Přihláška za člena ASSITEJ EN

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

Ohlédnutí za 10. ročníkem Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež

Jubilejní ročník Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež 

Antonín Šimůnek 

Divadlo pro malé a mladé diváky stojí stejně jako kultura pro děti a mládež vůbec víceméně na okraji odborného i veřejného zájmu. Chybí snaha kritiků, pedagogů nebo rodičů rozlišovat poctivé umění od rutiny v lepším případě a diletantismu nebo kýče v případě horším. Mladého diváka tak dobrá divadla obtížně přivádějí na svá představení, zatímco komerční produkce mohou mít nabito. Ukázat výběr kvalitních inscenací pro děti a mládež a přivést na ně zejména školní skupiny se každoročně snaží přehlídka Českého střediska Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež (ASSITEJ). Její desátý ročník proběhl na konci března a navštívilo ho skoro 3000 diváků.

České středisko ASSITEJ, které je součástí Institutu umění – Divadelního ústavu, pořádá přehlídku na Světový den divadla pro děti a mládež – 20. března. Většina představení se odehrává v Divadle v Celetné. Školní skupiny mají vstup zdarma, rodiče s dětmi platí jen 30 korun. Specifikem přehlídky je, že na ní nevystupují jen profesionálové (byť tvoří většinu), ale i divadla amatérská a často také dětské a středoškolské soubory. Festival myslí na diváky od nejmladších až po ty středoškolské. Široká bývá i paleta žánrů a podob divadla: činohra, loutkové divadlo, hudební divadlo, tanec, pantomima, klaunerie…

Letošní jubilejní ročník pojal ASSITEJ o něco velkolepěji: přehlídka trvala pět dní, vystoupilo na ní 23 souborů a hrálo se na šesti scénách. Co do počtu představení a návštěvníků je to ročník rekordní.

V rámci přehlídky udělují organizátoři také Cenu Českého střediska ASSITEJ, která odměňuje výjimečný umělecký počin nebo významnou osobnost v oblasti divadla pro děti a mládež. Letos ji dostal spisovatel Pavel Šrut za své knihy pro děti, které se často stávají předlohami pro divadelní inscenace. V minulých ročnících ASSITEJ ocenil třeba všestranného umělce Petra Nikla, divadelníka a muzikanta z divadla DRAK Jiřího Vyšohlída, nebo herečku, režisérku a divadelní pedagožku Hanu Frankovou.

Každý rok se na přehlídce objeví několik představení, která patří k tomu nejlepšímu, co v českém divadle pro mladé diváky vzniká. K takovým inscenacím patří třeba Bártndžus plzeňského Divadla Alfa nebo Já, Holden karlovarského Studia Divadla Dagmar a pedagogické školy. Kvalitu letos také reprezentovala například opera dell`arte Divadla nad Labem Tržiště plné kejklířů, loutková pohádková směsice Za každým rohem Jeskyňka trutnovských Čmukařů, Holá pohádka souboru Babinec ze základní umělecké školy v Uherském Hradišti a Osmý John a Krvavý koleno skupiny ze základní školy v Bechyni.

Ačkoli se organizátoři přehlídky každoročně snaží nabízet pouze kvalitní inscenace, občas se mezi představení vloudí takové, které spíš ukazuje, jaké by dobré divadlo pro děti být nemělo. Letos bylo takovým „černým Petrem“ agresivně podbízivé představení Jen počkej, zajíci! divadla Polárka.

Celkem se na desátém ročníku Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež objevilo čtyřiadvacet představení. Ačkoli mezi nimi byla i špetka těch, které bychom k tomu nejlepšímu počítat nemohli, festival ukázal řadu zajímavých a kvalitních inscenací a mezi nimi i několik vynikajících uměleckých počinů. Ukazuje také šířku žánrů a typů divadla, které se malému a mladému divákovi nabízejí.

Tím, že jsou představení zdarma otevřená školním kolektivům, jsou pro školy atraktivní. Dětem tak umožňují dostat se na dobré divadlo a školy mají možnost zorientovat se v nabídce divadel a napříště si v ní vybírat ta představení, které skutečně stojí za to, aby je žáci viděli.

