po požáru mlýna, která vyústí v odmítnutí mlynářky provdat Terezku za Pěnkavu). Výrazným rysem inscenace je také herecké uchopení jednotlivých postav. Není totiž jednoduché najít optimální poměr mezi nadsázkou a vážnými tóny a stanovit tak přesnou míru divadelní stylizace, kterou Tylovy postavy vyžadují a jedině tak může být jejich jednání jevištně pravdivé. Nejlépe se onu stylizaci podařilo, dle našeho názoru, nalézt a realizovat u postavy Johanese Pěnkavy (Jan Grundman), ale za pozornost stojí i ostatní herecké kreace – za všechny jmenujme Veroniku Bauerovou (Terezka), Evu Kodešovou (Madlenka), Ladislava Zelinku (Nožejček – s výhradou absence vážných tónů v dialogu s mlynářkou) a v neposlední řadě Alenu Mutinskou, jejíž mlynářce Jahelkové ještě k dokonalosti schází výraznější zveřejnění jejího charakteru v jednotlivých situacích v průběhu celé inscenace.
Díky tomu, že z technických důvodů nešlo využít všechny možnosti scénického objektu, působil tento spíše dekorativně než funkčně.
Přes tuto dílčí vadu na kráse jsme byli svědky pozoruhodného výsledku, zejména v kontextu činoherního divadla pro děti a rozhodně řekla své výrazné slovo v diskusi o možnostech současného inscenování české klasiky.