Divadlo ve výchově
Josef Valenta
Katedra výchovné dramatiky DAMU
Katedra pedagogiky FF UK v Praze
Není divu, že jev pojmenovatelný jako „divadlo“, jev svou povahou tak hluboce antropologický či tak hluboce zakořeněný již v biologické podstatě člověka, nacházíme v životě též ve formách neuměleckých či tzv. paradivadelních. Tedy nejen jako uměleckou zprávu, kterou vysílají divadelníci divákům. „Zdivadelnění“ nalézáme prvotně i v oblastech týkajících se naplňování základních životních potřeb (hledání partnerů, ochrana a obrana před nebezpečím atd.) a posléze i v oblastech týkajících se léčby, výchovy a vzdělávání či řešení určitých společenských problémů.
Samozřejmě, že v těchto oblastech, resp. formách užití divadla se obvykle více či méně ztrácí něco z „artistnosti“ (i když ne vždy, jak uvidíme níže), avšak navíc přibývá naopak zase něco jiného. A to zpravidla aktivní účast „diváka“ přímo na divadelní akci či jeho (divákovy) divadelní aktivity bezprostředně na tuto akci navazující. Divák se stává svým způsobem rovněž hercem. Avšak ne vždy proto, aby spolupracoval na umělecké zprávě, nýbrž z velké části proto, aby ukázal jiné možné způsoby řešení problému, který je obsahem hry a jiné postoje k němu, jiné formy komunikace, aby se svým vstupem do hry sám něčemu učil, aby nabízel touto svou aktivitou příležitost k učení dalším účastníkům, aby rozvíjel svou obecnou kreativitu, aby se vyhrával ze svých osobních problémů.
Vhodný pro označení této kombinace dvou – jinak běžně komplementárních – rolí může být pojem použitý specificky (ve vztahu k jedné z forem interaktivního divadla) A. Boalem: spectactor (spojení angl. spectator – divák a actor – herec).
K těmto formám divadla náleží od 60. let 20. stol. i tzv. divadlo ve výchově (Theatre in Education (TIE) – v jazyce země, která je zplodila). Šedesátá léta byla významným obdobím v dějinách kdekteré oblasti kultury. Dotkla se tedy i výchovy a vzdělávání a rovněž divadla.
V oblasti výchovy a vzdělávání se projevila obecná tendence k uvolnění režimu v procesech vyučování, otevření školy (open school), zvýšení podílu aktivní participace žáka na procesu získávání vzdělání. Znovu ožívat začaly starší reformní ideje z období mezi dvěma světovými válkami, objevují se nové verze tzv. free schools. Přehodnocovala se i pragmatická pedagogika počátku 20. století, avšak její teze „learning by doing“ zůstala stále aktuální. Obecně se tedy (znovu) otevíral prostor pro vlastní aktivitu klientů škol a výchovně-vzdělávacích zařízení vůbec. Zjednodušeně řečeno: omezení monologu učitele a aktivizace žáka se staly podmínkou i pro nové využití paradivadelních participativních forem ve výchově.
Ovšem i divadlo zaznamenalo další fázi vývojových změn. Zde citujme K.Brauna: „V knize Nové divadlo ve světě (1960-1971), vydané v roce 1975, jsem v úvodu napsal: „Šedesátá léta lze nejspíše přirovnat k nástupu Velké divadelní reformy na počátku našeho století. Začala nová, druhá divadelní reforma.“ A o něco dále: „… „nové divadlo“ mělo zpočátku c í l e č i s t ě
d i v a d e l n í , avšak v průběhu vývoje si samo objevovalo nové perspektivy, záměry a cesty, včetně těch, které směřují již mimo divadlo v dosud známých formách jeho projevů.“ (Braun, K., s. 13 a 14). Divadlo samo tedy začalo – mimo jiné – oživením ideje aktivní účasti diváka na procesu tvorby (v různých variantách) vycházet vstříc i potřebám výchovy. A není koneckonců s podivem, že nám v kulisách vzniku divadla ve výchově mohou znít i jména B.Brechta nebo již zmiňovaného A.Boala.
„Aktivní, participující“ žák se jen těžko mohl minout s „aktivním, participujícím“ divákem…
V r. 1965 se tedy objevuje v Coventry ve Velké Británii první divadelní soubor, který se začal věnovat divadlu ve výchově. Nechme však stranou specifika vývoje divadla ve výchově, které posléze překročilo hranice ostrova. Podívejme blíže k podstatě systému. Zkusme ji definovat nejprve prostřednictvím popisu jakési obecné – „univerzální“ – formální struktury TIE, kterou se odlišuje od „běžného“ divadla.
