Přihláška za člena ASSITEJ EN

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

Poselství Suzanne Osten ke Světovému dni divadla pro děti a mládež 2001

Existují děti?

To je paradoxní otázka, kterou jsem nucena pokládat dospělým po celou dobu, co režíruji hry o dětech a pro děti. Všichni víme, že při tvorbě našeho umění musíme bojovat především s názory dospělých na děti, a zdá se, jako by představy dospělých o tom, co jsou to děti, někdy ztěžovaly kontakt se skutečným publikem.

V uměleckých projektech, které v divadle připravujeme, se prostupují samí dospělí, kteří kupují naši práci, a jejich představy a názory na děti. Koneckonců oni, naši skuteční zákazníci, mají také představu o tom, co děti chápou a jsou schopny přijímat.

Ale děti – liší se od dospělých? Jistě uznáváme, že jejich fyzické rozměry v porovnání s našimi jim nebrání, aby měly stejně silné pocity: lítost, hněv, vášeň, euforii a zvědavost. Přesto se zdá, že fyzické rozměry a verbální schopnosti jsou ve většině společností nepřímo úměrné bezmocnosti. Děti mají malé rozhodovací pravomoci, ačkoli mají stejné potřeby jako dospělí. Stěhují se, když se my stěhujeme, stávají se dětmi rozvedených rodičů a ztrácejí rodiče, když máme problémy.

Před 15ti lety jsem se pokusila vyjádřit svůj přístup k dětskému divadlu jednou větou: Nikdo nechce být dítětem. Tento Nikdo byl jak dítětem, tak dospělým. Většina dětí chce rychle vyrůst a stát se dospělými; chtějí získat moc nad svým životem a najít svobodu.

Když jsem byla mladá a pracovala v roce 1975 jako producentka v začínajícím souboru Unga Klara, zabývala jsem se otázkou nízkého statutu dětského divadla v naší relativně rozvinuté divadelní kultuře (s několik století dlouhou tradicí dvorního, národního a oblastního divadelnictví, alternativních skupin, apod.).

Nyní mě však trápí více to, že dospělí stále více opouštějí prostředí dětí a mládeže, a tím posilují nízký statut dětí. Zařazujeme generace do různých věkových skupin podle norem zastaralé industriální společnosti (a pak nutíme přistěhovalce, aby žili v otřesných podmínkách).

To, co kdysi vypadalo jako racionální sociální plánování, se změnilo v segregaci. Dětské divadlo opouštějí herci i dětští diváci. Mělo by dojít k propojení diváků a společnosti. Každý by tam měl být!

Zjistila jsem, že v roce 2000 se ve Švédsku propast mezi dětmi a dospělými se ještě zvětšila. Škrty ve školství, zejména v oblasti učitelských platů, a zdravotnictví ovlivňují dětské vnímání sebe sama. Mají stále méně dospělých, které je vidí. Mladí lidé to řešívají sebevraždou.

Bohužel jsem napsala aktuální hru. Bohužel proto, že vychází ze skutečnosti.
Grünsen je o sebevraždě dvou francouzských dívek. Je jim 12 a 13. Každý den se v divadle setkáváme s dětmi a jejich učiteli a sdělujeme jim, o čem ta hra vlastně je. O pocitu bezmocnosti? Možná Valentýna a Aurélie zemřely omylem, možná nepochopily, že to, co dělají, je nevratné, možná se jen chtěly zviditelnit, možná tím volaly o pomoc? Píší ve svých denících, že chtějí být spojeny s Kurtem Cobainem. Možná je to hra o touze utéci před stresujícím školním prostředím, nebo o touze po lásce, nebo snad o zmatcích?

V naší hře je publikum konfrontováno s otázkami života a smrti, se smyslem života. Ano, Život a Smrt bojují o duše těchto dívek. Nicméně právě dospělí mají největší strach z velkého Tabu mluvit s mladými lidmi o smrti.

