Přihláška za člena ASSITEJ EN

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

Jaké to letos bylo na Přehlídce ke Světovému dni divadla pro děti a mládež?

Na Přehlídce – Den první

Píše Ludvík Píza

Letošní Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež v Divadle v Celetné odstartovala inscenací Batosnění Studia Damúza, jež i přes dopolední čas přizvalo diváky do snového světa žluté načechrané duchny, ukrývající nejedno překvapení. Hlediště přenesené přímo na scénu, tvořené rozměrným květovaným kobercem a kolem něho rozmístěnými židlemi, již v počátku napovídalo, že tohle představení bude spočívat především ve vzájemné hře mezi publikem, dvěma studenty herectví ze 4. ročníku KALD a nepřeberným množstvím jimi oživených objektů. Jakmile rodiče s dětmi zabydleli prostor evokující pohodlí obývacího pokoje, herci Dan Kranich coby Pom a Lucie Valentová jakožto Luli, oba v proužkovaných pyžamech klučičí a holčičí barvy, započali hru zkoumající šíři a spontánnost dětské imaginace.

 

Zprvu se snažili upoutat pozornost diváků jen jednoduchými zvuky a batolivými pohyby, jež posléze obohatili o animaci bavlněných klubek, jejichž prostřednictvím navázali přímý kontakt s nejmladšími přihlížejícími.

 

V tápaní ústřední dvojice postav se odrážel motiv hledání a poznávání. Dvojice se nemohla shodnout na směru, kterým se vydat na cestu, a tak jí nezbývalo než se svými loukovými „já“ prozkoumat zákoutí peřiny, z jejíchž útrob se postupně vynořily neposedné ovečky, hlídací pes, ospalé slonisko nebo hladová husa. Dobrodružství, v němž se protagonisté seznamovali s oživenými plyšovými hračkami, vyústilo v zápas s poživačným vakem na peřiny, který za pomoci atletického médi přemohli. Nakonec, znaveni exkurzí v tomto pestrobarevném světě shledají, že jediné místo, kam jít, je to pod peřinou.

Inscenace na motivy komiksu Petry Kubáčkové zcela rezignuje na jakoukoli logiku dospělých. Skrze jednoduché herecké prostředky a animaci podněcuje fantazii nejmladšího možného publika, jež skýtalo i děti ne starší než jeden rok. Ti například podle patřičných zvuků rozpoznávaly identitu zvířecích loutek, dostaly možnost nakrmit právě se vylíhnuvší ptáče, nebo si zanotovat Ovčáci, čtveráci spolu s hrdiny během sčítání oveček. Po skončení představení se navíc dětem dostalo možnosti připojit se k živým hercům a společně s nimi si prohlédnout a zahrát s loutkami. Jako zahajovací představení přehlídky bylo Batosnění příkladem hravé a nenásilné interakce mezi herci a diváky, kteří se s divadlem seznamují nejen skrze vzájemné zakoušení, ale i přímou účastí na hře.

Studio Damúza:   Batosnění

koncept, režie: Monika Kováčová
scénografie: Zuzana Vítková
hrají: Lucie Valenová, Dan Kranich
V odpoledních hodinách se v již tradičně rozděleném prostoru na jeviště a hlediště představil mim Radim Vizvárys inscenací Pejprbój. Oděn do přiléhavého bílého kostýmu s kapucou, s na bílo nabarvenými vlasy a posmutnělým výrazem upřeným do publika se znuděně pohupoval na povalené papírové roli. Krom ní byly na scéně ještě další dvě, semknuté blízko k sobě, takže, když herec nečekaně přepadl vzad, role popadaly, což se u dětského publika setkalo s více než příznivou odezvou. Přinejmenším prvních deset minut sestávalo z obdobně komických výstupů, během nichž protagonista rozvíjel papírové role na všechny směry, dokud nebyla podlaha scény dočista zabílená. Posléze se z dřepu vrhl rovnou do papírových závějí, v nichž se ukryl před zraky ostatních, aby se v zápětí znovu objevil i s různými objekty, vymodelovanými z právě roztočeného papíru. Zprvu šlo jen o tvary evokující vatové tyčinky, které si herec strkal do uší a nosu, nebo náznakově zpodobená zvířata, přičemž důraz byl kladen na situační komiku a tvarovatelnost materiálu. Jevištní akce se skutečně tematizovala teprve v okamžiku, kdy se po boku živého herce objevila přibližně metr vysoká loutka pejprbóje, chlapce z papíru. V něm se zračilo dosavadní osamění a prázdnota, obklopující chlapce-člověka, ale i nerozdělitelné pouto, které je k sobě vázalo. Jeden bez druhého najednou nemohli existovat.
Následná pasáž, v níž je pejprbój unesen a je třeba ho vysvobodit, už působila příliš nástavbově a zdlouhavě. Herecká akce byla totiž místy značně matoucí, a to v důsledku nezřetelné hranice mezi aktérovým tvarováním vlastní postavy a animací objektů.
Svůj podíl na tom má jistě i žánrová neukotvenost inscenace, především v předělech mezi komickými výstupy a melancholickým líčením o cestě za přátelstvím.

