Divadlo Saně na kolech DDM Praha – Koloběžka se zlatými ráfky
David Bazika předložil, nabídl, výsostně výtvarnou inscenaci. Výtvarnou ve smyslu jazyka výtvarného umění, a ne až tak jazyka divadelního. Aby bylo jasno, řeč není pouze o scénografii, ale o obrazech jako takových.
Rezignuje se na jednání slovem, na dramatické situace, na kauzalitu příběhu, takže jsme spíše svědky literárního kronikářského záznamu než dramatického vyprávění.
Takže, mizanscéna jako tématické prostorové gesto není, ale existuje mizanscéna jako obraz, který je statický. Začátek a konec jsou zaklety do okamžiku vzniku, ale v čase, po který obraz trvá, se v něm cosi pohybuje. Možná jsou to kinetické komiksy, kde texty jsou pouze bubliny.
Celek se tedy nesloží do kompozice názoru, postoje a výkladu, ale řád, i když s otazníkem, inscenace má. Nelze ji prostě pominout, a to i přes nižší hodnotu komunikace divadlem, ale větší komunikaci výtvarným obrazem. Tím i skoro absence nadhledu. Nelze ji pominout, i když sdělení tématu i samo téma nejsou zcela čitelné.
Zdá se tedy, že přes jisté estetické zásahy diváka ani zvolený princip nebyl důsledný. Vysílá se na více kanálech a ve více kódech, ale šifrovací kniha není divákovi nabídnuta.
PŘÍKLAD: Důležitý je pád telegrafních sloupů a esteticky zdůrazněný pohyb postav – katastroficky zpomalený. To je důležitější než sama záchrana princezny a zvolení nového krále, potažmo převlek královského rádce. Přitom obrazné vnímání samotné katastrofy je cosi, co významově nelze pominout. Ale ŕ co pak dál učinit divadlem, divadelním jazykem, dál.