- l) Na začátku práce stojí obvykle určité
- a) zadání, které divadelníci obdrží (např. od školských úřadů). V daném regionu může být vnímáno jako problém např. domácí násilí a skupina provozující TIE je vyzvána k tomu, aby připravila představení divadla ve výchově (to byla běžná praxe v Británii v době rozkvětu TIE);
- b) nebo si divadelníci sami provedou šetření či skutečný terénní výzkum problémů populace, pro kterou mají hrát (žáci, studenti, vězňové, zdravotnický personál, senioři atd. – takto postupuje např. boalovská forma tzv. divadla-forum).
2) Pak soubor jako celek pracuje na tématu, obsahu a „textu“ hry (devising process). V jiné variantě lze ovšem nechat hru podle daných požadavků právě a jen pro tento účel napsat jednotlivci – dramatikovi, členu souboru atd. nebo lze použít jinou, již napsanou, obecně vhodnou divadelní hru. Součástí této fáze je dále příprava vlastního představení a těch jeho částí, v nichž budou diváci participovat.
3) Dále členové souboru obvykle navštíví instituci (znovu), pro jejíž klienty se bude hrát (školu atd.) a jednají s pedagogy, s nimiž mohou dohodnout i určité formy přípravy žáků na tuto akci. Někdy se ovšem mohou setkat i s žáky, aby s nimi opět předem probrali některé náležitosti chystaného představení. Divadelníci se mohou předem setkat také jen se zástupci žáků/klientů, aby jim „zkusmo“ představení přehráli a svůj projekt si tak předem „otestovali“.
4) Následuje představení před klienty (ve škole jde obvykle o třídu).
Na začátku je určitý kontaktový úvod (příp. i vysvětlení formy TIE).
Pak následuje samo představení. Zde můžeme rozlišit dvě základní formy:
- a) Představení je přerušováno a diváci jsou pověřováni různými úkoly, z nichž
— některé mohou sloužit jen k debatě o tom, co se vlastně na jevišti mezi postavami děje a jaké na to panují názory atd. (to může moderovat vybraný člen souboru, který buď rovněž hraje či má pouze roli průvodce),
— některé jsou ryze vzdělávací povahy (např. herci si rozdělí diváky do skupin – stanou se na určitou dobu učiteli – a probírají v diskusích, prostřednictvím krátkých scének či jiných metod dramatické výchovy atd. s žáky např. reálie doby, do níž je hra zasazena),
— některé mají za cíl připravit se skupinkami diváků jejich aktivní participaci na dalším běhu představení (v další scéně hry diváci hrají např. obchodníky a nakupující na tržišti, kde se setkají hrdinové děje hraní herci) atd. atd.
- b) Představení není přerušováno, je přehráno rázem jako celek.
5) Zejména po variantě 4/b pak následuje workshop, který navazuje na to co se odehrálo během představení a věnuje se tématu hry. Formy mohou být podobné jako u bodu 4/a.
V případě použití divadla-forum se hra hraje dvakrát, avšak při opakování ji diváci zastavují, přebírají od herce na chvíli určenou roli a nabízejí svou vlastní hrou/svými hráčskými vstupy jiná řešení situací. Pokud neužíváme techniky divadla-forum, většinou se opět žáci rozdělí do skupin. S každou pracuje většinou jeden herec-pedagog. Obvykle v této fázi práce vznikají kratičká představení vyrůstající z debat a z improvizací vycházejících z tématu a příběhu hry.
Závěrem se zastavme u cílů takovéto divadelní/výchovné akce. Ptát se po cílech je zcela korektní, neboť výchova je stále (ještě) definována jako proces cílevědomý, tedy založený na vědomí cíle. Obecně by se jistě dalo napsat pár vzletných frází o tom, jak umění samo má rozvíjející vliv a je-li podpořeno aktivní participací, pak … atd.atd.
Přesto zkusme na věc nahlédnout jinak.
A předem upozorním, že níže uvedená úvaha, se neopírá jen o teoretické studium divadelní výchovy a interaktivních divadel, ale i o diváckou zkušenost autora tohoto příspěvku s britskými, maďarskými a českými představeními a o jeho divadelnickou zkušenost z opakované práce s formou divadla-forum v Praze.