Doufejme, že se festivalu bude v budoucnu dařit vzbudit o divadlo pro děti a mládež větší odborný i veřejný zájem. Pozoruhodných inscenací pro malé a mladé vzniká, jak už festival deset let ukazuje, docela dost. Jde o to, aby k nim našli cestu diváci. A přehlídka ASSITEJ jim v tom dobře pomáhá.

Holden divided 

Ivo Kristián Kubák 

Bezmála padesát let starý román nedávno zesnulého amerického spisovatele J. D. Salingera Kdo chytá v žitě se stal předlohou pro karlovarské Studio Divadla Dagmar. Příběh Holdena Caufielda, který opouští přípravku v Pencey a putuje předvánočním New Yorkem domů za rodinou, zpracovala herečka, režisérka a vedoucí souboru Hana Franková do podoby, v které se jí povedlo zachovat ich-formu vyprávění, autorův černý humor, a především příběh poznání a sebeuvědomění hlavního hrdiny. Salinger svoji knihu napěchoval situacemi, v kterých se Holden setkává s obrovskou plejádou rozličných figur, z nichž Hana Franková vybrala dvanáct různých postav a spravedlivě je rozdělila mezi čtyři herce. V celkové kompozici pak těchto dvanáct postav projde asi půltuctem situací, v nichž si každý z herců alespoň jednou zahraje Holdena.

Stavba šedesátiminutové inscenace je poměrně jednoduchá: nejprve se nám všichni čtyři protagonisté v čepici představí jako „čtyřdílný“ Holden Caufield a obyčejným epickým vyprávěním nás uvedou do děje. V konkrétní situaci už si nechává čepici pouze ten, který představuje Holdena, zatímco ostatní mu sekundují ve vedlejších rolích. Potom se fragmentární Caufield opět spojuje, aby čtveřice vyprávěla děj, který následuje, a dovedla ho k další situaci, ve které jednotliví herci opět vstoupí do postav, aby ji rozehráli. Jakkoli může z popisu působit takto strukturovaný tvar rozrušeně, skutečnost taková není: díky zcizovacím mezihrám nabývají reálné situace na opravdovosti a účinu, i když se ve skutečnosti odehrávají jen na dvou židlích, které simulují newyorské taxi.

Škála použitých jevištních prostředků není rozsáhlá, ale o to efektnější: čtyři židle (které, jak už bylo předesláno, slouží převážně k naznačení a vymezení scény) a několik jednoduchých rekvizit, spíše však překvapivých kostýmů a převleků, které svojí atributickou povahou pomáhají hercům k proměnám a usnadňují ztvárňování téměř až groteskních postaviček.

Hereckými dovednostmi čtveřice nevládne profesionálně, ale je znát dlouhodobá a citlivá práce v souboru, souhra s ostatními, a především jasné vedení znalé možností aktérů. Snadno se pak dá odhlédnout od občas nemotivovaného jednání a nepřesné artikulace (mluvy i akcí). Celek totiž ani tyto drobné divadelní anakoluty nenarušují. Spíše naopak mu jsou k dobru: Tam, kde není možno používat rekvizitu, herci použijí její pantomimické vyjádření. Kde se může uplatnit um v hraní na hudební nástroj, užijí nástroj (harmonika, kytara). Když je v mezihře potřeba přestavět scénu nebo převléknout se do kostýmu, roli vypravěče přebírá ta část Holdena, která je již připravena.

I když největší překvapení přichází – tak jak má – na závěr a nejen ve formě dějové pointy, je karlovarský Já, Holden jednou z nejpozoruhodnějších a nejkompaktnějších inscenací, které na poli poloamatérského a poloprofesionálního divadla můžeme potkat. Ne nadarmo se s ním Studio Divadlo Dagmar účastnilo 79. národní přehlídky amatérského divadla Jiráskův Hronov 2009. Je jen škoda, že pražské festivalové publikum už nemohlo dát ostentativněji najevo, že nejen Salinger, ale i veškeré divadlo jsou pro ně mrtvi. Však se ještě uvidí, kdo z koho!