„Co to ten pán dělá?“ ozvalo se už po pár minutách zprava ode mě. Když jsem zjistil, že dotaz vzešel nanejvýš od dvouleté holčičky, neubránil jsem se tmou maskovanému úsměvu. Přes rozporuplné kvality představení se mi totiž dostalo mile ozvláštňujícího pocitu sounáležitosti, kdy jsem na okamžik docela zapomněl na svůj věk a předváděný děj znovu sledoval s dětským údivem.

Tantehorse: Pejprbój

hraje: Radim Vizváry
Sobotní přehlídkový program zakončila inscenace divadla D21, KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít, jež se výrazně soustředila na starší publikum. Režisér Jiří Ondra se spolu s hereckým souborem zaměřili na odkaz tvorby známého hudebníka a básníka, jeho trvání, proměny a rezonanci v dnešní době. Co vlastně víme o Karlu Krylovi? Znalost základních životopisných faktů není jistě od věci, avšak objektivní představu o tom, jaký autor skutečně byl, nám samozřejmě neposkytne. Autor přežívá jen ve svém díle, které si ale přetváříme do tisícero podob. Jednou sentimentálních, jindy kritických. A taková byla i koncepce inscenace.
Pasáže, v nichž herci vybízeli publikum k zapálenému zpěvu (jedna z hereček dokonce předříkávala text do mikrofonu) za projekce dobových záběrů Kryla s Gottem, vystřídaly scény ironizující vzpomínky jednotlivých protagonistů na známého umělce a věcné dary, jakých se jim od něho dostalo.
Dynamiku vyprávění udržovalo soustavné střídání postav mezi herci, simultánní akce, výrazné obracení se k divákům, což obnášelo i rozdávání lahvovaného piva nebo na jevišti připraveného guláše. Rozmanitost umělcových identit pak umocňovaly i německy mluvené pasáže, které k faktorům znesnadňujícím poznání Krylovy osobnosti přidaly i bariéru jazykovou.

Je škoda, že se tvůrci inscenace zaměřili na demonstraci Krylových rozličných podob, aniž by divákovi zprostředkovali představu, co znamená přímo pro ně samotné. Nabízí se tak otázka, jak vůbec chápat autora v porevoluční době a s několika generačním odstupem? Jaký je právě ten náš Kryl, si musíme zodpovědět sami.

Divadlo 21: KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít

režie: Jiří Ondra
hudba: David Hlaváč
výprava: Mariana Dvořáková

Na Přehlídce – Den druhý

Píše Ludvík Píza

Program druhého přehlídkového dne začalo představení dětského divadelního souboru Pidilidi Polednice. Je pochopitelné, proč se dodnes Erbenova Kytice těší přízni inscenátorů, a to jak mezi profesionálními divadelníky, tak ochotnickými nebo dětskými soubory. Baladická báseň skýtá dramatický potenciál, napínavou atmosféru a svou dynamikou a obrazivostí si přímo říká o scénické zpracování. V případě vystupujícího dětského uskupení se navíc ukázala i jako výtečný materiál, jak seznámit děti s inscenováním nedramatického textu (ve smyslu druhového dělení na lyriku, epiku, drama), jeho úpravou a obohacením o autorské pasáže, a v neposlední řadě nezbytností interpretovat dílo na základě vlastních zkušeností.

