Přihláška za člena ASSITEJ EN

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

Od scénografie ke scénáři a divadlu bez bariér

doc. Zoja Mikotová

„Není mi lhostejný jediný krok dítěte v kopřivách…“ napsal kdysi český básník Vladimír Holan ve své Lemurii.

Touto jednoduchou větou, tímto obrazem přesně pojmenovává to, o co by nám také mělo jít. Nesmíme propadat lhostejnosti, myslet si, že dnešní doba už neumožňuje působení na dětského diváka. Že v dnešní uspěchané době nabité přemírou informací a podnětů všeho druhu už nemá divadlo šanci dítě zaujmout. Mnozí tvůrci propadají skepsi, jiní se zase snaží přizpůsobit prostředky divadla výrazovým prostředkům médií. Jakoby zapomínali na specifičnost divadelního umění, na to – že nejdůležitější jsou společně sdílené chvíle, na to – jak povznášející jsou sdílené city a možnost vzájemné komunikace. Myslím, že je povinností divadelníků přinášet tyto hodnoty, nerezignovat na to, co právě jen a jen divadlo může dětskému diváku poskytnout.

Divadlo pro děti nemělo nikdy příliš dobré podmínky k existenci, přesto že vyspělá společnost zpravidla uznává jeho potřebnost. Z hlediska komerčního je to vždy spíše ztrátová oblast, z hlediska uměleckého není nikdy v centru pozornosti kritiků, vždy zůstává jaksi okrajovou záležitostí. Tyto teze samozřejmě neplatí beze zbytku, jsou tzv. „tvůrci“, kteří si z „tvorby“ pro děti dokážou udělat „zlatý důl“ a jsou někteří „osvícení“ kritikové, kterým neujde dobrý počin na poli divadelní tvorby pro děti. Ale celkově lze říci, že tato oblast divadla není příliš lukrativní a věnují se jí vždy lidé, kteří jsou velkými nadšenci a „donkichoty“. A jsou vždy v menšině, proto snad cítí potřebu se sdružovat a vzájemně podporovat. Proto se snad i my scházíme na tomto semináři ASSITEJ.

Protože v posledních letech spolupracuji s Neslyšícími, moje inscenační hledání mne staví před otázku: Jak udělat divadelní představení, aby i neslyšící děti měly plnohodnotný zážitek, jak odbourat bariéry. Aby i zde mohlo dojít ke komunikaci mezi jevištěm a hledištěm, aby zde mohlo jít o společně prožité chvíle… Běžná praxe je taková, že na kraji jeviště stojí tlumočník, který to, co se mluví, tlumočí do znakové řeči (u nás spíše do znakované češtiny). Takto rozdvojeně vnímat je velmi náročné, bez ztráty souvislosti takřka nemožné. Navíc je takto neslyšícímu dítěti, které teprve hledá svou identitu, opět velmi výrazně ukázána jeho závislost na mluvené řeči. Rozhodně taková zkušenost jeho sebevědomí neposílí… Tento způsob není pro mne přijatelný a proto hledám úplně jiný způsob divadelní komunikace.

Neslyšícím dětem chybí zvukové vnímání. Nám, slyšícím, avizuje zvuk mnohé: např. slyšíme kroky, vrznutí dveří – jsme připraveni na to, že někdo vejde do místnosti… Neslyšícímu chybí toto předznamenávání, někdo se najednou zjeví v jeho zorném poli, opět zmizí…

Ursula Merkt (sama neslyšící) učitelka s více než dvacetiletou praxí píše: „Tato akustická díra ve vnímání má za následek, že neslyšící děti vyrůstají s vědomím, že dění ve světě nedává smysl a že se s nimi samotnými dějí nesrozumitelné věci, působené jakousi cizí mocí. Neočekávají žádné logické souvislosti a ani je nepostrádají. Toto zlomkovité vnímání je také příčinou chybějící představivosti mnoha Neslyšících ohledně následků nějakého jednání. Vnímání bez akustické složky má ale také kladné aspekty. Neslyšící přistupují takřka bez předsudků ke kterémukoliv vnímanému objektu, pozorují víc detailů a často objevují překvapující drobnosti, kterých si často slyšící nevšimne: ten se dívá na svět brýlemi předchozích zkušeností a logického očekávání.“