Já, Holden
Divadlo Dagmar Karlovy Vary, komorní scéna „U“ Střední odborné školy pedagogické, gymnázia a vyšší odborné školy Karlovy Vary
Na motivy románu Jeroma Davida Salingera v překladu Luby a Rudolfa Pellarových
Scénář a režie: Hana Franková
Dramaturgická spolupráce: studenti čtvrtého ročníku pedagogického lycea, specializace dramatická výchova SOŠPg
Pohybová spolupráce: Jan Hnilička
Hudba: Jiří Švec a skupina Holden
Hrají: Tomáš Havlínek, František Hnilička, Tomáš Müller, Jiří Švec, Ivana Chrustová nebo Hana Šebestová.
Premiéra: 29. 3. 2009
Psáno z představení 22. 3. 2010 v Divadle DISK 

Jirka létá na sto způsobů

Anna Hrnečková 

Bílým tunelem projdou rovně jen ti nejmenší. Větší musí v předklonu, dospělí po kolenou. Na konci tunelu se rázem z jarní Prahy ocitneme v docela jiném světě. V zemi sněhu, v horách. Ze všech stran nás obklopují bílé kopce z vypnutého plátna, jejichž vrcholky se lesknou barevnými třpytkami. Před sebou vidíme vybavení prosté venkovské chaloupky a nad ním kulisu oné chaloupky viděné zvenčí, zasazené mezi horami a stromy.

Takové je dějiště pohádky o slavném skokanu na lyžích Jiřím Raškovi, prvním českém olympijském vítězi ve svém disciplíně. Už Ota Pavel, podle jehož knížky inscenace vznikla, označuje příběh jako pohádku a velmi důmyslně v něm kombinuje fakta a odkazy ke své současnosti s pohádkovými motivy.

Dramatizace Tomáše Syrovátky potlačuje životopisné detaily a ještě více se přiklání k pohádce. Koncentruje děj a ponechává v něm jen několik ústředních postav. Chlapci zbyl jeden trenér, jedna kouzelná tetička a jediný soupeř – Norský lyžař Björn Wirkola. Pohádkové ražení dokreslují tři ráčkující havrani, kteří provázejí Jirku na cestě životem. Oni mu dají do vínku „starou rosignolku“, najdou mu trenéra a neopouštějí ho na českých svazích, v Norsku ani v Grenoblu.

Pohádka o hloupém Honzovi, který se vydá do světa, aby tam poznal svou cenu, je bezesporu velmi dobrým dramaturgickým a dramatizátorským řešením. Jediné, co zde snad lze postrádat, je konflikt – cíl a překážky na cestě k jeho dosažení. Jirka dobře artikuluje své důvody naučit se „létat“. Méně zřetelná už je jeho motivace dále vítězit. Jako by přesně nevěděl, po čem vlastně touží a proč. Proto asi také působí trochu rozpačitě závěr inscenace. I přes Jirkovo pohádkové vítězství nám přeci jen něco chybí k opravdové radosti ze šťastného konce.

Čeho se však dramatizace rozhodně nevzdává, ba naopak to s požitkem rozvíjí, jsou motivy z Jirkovy současnosti. Stejně jako v předloze jsou tu důsledně jmenovány značky českých výrobků, paroduje se sportovní televizní vysílání, moderátor Moravec s mikrofonem čeká na rozhovor a animovaný Pan Vajíčko na sáňkách ohlašuje reklamu. Jirka má boty Botas a skákat ho učí „skokan v teplákách“ na můstku z PVC. Vzhledem k tomu, že je tu důsledně odkazováno k období 60. let 20. století, inscenace získává výraznou „retro“ atmosféru.

Každá scéna je uzavřeným výstupem s odlišným inscenačním klíčem i náladou. Jsou tu scény snové, bláznivě veselé i zábavně naučné. Hlavní hrdina je nám postupně představen v mnoha podobách: jako plošná loutka, manekýn, maňásek, projekce na plátně, stínová silueta i živý člověk. Každá z podob má svůj smysl. Dovoluje nám vidět lyžaře překonávajícího ve svém letu všechny přírodní zákony i živého chlapce v dojemném dialogu se starou tetou.