Konflikt mezi frustrovanou matkou v domácnosti a dítětem byl přenesen do současnosti, kde komunikace u stolu probíhá přes odraz na displeji tabletu, děti jsou u večeře rozmrzelé, jelikož matka připravila totéž, co jim bylo naservírováno ve školní jídelně, a samotná Polednice je pouhým přežitkem. Zato postava matky, jež je v inscenaci zdvojena a rámuje tak scénu zaplněnou dětským sborem, v očích rozmazlených dítek figuruje jako symbol přemíry povinností a striktního řádu, který jim je proti srsti. Nakonec je ale ona tou, k níž se obrátí jejich hromadný výkřik v závěrečné scéně, kdy se ztemnělým sálem ozvou kroky přicházejícího nebezpečí.

PidiLidi při Památníku Lidice: Polednice

 

Na téma strachu posléze navázal soubor Rozcuchaní vrabčáci se svou inscenací Noční můry. Autorský projekt žáků ZUŠ v Třebechovicích pod Orebem vycházel, jak už napovídá název, z jejich největších obav a fóbií, ke kterým se snažili nalézt adekvátní jevištní klíč. Děj tak sestával z ucelených scén, v nichž každý z protagonistů nejprve vylíčil svou noční můru, jež byla posléze herecky ztvárněna souhrou ostatních za pomoci světelného střihu, rozměrného igelitu, který plnil vícero funkcí, a živého hudebního doprovodu.

 

 

 

Líčení gradovalo od jaksi archetypálního strachu z kadeřníků, přes scény školní šikany, až k obavám z rozchodu rodičů a rozpadu rodiny. Bylo překvapivé, s jakou silou rezonovaly motivy strachu z násilí a smrti u tak mladé skupiny žáků, i přesto, že jejich uvedení na jeviště aktérům dodalo od traumatizujících představ jistý odstup.

Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem: Noční můry

 

 

V nedělní odpoledne bylo na programu  autorské, interaktivní, tanečně-pohybové a vizuální představení pro pět interpretů , loutku a dva hudebníky Mezi námi, které rozvíjelo příběh dětí, který se  děje kdekoliv na zemi.

 

Co pro děti znamená domov – doma?

 

Bloger komentář k tomuto představení neuvedl, proto jen krátká informace od pořadatelů přehlídky a fotografie Ireny Vodákové.

 

FysioART:   Mezi námi

Koncept a režie: Hana Strejčková
Choreografie: Veronika Kacianová
Choreografická spolupráce: Věra Ondrašíková
Dramaturgie: Kateřina Schwarzová
Tvorba a interpretace: Juni Endo (JP), Chinami Gentsu (JP) a Andrea Vykysalá, Marie Adamová a Robert Nižník (SK)/ Husam Abed (Jordánsko)
Taneční spolupráce: Inka Bradáčová 
Scénografie a kostýmy: Marianna Stránská
Loutka: Sakuma Sota (JP)
Hudba: Hearn Gadbois (USA) a DJ Buldog živě, Kuba Palys (PL)
Videoart: Jan Hrdlička, Marianna Stránská, Michaela Režová a žáci ZŠ (CZ, SK, ES, JP)
A už opět Ludvík Píza:

Druhý festivalový den také uvedlo Kočovné divadlo Ad Hoc, před beznadějně vyprodaným večerním sálem, komediální operní inscenaci Il Congelatore (Zmrazovač) inspirovanou snímkem Kmotr. Tvůrci si vypůjčili tradiční zápletku gangsterských filmů z období prohibice, kterou převedli do groteskních, ba přímo parodických zpívaných pasáží s živým hudebním doprovodem. Dvojice evropských přistěhovalců, jež si do New Yorku připlula splnit své sny, projde nespočtem peripetií, aby k sobě nakonec našla cestu i přes překážky s mafií. Avšak nejedná se o žádnou velkou lásku. Scénář Jana Duchka pracuje se schematickým příběhem, v němž ironizuje takřka každý motiv i postavu.