Toto poukázání na optické vnímání vede mne a moje spolupracovníky ke zvýšené pozornosti k scénickému řešení představení. Je logické, že informace, podněty a komunikace musí probíhat ve vizulní složce inscenace. Naše zkušenosti tuto ideu potvrzují. Důležitým nositelem významu je barva. Prvním naším představením byla pohádka výtvarníka Rosti Pospíšila „O ztracených barvičkách“. Jde o jednoduchý příběh, kde veselí obyvatelé městečka Barvínkova, kterým ukradne zlý čaroděj kouzelný štětec, bojují o to, aby se mohly vrátit barvy do jejich života. Nepoužili jsme ani mluvenou, ani znakovou řeč, žánrem zde nebyla ani pantomima. Snažili jsme se důsledně naplňovat situace tak, aby je děti pochopily samy a bez tlumočníka. Radostné barvy, taneční rytmy, akrobacie, hry s míči a barevnými stuhami pomáhaly umocnit radostný pocit. Pomalý rytmus, mechanický pohyb, tvary pouze černé a šedé vypovídaly o smutku života bez barev. Boj byl opravdu bojem ztvárněným pomocí akrobacie a ještě umocněn dramatickým světlem – děti tuto situaci mocně prožívaly, stejně jako uspokojení ze získání kouzelného štětce. Radostný závěr navrácení barev a zářivého světla prožívaly většinou přímo euforicky.

Scénografie byla tedy v tomto případě přímo nositelkou děje. A tento děj vnímaly děti slyšící i neslyšící v různých zemích, kde jsme toto představení hráli, stejně intenzivně. Jeden z nejúžasnějších zážitků pro náš soubor bylo hraní této hry ve škole pro mentálně postižené děti v Anglii.

Velmi mne zajímalo, jaký vztah k divadlu měli v dětství naši studenti (neslyšící posluchači VDN-DIFA JAMU v Brně). Odpovědi se různily, ale jasné bylo to, že více než divadlo je zaujaly animované filmy – ty jim dovolovaly prožívat situace, kde nebylo slov, jen obrazy, vizuální rytmy a pohyby s výtvarnými proměnami objektů, plné fantazie, mnohdy řešené na základě asociačních řetězců.

V našem ateliéru vznikla celá řada inscenací, ale jako příklad scénografie umožňující uvolnění proudu fantazie uvedu představení „ABECEDA“. Mottem pro vznik našeho představení byla myšlenka německé psycholožky Caroline von Heydebrand z knihy O duševní podstatě dítěte: „Je důležité, aby se děti do písmen vžily, sledovaly očima jejich vznik a utváření. Současně by obrazy písmen měly vzněcovat jejich fantazii…“ Jak se podařilo naplnit naše předsevzetí, dokládám divadelní kritikou z festivalu vysokých divadelních škol ZLOMVAZ ’97 v Praze (pod značkou Eva): „Kvarteto herců, perfektně pohybově vybavených, předvádí coby školní aktovkoví hospodáříčkové jednotlivá písmenka abecedy. Ale co – předvádí! Abeceda je v jejich podání předtančena „akrobatěna“, vyznakována, napsána a to vše bez ztrát na srozumitelnosti, sdělnosti a komunikativnosti. Jednotlivé litery jsou představovány v překvapivých souvislostech. Těžko popsat slovy jak bylo vytvořeno např. H (stačila k tomu krabička od Lentilek, pravítko a dvě paže). Demonstrace téhož grafému pomocí orchestru provozujícího hudbu na nástroje z obyčejného lana je pouze jeden z řady rozverných a rozpustilých nápadů. Tato nevázanost, mající kořeny bezpochyby ve zřejmé chuti ke stálé improvizaci a okamžité odpovědi na podněty z dětského publika je tím, co zjemňuje nutnou didaktičnost. „Diváčci“ jsou tak poučováni nevědomky a tím tedy příjemně a vlídně. Efektivně a opravdově. Na děti to funguje stoprocentně. Napovídají, spolupracují, ukazují si spolu se čtyřmi čipery ze školní brašny.“

I v tomto představení scénografie nejen umožňovala toto fantazijní dění tvarových i významových asociací, ale byla přímo jejich nositelkou. Práce se scénickými prvky zde vytvořila scénář.

Marie Boková (časopis Svět a divadlo) o tomto představení napsala: „…rozšiřují a obohacují komunikační možnosti slyšících i neslyšících. Scelují rozdělený svět a přikládají na rány jitrocel.“ Scénografie umožňující proud akcí, vyvolávající fantazii a vybízející k myšlenkové a citové spolupráci je tím co činí z divadla nezaměnitelný fenomén, ničím nenahraditelný. Bourá bariéry mezi hledištěm a jevištěm, mezi všemi zúčastněnými navzájem.

Scénografie – klíč k vytvoření původního scénáře.
Scénografie – fenomén, který pomáhá bourat bariéry mezi herci a diváky.