Zásadní pro charakter výstupů je hudba Ivana Achera. Ta se nijak neleká křehkého žánru pohádky ani dětského publika a chová se svérázně a razantně. V momentě zahájení norských závodů je až metalově brutální. Nikdy však zároveň nepostrádá nadsázku, která je celé inscenaci vlastní.

Humor situační nezaostává za slovním. Nápad následuje za nápadem. Co na tom, že některé momenty nejsou technicky dokonalé. Co na tom, že jsme všechny ty „gagy“ už někdy někde viděli – díky hravosti inscenátorů a radosti aktérů fungují jako nové. Jirka skáče a padá na sto způsobů, jeden z havranů se zapomíná, kde může, a norský sob elegantně jezdí na lyžích. A tak nakonec, ať přišel divák vzpřímen, v předklonu, či po kolenou, odchází stejnou cestou přinejmenším potěšen.

Pohádka o Raškovi
Naivní divadlo Liberec
Předloha: Ota Pavel
Scénář: Tomáš Syrovátka
Režie: Martin Tichý
Výprava: Renáta Pavlíčková Hudba: Ivan Achej
Hrají: Miroslava Bělohlávková, Helena Fantlová, Filip Homola, Marek Sýkora, Ondřej Švec
Premiéra: 12. 12. 2008
Psáno z představení 22. 3. 2010 v Divadle DISK 

Burtonova nevesta?

Eva Kyselová 

Diváci častokrát nedokážu vnímať divadelné spracovanie filmovej predlohy v odlišných intenciách ako film, neustále podvedome dochádza k porovnávaniu a podliehaniu dojmom z videného na plátne, čo im bráni uchopiť dané dielo v jeho osobitej divadelnej realite. Je šťastím, že režisérka Petra Tejnorová si nevybrala túto cestu a svoju fascináciu režisérom Burtonom bola schopná pretaviť do autorskej inscenácie Bártndžus.

Využila osobnosť a dielo Tima Burtona ako zdroj inšpirácie a na základe podrobnej znalosti reálií a filmografie napísala vlastný scenár, ktorého ťažiskom je príbeh o chlapcovi Timovi Bártnovi, outsiderovi, ktorému jedného dňa jeho čudáckosť prinesie zaslúženú slávu a zadosťučinenie.

Režijno-dramaturgická koncepcia je postavená na cyklickom divadelnom tvare, kde sa refrénovite striedajú a opakujú konkrétne repliky či výstupy (telefonáty z filmového štúdia, Timova cesta do štúdia, hovory s otcom), čím dochádza k prechodu z jedného dejstva do druhého. Obrazy minulosti a spomienky z detstva sa prelínajú s realitou, prítomnosťou, v ktorej zasa retrospektívne dochádza k návratom do konkrétnych životných etáp, dialógov alebo zážitkov. Nie je presne určená hranica medzi civilnými dialógmi či situáciami a fantasknými predstavami, alúziami malého chlapca, ktoré odkazujú k jednotlivým viac či menej známym Burtonovým filmom.

Tieto dve roviny sú v symbióze, jedna na druhú nadväzujú, pričom tvoria kontinuálny celok. Ako inak by bolo možné interpretovať poetiku Tima Burtona ak nie prelínaním reality a sveta fantázie, tak ako sa to deje v jeho filmoch? A ako inak by bolo potom možné jeho osobnosť a dielo pochopiť?

Tejnorová však nezostala vo vrstve povrchného obdivu a v divadelnom prepise Burtonových filmov ale na základe životnej a umeleckej púte režiséra dokázala nastoliť viacero zaujímavých tém. Jasne čitateľnou je problematika narušených rodinných väzieb a otcovsko-synovského vzťahu, ktorý Burtona celý život prenasledoval a bol i jedným zo zásadných vplyvov pri formovaní jeho umeleckej osobnosti. Postava otca je v istom zmysle Timovým alter egom ale súčasne i súperom.

Timova inakosť a čudáckosť, vyčlenenie individuálneho a jedinečného sveta jednotlivca, ktorý nepozná konvenčné hranice myslenia ale ide ďaleko za ne, je na príklade postavy Bártna obhajobou svojského a solitérskeho postoja k životu, ktorý by sa nemal vnímať negatívne. Ak Tim sedí na jablkovom koláči a hryzie do stoličky, nemali by sme premýšľať nad tým, prečo by to tak malo byť ale skôr si položiť otázku, prečo by to tak byť nemohlo?!