 

Slova světově známých árií od Bizeta, Mozarta, Verdiho a jiných, jsou kompletně přepsána, přičemž zparodován je i samotný název. Např. Nessun Dorma, v níž exceloval například Luciano Pavarotti, je převedena na „Neser Dona“ (Don je ústřední mafiánský boss inscenace, jehož příkazům se hodlá vzepřít přistěhovalecký synovec), či zvolání jména Figaro je změněno na „Fikanost“, kterou opěvuje jeden z gangsterů.

 

Prvotním cílem komických scén bylo bezesporu pobavit diváka, což se vzhledem k nadšeným ovacím podařilo beze zbytku. Krom parodie, u níž se tvůrcům podařilo vyhnout samoúčelnému zesměšňování, oceňuji i drobné reference na kauzy z prostředí české politiky, např. repliku „Z toho mi běhá Mrázek po zádech“, jimiž se příběh z 20. let minulého století vztáhl i na současnost. Závěrečná sborová píseň, v níž protagonisté opěvují moc peněz a konexí jen potvrdila, že téma korupce je v našem prostředí stále živé.

Kočovné divadlo Ad Hoc: Il Congelatore (Zmrazovač)

Scénář a texty písní: Jan Duchek
Dirigent a hudební nastudování: Lukáš Habanec
Scénografie a kostýmy: Anežka Habancová
Hudba: Georges Bizet, Leoš Janáček, Wolfgang Amadeus Mozart, Giacomo Puccini, Bedřich Smetana, Giuseppe Verdi, Ruggero Leoncavallo, Eduardo di Capua, Ernesto De Curtis, Lukáš Habanec, Gioachino Rossini, Jacques Offenbach
Hrají a zpívají: Adam Caha, Jan Duchek, Anežka Habancová, Barbora Blažíčková, Lukáš Habanec, Dominika Jíchová, Zdeněk Melín, Petr Mikulka, Klára Šidlová, Jiří Vedral, Ludmila Weissová

Na Přehlídce – Den třetí

Píše Ludvík Píza

Dalskabáty jsou ves, kde v každém stavení bují hřích. Či spíše pekelné síly vynakládají všechno proto, aby tomu tak skutečně bylo. Do skromné vesnické komunity proto zavítá nový farář, pod jehož kazatelskou rouškou se skrývá intrikánský čert. Pekelný delegát v podání výrazně pohybově nadaného Bartoloměje Veselého vidí za každý roh a s mrštností hada se proplétá po scéně tak, aby měl přehled o každé postavě. Ty jsou po vzoru komedie dell’arte maskovány specifickou škraboškou, nicméně krom masek a výsostně stylizovaného gestického projevu zde podobnost s italskou komedií končí. Dalskabáty v režii Petra Haška totiž zachovávají pevně semknutý děj; vycházející ze stejnojmenné pohádkové předlohy Jana Drdy. Improvizovaným číslům nebyl v inscenaci ponechán prostor, což během představení mnohokrát zdůraznily reakce nadšených diváků, kteří postavám radili, kdo se v danou chvíli schovává na jevišti, případně halasně prozrazovali čertovkou identitu dobráka Trepifajksla, na což ale žádný z herců nijak nezareagoval.

 

Princip převleků dětské publikum sice rychle pochopilo, nicméně skutečné sdělení inscenace krystalizovalo pozvolna až do samého závěru – tedy zda-li jsou postavy těmi, jakými se jeví či nejeví navenek. Dalskabáty představily dva druhy čertů. Toho, jehož lidskost v očích ostatních zrazovala podoba čerta, kterou se ani nesnažil nijak zamaskovat, a pak toho, jenž svou zkaženost úspěšně skrýval za kněžským hábitem. Netřeba dodávat, že právě tomu druhému stačil povrchní převlek, aby úspěšně splynul s davem, zatímco Trepifajksl si své místo mezi lidmi musel vydobýt.

 

 

 

Závěrečný moment prozření všech účastníků se odehrál za burácivého zahřmění a úplného zatmění sálu, kdy se po opětovném rozsvícení před diváky odhalili herci ve své pravé podobě, bez masek a úlisného čerta, po kterém na jevišti zbyla jen stržená škraboška. Dalskabáty svůj souboj s peklem vyhrály.