Zkusme tedy na věc nahlédnout z úhlu pohledu současných podmínek u nás, v České republice (!), kde je divadlo ve výchově zatím v samých začátcích (odkaz na naše soubory založené především absolventy Katedry výchovné dramatiky DAMU je v závěru). Znamená to, že ve školách působí soubory jen velmi jednorázově a že není vytvořen systém, který by od souborů TIE v ČR žádal zpracovávání konkrétních témat, která jsou v tom či onom regionu či obecně právě aktuální.
* Podívejme se nejprve na workshopové části TIE.
– Interaktivní partie akcí divadla ve výchově (workshopy v průběhu i po představení) jsou víceméně jednorázovým výchovným či vzdělávacím aktem. Proto nelze rozhodně přeceňovat jejich potenciál jak v oblasti učení se určitým dovednostem (komunikace, veřejné vystupování atd.), tak ani v oblasti učení se vědomostem či v oblasti rozvíjení postojů.
– Mají ovšem jednu výhodu, totiž kontext divadelní akce, divadelního představení. Jsou propojeny se specifickým rámce, který workshopové a aktivizující formy užívané v běžné škole postrádají. Je možno vejít s herci do světa fikce, do jejího času a prostoru, je možno vůbec být v takovém kontaktu s herci, resp. postavami, který není obvyklý. To jistým způsobem naopak potenciál workshopů posiluje! Posiluje však, podle mého názoru, spíše jejich motivačně prožitkový potenciál než potenciál vzdělávací. Hypoteticky můžeme říci, že se tu více aktualizuje cíl v oblasti estetické/divadelní výchovy (poznání divadla, nahlédnutí do mechanismů jeho tvorby, zážitek účasti, divadelní vystupování atd.) než cíl v oblasti jiných obsahů (věcné znalosti, sociální dovednosti, mravní postoje atd. – tyto cíle v tomto kontextu mohou pak být naplňovány spíše náhodně u individuálně různě připravených, vzdělaných a vychovaných diváků).
– Vyjdeme-li z předchozího, pak v našich podmínkách je TIE spíše zajímavou formou divadelní výchovy než nástrojem pro edukativní působení v oblastech jiných obsahů vzdělání.
To ovšem není kritika. Tento cíl TIE považuji za zcela korektní.
A domnívám se, že to zřejmě tak zůstane, pokud se ovšem u nás TIE nerozšíří a nestane se mnohem běžnější a standardnější součástí práce např. školy. Tomu budou ovšem bránit ekonomické okolnosti.
To bylo řečeno ve vztahu k workshopovým částem TIE.
* Zastavme se ještě nakonec u představení samého.
– Podstatná tíže „edukačního“ či spíše „ovlivňujícího“ úkolu TIE za výše uvedených podmínek pak ovšem leží v samém představení. Tedy: plně tu zůstává zachována „ovlivňující“ úloha divadla jako takového. Nemíním se v tomto okamžiku chytit do vlastní pasti rozvíjením úvah o tom, jak samo představení může být výchovné či vzdělávací a přitom nebýt tzv. didaktické atd.
Nicméně jednu poznámku chci představení věnovat:
V každém případě, by mělo být kvalitní!! TIE by se tedy měli věnovat lidé, kteří mají jak talent, tak vzdělání v oboru divadla i v oboru výchovy (v jisté fázi vývoje TIE Britové užívali pojem „actor-teacher“). Ideálně – tým dobrých profesionálů pohybujících se v obou oborech.
Neboť mají-li prostřednictvím TIE žáci nahlédnout do světa divadla, pak je logické, že bychom jim měli nabídnout divadlo dobré.
Použitá literatura:
Braun, K., Druhá divadelní reforma. Praha 1993.
Learning through theatre. Ed. by T.Jaskson. Routledge 1993.
Odkaz na divadelní soubory zabývající se u nás TIE:
– AGENTURA BOŘIVOJ
Praha Šmeralova 19, 170 00 Praha 7
Tel.: 233 372 128, 737 708 581
Miroslava Vydrová
– SPOLUPOSPOLU
Klub Klamovka, Podbělohorská 3, 150 00 Praha 5
Tel.: 257 220 165
E–mail: spolupospolu@seznam.cz
Hana Hronová