Fantasknosť a ireálnosť sa odrážajú aj v scénografii. Kovová konštrukcia v strede javiska, pripomínajúca lešenie s rebríkmi po oboch stranách je hracím priestorom takmer každou svojou časťou, pričom symbolickú úlohu zohráva veľká kovová obruč zavesená v strede, priestor pre Timove fantázie a jeho imaginárne postavičky. Obrie bábky či manekýni – ľudské kostry sú „logickou“ súčasťou inscenácie a podporujú súhru rozprávkových a hororových motívov. Otáznym však zostáva, nakoľko je projekcia animácií podstatná, keďže obrazy na plátne len dublujú herecký prejav a nemajú inú ako estetickú funkciu.

Kostýmová výtvarníčka Marie Černíková vychádza z koncepcie spojenia reality a fantázie, kombinuje neskombinovateľné materiály, farby a štýly, čo v konečnom dôsledku zapadá do režijnej interpretácie. Hudba miestami nadobúda až vizuálny charakter, dokáže evokovať obrazy, o ktorých sa spieva v piesňach. Je logické, že inšpirácia v temných melódiách je najjednoduchšou a najistejšou cestou, v tomto prípade však ide o zmes rôznych hudobných štýlov, ktoré fungujú ako podporná súčasť ale i autonómna zložka, s originálnymi textami, ktoré cez herecký prejav naberajú na obsahu a výpovedi.

Režisérka načrtla panoptikum divných figúrok, postavičiek a „bytostí“, ktoré svojou podobou alebo konaním odkazujú k niektorým Burtonovým filmom a divák je na základe toho schopný odhadnúť danú dramatickú situáciu, jej základnú myšlienku alebo tému. Nejde až do absolútneho absurdna a nekopíruje nič doslovne. Je vidno zásadná inšpirácia, ktorá ale smeruje k vlastnému divadelnému videniu a poetike a tá je presne podľa názvu namiešaná z Burtonovej tvorby. Ale nielen z nej.

Herci a herečky na vysokej profesionálnej úrovni zvládli náročné choreografické, spevácke, činoherné a bábkoherecké party, ľahko prechádzali z civilnej polohy do postáv nereálnych figúrok a boli schopní a schopné na malom časovom a hracom priestore diferencovať súčasne niekoľko postáv. Antonín Procházka ml. ako jediný hrá len jednu postavu – Tima Bártna. Fyzicky náročné časti je schopný odohrať s požadovaným výrazom detsky naivného a neškodného chlapca, ktorý sa mieša so zrelou odhodlanosťou dosiahnuť vytýčený cieľ. Jeho azda najjednoduchší a najprirodzenejší zjav kontrastuje s divokými podobami ostatných postáv.

Bártndžus je neidentifikovateľnou zmesou filmovej poetiky a divadelnej vízie dvoch výrazných umeleckých osobností – Tima Burtona a Petry Tejnorovej. Inscenácia ale (nechtiac?) spadá pod elitárske divadlo, ktoré je určené len oboznámenému a uvedomelému publiku. V opačnom prípade je pre neskúseného filmového diváka len veľmi ťažko viditeľný jej zmysel a hodnota bez nadväznosti na filmové inšpirácie.

Bártndžus
Divadlo Alfa, Plzeň
Dramaturgie: Pavel Vašíček
Scenář a režie: Petra Tejnorová j. h.
Scénografie: Jiří Nachlinger
Kostýmy: Marie Černíková
Hudba: Jaro Cossiga j. h.
Hrají: Antonín Procházka ml., Blanka Josephová Luňáková, Milena Jelínková, Martin Bartůšek, Petr Borovský, Tomáš Suku
Premiéra: 5. 6. 2008
Psáno z představení 23. 3. 2010 v Divadle v Celetné 

Jen počkej zajíci! Nebo diváku?