Malé divadlo České Budějovice: Dalskabáty, hříšná ves

režisér: Petr Hašek
asistentka režie: Ewa Kociemska
výprava: Kateřina Štolcpartová
hudba: Filip Nebřenský
texty písní: Helena Kebrtová
korepetitor: Filip Nebřenský
pohybová spolupráce: Veronika Riedlbauchová
dramaturg: Janek Lesák
dramaturgická spolupráce: Helena Kebrtová
Hrají: Dana Chroustová, Viacheslav Zubkov, Bartoloměj Veselý, Jan Hönig, Lucie Škodová, Jan Vejražka, Sofia Adamová, Budlana Baldanova, František Hájek, Jiří Waldmann
V odpoledních hodinách se na kratičkou chvíli změnil černý sál divadla v Bílobílý svět. Krajinu volných asociací, metafor a jemného humoru divákům ve své inscenaci předestřeli Šárka Chvalová a František Kaska. Pro diváky to možná bylo zároveň premiérové seznámení s básněmi Daniela Heviera, které inscenátoři převedli do scénické koláže rámcované spánkem ústředního hrdiny.
Malý Adam se po ranní konverzaci s maminkou a beruškou vydává do peklíčka, tedy školy, kde starostlivou matku nahradila káravá učitelka. Zeměpis, matematika nebo i samotná cesta do školy a zpět domů jsou podnětem k imaginaci, vztahování běžných věcí do nových souvislostí a hře se slovy. Realita může být snová i za bílého dne, pakliže si ji tak představíme. Tomu nasvědčuje i drobná bílá scéna, sestávající ze skládací stěny postavené na stole s ubrusem, na jejímž pozadí vynikly loutky kontrastních barev. Současně je tak znázorněna i křehkost Adamova světa, který lze složit tak snadno jako právě dočtené noviny.
Dvojice herců využívala jak prostředků činoherního herectví, tak animací objektů a loutek. Z této kombinace živých aktérů s předměty vznikl jemný a nápaditý sled metaforických obrazů. Prostor kolem nás viděný očima citlivého a osamělého pozorovatele, jehož představivost mu skýtá bohatší svět, než realita všedního dne.

K lehké atmosféře představení pak přispěl i živý hudební doprovod na kytaru, zaměřený na jednoduché, až jímavě melodické písně. Bílobílý svět tak není pro děti, ale pro všechny, kteří se nezapomněli dívat kolem sebe dětskýma očima.

Divadlo Střípek Plzeň (Skupina Šafrán): Bílobílý svět

Hrají: Šárka Chvalová a František Kaska
Co všechno byste byli ochotni obětovat pro dobytí jižního pólu? Například britský polárník Robert Scott se nezdráhal vzdát manželky, pohodlí domova a nakonec ani vlastního života. Touha objevit neobjevené byla natolik silná, že se v roce 1910 vydal spolu s 13 členy do nehostinné antarktické pustiny, kde celou expedici zaznamenal do deníku. Mimo jiné do něho vtiskl i pocity deziluze a selhání, když se svými dvěma kolegy stanul na vytouženém místě, kde se již hrdě tyčila samojediná vlajka norského průzkumníka Roalda Amundsena.
Právě Amundsenův telegram Scottovi o chystané expedici na jižní pól odstartoval pomyslné klání dvou rivalů, stejně tak jako inscenaci královehradeckého Divadla DRAK, Amundsen kontra Scott.
Přestože název dává tušit dramatický konflikt ústředních dvou postav, je Amundsenova postava překvapivě postavena stranou a motiv soupeření zůstává v pozadí jednání. Inscenace se více soustředí na líčení Scottových peripetií, které na jevišti probíhá ve dvou dramatických časech.
V pravém rohu scény je naznačen obývací pokoj Scottovy manželky, jež za nocí pročítá mužův deník, v centru jeviště se pak divákům retrospektivně zhmotňuje v několika plánech mrazivé dobrodružství.

Přestože skýtá Scottův deník dozajista čtenářsky strhující materiál, jeho jevištní ztvárnění už takové není. Děj se odvíjí od poslední manželské večeře až po badatelův skon přímočaře, bez dramatických situací, což nezakryly ani nápadité pasáže s loutkami, stínohra nebo přímo na jevišti mixované zvukové efekty a zpěv (Barbara Humel). Tvůrci v samém důsledku tlumočili, či spíše ilustrovali Scottův deník formou, jež se ale po několikáté scéně přenocování protagonistů ve stanu omrzela.