My dospělí si máme ty nejhorší představy o tom, co se bude dít, až mladí lidé tuto hru uvidí. Učitelé, kteří musejí jít s mládeží do divadla a pak sledují jejich reakce ve škole, jsou vyděšeni pocitem, že je nebudou schopni zvládnout. Provedli jsme pečlivou analýzu a více než půl roku spolupracovali s jednou učitelkou, která chodila do škol a pomáhala svým kolegům předat dětem hlavní poslání této hry. Počet pokusů o sebevraždu mezi mladými lidmi v celém západním světě roste. Podle mého názoru mnoho z nás chce tento problém z bezpečnostních důvodů ututlat.

Ona učitelka se zúčastnila našeho klaunského kursu, diskusí a interní práce divadla, takže měla možnost pochopit, jakým způsobem v divadle myslíme a pracujeme. Nyní pořádá vlastní semináře s kolegy a sestavuje plány imaginativních kursů pro zájemce za použití různých materiálů a předmětů. Přesto si myslím, že to, co nyní plně profesionálně děláme, je jen divadlo.

Naše celá kultura je naplněna smrtí. Jsme koneckonců jediná zvířata, která vědí, že musíme zemřít a sebevražda je běžným dramatickým motivem: Hamlet a Romeo a Julie patří k nejoblíbenějším hrám a stále se uvádějí na celém světě a uvádějí je mladí lidé!

Srv. Na kanálu Net si můžete popovídat k Kurtem Cobainem a získat informace o sebevraždě.

V kinech běží film Sebevraždy panen z produkce Sofie Coppolové. Bez doprovodu učitelů. Bez diskuse. Život jde dál bez záchranné sítě. V divadle jsou někteří lidé, kteří cítí odpovědnost za sdělování pravdy.

Ale když pokládám otázku, zda existují děti, chci také získat představu o tom, jaké podmínky jsou pro děti potřebné: žít mezi dospělými a být nuceny stát se najednou dospělými.

Souboru Unga Klara je 25 let a já už 25 let chodím na hřiště a mluvím s dívkami a mladíky, sedím na podlaze s učitelkami v mateřských školkách a pracuji v různých intervalech v mládežnických centrech volného času. Pokouším se dívat se na svět dospělých z dětské perspektivy tak, jak se dítě k tomuto světu přibližuje. Ale při vlastní práci v divadle se pokoušíme vybavit si pocity z dětství, všechno, co jsme záměrně ukryli. Jaká zpustlost.

Všude a bez ustání hledám dítě a nacházím jedince. Ale i tento jedinec má konvenční představy o tom, jaké jsou děti. Některé děti říkají, že mladší děti než ony jsou hloupější.

Jiné názory mohou být velmi optimistické, a odrážejí výchovu milujícími dospělými; potkat sebevědomé děti je radostný zážitek. V dobrých školách a chudých oblastech potkáváme děti, které mají stejnou potřebu: aby si jich dospělí všímali. Všechny touží po tom, aby byly důležité.

Co je to dětské dítě? Je šťastné, nevinné a hravé? Jistě, takové dítě také existuje, ale není neměnné, takové dítě je spíše vzpomínkou na náš tvůrčí (hrací) potenciál. Děti v publiku často myslí na budoucnost.

Provokují tragédie. Mohou se vnořit do smíchu i velmi vážné debaty. Domnívají se, že problémy se dají řešit. Je to snad proto, že se od nás liší?

Stejně jako my, jako já, chce dětské publikum, aby to, co se předvádí na jevišti, bylo pro ty z nás, kteří hrají, pravdivé, důležité a hravé. Uvádím hry pro děti, protože chci dělat něco důležitého, chci dělat něco, čím můžu zanechat dojem. Dobré představení zhlédnuté mladým člověkem v raném věku má mocný účinek. To s sebou přináší i velkou odpovědnost za to, jaké základní pojmy je třeba do mysli takového člověka zasadit. Když připravuji inscenace a filmy pro dospělé, setkáváme se často v zařízeném bytě a všechno je úhledně rozškatulkováno. U dětí se často stává, že jsou s námi na jevišti a přítomnost tak prožívají, že jim můžeme vidět na očích, jak se v průběhu představení mění. Jsme prvním kouzelným pokojem, do kterého se pak dají věci umísťovat.

Udělat silný dojem. To je bezpochyby cíl naší práce. O tom je to všechno, co my divadelníci v divadle děláme.

Suzanne Osten, producentka a umělecká ředitelka souboru Unga Klara, Stockholm, Švédsko