Markéta Nečasová a Hana Stonová Prančlová 

Čekali jsme, jaké uvidíme představení. Očekávali jsme, že nám inscenátoři z divadla Polárka svým originálním jevištním zpracováním ukážou, co našli v oblíbených příbězích o Vlku a Zajíci tak zajímavého, že o tom chtějí hrát divadlo. Čím déle jsme seděli v hledišti Divadla v Celetné, tím více jsme mysleli na jedno slovo – PROČ? Proč inscenovat animovaný film jako divadlo? A proč tenhle? Protože se to bude dětem líbit?

Inscenátoři kladou důraz především na vizuální, hudební a pohybově hereckou složku. Scénografie inscenace využívá jednoduchých a v zásadě funkčních principů. Herci svou akcí pomocí několika dveří vytvoří na jevišti dojem celé budovy, prostor lodi určí jednoduše schody a kormidlem atd. Kostýmy oproti scénografii působí daleko popisněji. Jsou navíc věrně přejaty z animované filmové předlohy. Výtvarná stylizace tak vyznívá lacině prvoplánově – jasně barevné kostýmy, ouška a ocásky.

Zpočátku se zdála být osvěžujícím prvkem živá hudba. „Undergroundová“ nástroji pestře obsazená kapela hraje chytlavé melodie přímo na jevišti a dokresluje akce herců. Ovšem po několika prvních skladbách už je divák přesycen. Hudba se z reproduktorů valí příliš hlasitě a brzo přijde další zklamání. Všechny písně jsou přejaty z filmu, a tak znalce animovaného Vlka a Zajíce nemohou překvapit.

Inscenaci tvoří sled jednotlivých situací směřujících k jednoduchým pointám. Ve spojení s hudbou, působí téměř jako jakýsi zvířecí kabaret. Skeče s tématem „honem na Zajíce“, tvoří variace téhož v různorodých prostředích. Herci, evidentně dobře pohybově vybavení, akce vyhrají téměř beze slov, používají jich jen pár ve svojštině, češtině i ruštině (tato kombinace ovšem působí trochu zmatečně). Gagy se realizují převážně v pohybové rovině, ale i tady cosi neklape. Často jim chybí lehkost a nadsázka animovaného filmu…

Je jistě výzva hledat adekvátní způsob, jak na jeviště převést stylizaci, kouzlo a absurditu animace. Vlk může ve filmu cokoliv, létat, padat, hořet, topit se, Slonice může mít psa na vodítku a nebude nám to připadat trapné. Ovšem totéž v „člověčím“ provedení, nebo lépe řečeno v provedení divadla Polárka, trapné je.

Na jevišti se před našima očima odehrálo několik dílů animovaného filmu v téměř nezměněné, doslovné podobě. Znovu a znovu se připomínala otázka – PROČ? Proč je v představení vymazán jakýkoli autorský vklad a jde jen o „dělání filmu v divadle“? Proč se marně ptáme, co nám chce inscenace sdělit? Proč nejsme překvapeni ničím – snad kromě nedostatku vkusu a míry? Proč jsme takovým násilím – zvuky, barvami – nuceni k pozornosti? Proč bychom měli kvůli „tomuhle“ vůbec chodit do divadla? A proč ne? Děti se přece smály. Smály se, ale z nějakého důvodu nám to jako měřítko kvality divadla pro děti nestačí.

Přednost inscenace Jen počkej, zajíci! spočívá v tom, že v nás probouzí otázku, jaké má vlastně dobré divadlo pro děti být. Jde o svébytný druh umění, ne třeba o nedokonalou napodobeninou kina. Rádi bychom se spolu s dětmi v divadle divili a nechali se překvapovat. Chceme být příjemci sdělení – ne konzumenti levné zábavy (a už vůbec ne v pozici husy na výkrmu, do které zábavu někdo tlačí).

Netvrdíme, že divadlo pro děti nemá být zábavné. Nechceme mu ani upřít právo být občas „jenom“ zábavné. Ale mělo by nabízet zábavu, která je smíchu hodna, ne takovou, která si ho vynucuje. A pokud si inscenátoři mysleli, že dětem laciná zábava stačí, pak ať jen počkají, jaký divák jim přijde za nějakých patnáct let do divadla.