Divadlo DRAK: Amundsen kontra Scott

dramatik: Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček
režisér: Jakub Vašíček, scénický výtvarník: Kamil Bělohlávek, kostýmní výtvarnice: Tereza Vašíčková, hudba: Ondřej Müller, dramaturg: Tomáš Jarkovský
Hrají: Ivana Bílková, Barbara Humel, Filip Huml, Václav Poul, Jiří Vyšohlíd, Milan Žďárský, Pavel Černík

Býti dítětem – Přehlídka den čtvrtý

Blog neobsahoval informace o představeních úterního dopoledne, proto doplňujeme jen krátké informace pořadatelů a fotografie Ireny Vodákové.

 

 

Dopolední programový blok zahrnoval 2 představení dětských souborů. Nejdříve inscenaci Útěk na motivy knížky Oty Hofmana.

 

 

Příběh dvou chlapců různého věku, velmi rodílných povah a rodinného zázemí, které náhoda, zvláštní životní situace a taky trochu strach a pocit osamění svedou dohromady. Souboru se podařilo silný příběh věrohodně přetlumočit a přiblížit divákům.

 

 

Soubor HOP-HOP, ZUŠ Ostrov:   Útěk

koncept, režie:  Irena Konývková
Autorské divadelní představení Jola zachycuje skutečný příběh malého tibetského chlapce Odzera, který se při hře nešťastně popálil a ve vteřině se mu změnil celý život.
Jola vypráví o jeho cestě za uzdravením, o střetu s jinou kulturou, o přátelství nejen jeho očima, ale i očima těch, kteří vše prožívali s ním. .

Taneční studio Light, ZUŠ Na Popelce, Praha 5:   Jola

koncept, režie: Lenka Tretiagová

 

 

Píše Jana Stárková

Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pro mě začala kraťoučkým představením stejně rytmickým, jako je jeho název – Pan Cecil Brum a jeho dům. Krátká hravá skeč Tanečního studia Light byla roztomilá a okouzlující.

Mladý klarinetista představující majitele atypického domu, je v neustálém obklopení mnoha dívek. Jak to? Jeho dům a zahrada a garáž a dokonce i popelnice (v podobě děvčat) jsou mu totiž neustále v patách. Pomalými tanečními kroky ho tiše a nevyhnutelně pronásledují, kam se jen hne. Co by si taky dům bez svého majitele počal, no ne? Přesto se proti této skutečnosti pan Cecil vzbouří a pokusí se domu nenápadně, avšak neúspěšně, utéct. Inscenace končí kompromisem: pan Cecil bude brát dům na procházky alespoň o nedělích.

Bodové nasvícení přispívalo tomu, že celá inscenace vyznívala magicky pohádkově a s tím, jak je možné, že dům chodí, si divák ani nezačal lámat hlavu. Pohádkovosti inscenace podporovala i skutečnost, že bylo představení proloženo repetativními zpěvy za doprovodu piána a klarinetu v rukou protagonisty Cecila Bruma.

K vytknutí toho bylo poskrovnu. Snad jen že režisérka Lenka Tregiagová místy pozapomněla na skutečnost, že Cecilův domov jako takový je tvořen herci a nechala je čas od času například zavírat dveře v prostoru mimo iluzivně vytvořené území domu.

Taneční studio Light: Pan Cecil Brum a jeho dům

Autor a režie Lenka Tretiagová
Předloha Paul Gruves „Pan Celil Brum a jeho dům“ 
Další členové tvůrčího týmu Jakub Kudláč – hudebník (skladatel a korepetitor)
Další inscenací přehlídky byl Kuchař Sam a mořské panny. Příběh na motiv knížek Pavla Šruta v podání Jičínského dětského souboru ZŠ Železnická byl mnohem delší a obsahoval komplikovanější dramatický příběh, než tomu bylo u Cecilova kouzelného domu.

Znuděné mořské panny toužící po společnosti se pokusily zajmout jednoho z námořníků – kuchaře Sama. Výsledný stav nebyl útěšný ani pro podmořské krásky, ani pro námořníky, kterým bez jejich kuchaře nezbývalo nic jiného, než jíst k snídani, obědu i k večeři brambory se zelím. Mořské panny se zas o Sama div nepopraly a pruhovaný nešťastník byl nakonec donucen ke sňatku s jednou z nich. Spokojenost se však nedostavila a vlivem přirozené ženské rivality byl nebohý námořník opět navrácen mezi své kolegy.

Scénografie byla snadno variabilní a umožňovala rychlé proměny mořského světa v lodní palubu. Pomocí několika papírových beden, štaflí a pomalovaných prostěradel se tak v mžiku měnilo místo dění.

 

 

Inscenace byla, stejně jako ta předchozí, provázána hudební složkou. Velký počet herců umožnil vytvořit poměrně početný sbor, který za kytarového doprovodu pěl velmi rytmické a nezapomenutelné písně. Hudba však hrála tentokrát ve výsledku důležitější roli: posouvala děj a tvořila z představení muzikál.

Spousta práce byla znát i v kostýmní tvorbě. Představitelky mořských panen se mohly pyšnit šaty s krajkovými šupinami a námořníkům zas nechyběla pruhovaná trička či bílé kalhoty.

Dramatický soubor ZŠ Železnická, Jičín: Kuchař Sam a mořské panny

Předloha: Pavel Šrut
Dramatizace: Mgr. Richard Koníř, Mgr. Tomáš Horák
Večerní inscenace Simply Clever začínala slibně. Na klasickém českém náměstíčku se starou Jednotou v pozadí se poflakoval Antonín Kroupa. Hlášení, ozývající se z rozhlasu ho nechávalo chladným, i když byla jemu jmenovitě připomínána skutečnost, že se má dostavit k něčemu podobnému sčítání lidu. K jednání ho přiměla až soutěž „Česko hledá smysl života“ a především lákavá cena pro výherce této soutěže – křovinořez. Neváhal a pustil se do hledání. Se starou škodovkou a především poničenou čínskou navigací se vydal na dalekou cestu.
Trasa se mění v závislosti na pasažérech, kterých porůznu přibývá. K Antonínovi do auta postupně přistoupí zarytý fanoušek Sparty, přihlouplá modelka a ezoterický brazilský spisovatel. Každý nový člen „autovýpravy“ se představí pěveckým výstupem doprovázeným více či méně komplikovanou animací. Animace se začne rozvíjet ihned po výjezdu auta ze startovní vesnice.
Ilustruje postupující trasu a místy vtipně či méně vtipně, doplňuje děj. Kam až Antonín dojede? K Mount Everestu, na jehož vrcholu ho nečeká nic jiného, než McDonald. Na cestě zpět domů, při autonehodě, nebohý hrdina (ze samé lásky ke své čínské navigaci) zahyne.

Inscenace plná gagů a vtípků beroucích si na paškál nejrůznější typy lidí pro mě byla ale zklamáním. To, co začalo jako hravá komedie, využívající nečekaných scénografických prostředků a rekvizit, rozplynulo se postupně v nelogickou koláž samostatných a na sebe prakticky nenavazujících scének prolnutých několika vulgárními vtípky. Postupně hromadění jednotlivých situací nemělo skoro žádnou logiku a ve výsledku nevedlo k odtajnění smyslu inscenace. Co je tedy podstatou života průměrného Čecha? Road-trip a následná smrt? Nebo je život nesmyslný? To naznačoval onen fast-food na nejslavnějším vrcholu světa a výhra ve formě hloupého křovinořezu? Těžko říct.