Jen počkej, zajíci!
Polárka, Brno
Scénář: Bronislava Krchňáková, Hana Mikolášková
Režie: Hana Mikolášková
Premiéra: 11. 10. 2008
Psáno z představení 23. 3. 2010 v Divadle v Celetné 

Kterak Krvavý koleno potrestalo maminčina mazánka

Antonín Šimůnek 

Jak budu reagovat zhruba desetiletí diváci na představení stejně starých dětí ze základní školy? Bude je vůbec zajímat inscenace, která využívá nejjednodušší jevištní prostředky a která, přes všechny svoje kvality, má tu a tam nějakou tu mouchu? Při pohledu na publikum, které nijak nešetřilo protagonisty předešlého představení, jsem měl o dětské aktéry i o osud jejich kusu docela starost. Nicméně, školní publikum představení svůj vrtkavý zájem věnovalo a podle všeho bylo nakonec navýsost spokojené.

Osmý John a Krvavý koleno je dramatizací stejnojmenné pohádky z knížky Pavla Šruta Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky. Kratičký a jednoduchý příběh, připomíná trochu exemplum a trochu anekdotu. Dějové motivy stojí na non-sensovém principu absurdní logiky. Osmý John se zlovolně pouští do všeho, před čím varují různé pověry, a s potěšením sleduje, jak se předzvěsti naplňují. Nakonec ale na jednu z pověr doplatí – přijde si pro něho Krvavý koleno a doslovně na něm realizuje jedno známé metaforické pojmenování – udělá z něj „mastnej flek“.

Exemplum o Osmém Johnovi inscenace uvádí a uzavírá kramářskou písní se silným mravním apelem – jak si ostatně žánr vyžaduje. Jasně se tak dává najevo, že půjde o zábavnou hru viděnou s nadhledem. Jednoduchý příběh, který je vlastně jen minimálně rozvinutou zápletkou, se odehrává v rodině Osmého Johna. Vystupuje v něm jeho sedm sester, maminka a v závěru také Krvavý koleno. Scénografii tvoří látky zavěšené na prádelní šňůře, která je natažená přes jeviště. Látky slouží i jako plátno pro stínohru nebo jako paraván, nad nímž se odehrávají maňáskové scény, ve kterých ponožky představují ptáčky nebo žáby.

Leitmotiv a refrén, který je zároveň předzvěstí Johnovy katastrofy, tvoří hra na Krvavý koleno. Přináší do inscenace gradaci a jakýsi komický prvek osudovosti. Vzbuzuje také očekávání, jak asi bude ono Krvavý koleno, které se jistě už brzy objeví, vypadat. V jeho roli nakonec přichází roztomilá holčička, která je o několik let mladší než ostatní děti, a z Johna udělá „mastnej flek“. Ten nakonec celá pořádkumilovná rodina vesele drhne rejžáky…

Inscenace je skutečně velmi dobře vystavěná. Základ tvoří dobrá volba předlohy a zdařilá dramatizace. Aktéři velmi dobře spolupracují a hrají s patrným potěšením. Ačkoli je tu a tam něco nedohrané nebo jeden z protagonistů na chvíli vypadne ze situace, výsledný divadelní tvar báječně funguje.

A čím dokázalo představení zaujmout tak náročné publikum jako jsou školní třídy dětí okolo deseti let? Patrně stejnými prvky, kterými si získalo samotné aktéry: tah mu dává leitmotiv hry na Krvavý koleno, zábavný a hravý tón nadsázka a non-sensová „logika“, podstatné a pro děti atraktivní téma nese potrestaný mazánek John, veškeré motivy zdařile navozují dobře známý dětský svět… Odtud patrně pramení zaujetí a potěšení ze hry, které vládne na jevišti – a které snadno přeskočí i do hlediště.

Osmý John a Krvavý koleno
ZŠ Školní, Bechyně
Předloha: Pavel Šrut, Osmý John a Krvavý koleno (Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky)
Dramatizace, režie, výprava a hudba: František Oplatek
Premiéra: 3. 4. 2009
Psáno z představení 24. 3. 2010 v Divadle v Celetné