Športniki: Simply Clever

Režie: Jakub Vašíček a kol. 
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský a kol.
Výprava: Kamil Bělohlávek, Tereza Vašíčková 
Hudba: Športniki
Světlo, zvuk: Bor Kos
Hrají: Johana Vaňousová, Elena Volpi, Tomáš Jarkovský, Adam Kubišta, Dominik Linka, Jakub Vašíček

Býti dítětem – Přehlídka den pátý

Píše Jana Stárková

Naivní divadlo Liberec zahájilo své vystoupení tím, že se omluvilo za změnu titulu z důvodu nemoci. Původně naplánovaná inscenace Kapela jede byla pak nahrazena Werichovou pohádkou z knihy Fimfárum – Až opadá listí z dubu. Příběh o statkáři Čuperovi, který propadne alkoholu natolik, že propije skoro vše a raději se upíše čertu, aby o veškerý majetek nepřišel. Inscenace je skutečným varováním pro všechny mladé diváky. Liberecké divadlo ukázalo nástrahy alkoholismu prakticky po všech stránkách a to nejen na nebohém Čuperovi, ale i na zestárlé a sešlé uklízečce, jež byla statkáři v jeho nejhorších chvílích po ruce.

 

 

Inscenace částečně loutková a částečně činoherní byla plná všemožných světélek, vychytávek a vtípků, které mladí diváci náležitě ocenili. Peklo v podobě továrny na výrobu alkoholu plné přepravek a čertů různých podob nahánělo hrůzu jistě i starším divákům a dovedlo závislého Čiperu ke kajícnosti a abstinenci. Četné loutkové akce byly rytmické a důvtipné, ostatně stejně jako celé představení.

 

 

 

Zvolené téma se mi ale zdá poněkud nevhodné pro mladé návštěvníky této divadelní Přehlídky. Rozhodně se totiž nejednalo o studenty druhých až šestých tříd základních škol, pro které by měla být inscenace Až opadá listí z dubu určená. Alkoholismus byl zobrazován poměrně surovým způsobem a často se v inscenaci objevovaly i vulgarity, které ale mladé publikum přijalo se smíchem.

Naivní divadlo Liberec: Až opadá listí z dubu

Předloha: Jan Werich 
Autor: Tomáš Syrovátka 
Režie: Martin Tichý 
Výprava: Robert Smolík 
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Markéta Sýkorová, Tomáš Bělohlávek, Filip Homola, Adam Kubišta
S cílem upevnit vztah malých dětí ke knihám a nenásilně je seznámit se znakovým jazykem uvedl ateliér Výchovné dramatiky pro neslyšící JAMU jako poslední představení letošní Přehlídky několik kratších pohádek s názvem Pohádky trochu jinak. Bylo až s podivem, s jakým napětím děti pozorovaly, co se na scéně děje, a s jakým nutkáním a radostí se zapojovaly do hry.
První pohádka – O červené řepě – byla velice intimní záležitostí, protože se odehrávala v skoro naprostém tichu a v naléhavé blízkosti mezi diváky a herečkou. Zprvu byly děti trochu nedůvěřivé, ale brzy si na specifický způsob vyprávění s intenzivní gestikulací zvykly a naprosto se mu poddaly. Aby ne, příběh totiž vyprávěla sama řepa! Herečce bylo ku pomoci jen veliké malované leporelo s obrázky rostoucí řepy a s řepu tahajícím dědečkem, babičkou a dalšími. Evidentní zájem dětí potvrzovala i skutečnost, že se velmi záhy začaly orientovat v základních gestech znakového jazyka a samovolně je opakovaly.
Další pohádkou byl neméně známý příběh O perníkové chaloupce. Tentokrát se pracovalo o něco více s loutkami a méně se znakovým jazykem. Příběh byl ovšem i tak velmi poutavý a malí diváci se začali intenzivně zapojovat do hry a pomáhali Jeníčkovi a Mařence hledat jeden druhého při hře na schovávanou. Rekvizita knihy měla tentokrát podobu klasické knihy, nicméně mnohokrát zvětšené a pochopitelně malované a interaktivní.

 

 

Třetí pohádkou byl snový příběh o chlapci, jenž se vydal na výlet do vesmíru se svým žlutým mimozemským kamarádem, a cestou se učil a dovídal spoustu nových věcí. Představení bylo zaměřeno především na aktivizaci diváka a na jeho zapojení do hry. Svůj účel splnilo bravurně a celou přehlídku krásně zakončilo. Potvrdilo tak mé přesvědčení, že kdo si hraje, nezlobí, a už vůbec nezlobí ten, komu je hravě hráno.

 

 

 

Ateliér DVN JAMU Brno: Pohádky trochu jinak