Zpráva Hany Frankové z pracovní cesty do Francie
(Biennale du Théatre Jeunes Publics), 2003
Malé zapisování o velkých zážitcích
Je nutné předeslat, že jsem před červnem 2003 vystrčila paty z vlasti naposledy v roce 1983 s Divadelním studiem D3 Karlovy Vary na festival amatérských divadel do tehdy „západního“ Saarbrückenu a rozhodně nemám ucelený pohled na divadlo pro mladé publikum v zahraničním kontextu. Přesto si dovolím v této zprávě z cesty, (kterou nechci psát jako úřední hlášení), uvést pár postřehů, které však mohou být silně ovlivněny tím, že se mi splnil sen podívat se do Francie, že bylo nádherné horko a že jsem komediant, tedy člověk s emocí nad pokličkou.
Tak tedy:
– Líbí se mi označení festivalu i některých divadelních souborů termínem „pro mladé publikum“. S tím totiž jaksi souvisí přístup k dětem v hledišti. Dítě jako divák se tu bere jako partner. Bez přehlížení z trpného údělu herce, hrajícího „zase pro ty děti“, ale i bez přízemního pitvoření se.
– I Když jsou festivalová představení avizována velice úzkým věkovým rozmezím divácké skupiny (jde téměř vždy o rozsah dvou let), ve zcela zaplněných hledištích sedí věkově pestré publikum. Mimochodem první 4 dny festivalu byly všední, a přesto byla odpolední představení (i ta od 14,30) plná rodičů s dětmi. Děti jsou tu zvyklé chodit i na večerní produkci. Chovají se v hledišti zcela přirozeně, jsou tam protože chtějí. Ani osmiletí kluci v řadě před námi na výborné dánské inscenaci, věnované osobnosti Ch. Chaplina, která je určena dětem až od 12 let a hraje se v kuse hodinu a 30 minut, si nespletou divadlo s hřištěm.
Stejně tak ti nejmenší diváci na představení italského souboru z Milána (Quelli di Grock), který hrál příběh Bílé velryby taktéž pro děti od 12 let. Třeba jim z toho večerního představení (hrálo se od 20,30)) zůstane jen pár podivných obrázků šesti chlapů a jednoho obrovského praktikáblu plujícího po moři. Tohle představení mělo velký emociální přesah. Výborná scénografie – čím méně technických prostředků, tím více fantazie, skvělá hudba, herecké nasazení, pohybová zdatnost.
– Potvrzuje se mi důležitost dramaturgické řady „rodinného divadla“, kterou plníme inscenacemi tvořenými přepisem různých bájí, pověstí, příběhů. Společně být u toho.
– Červená Karkulka pro 8-9 leté děti italského souboru Replicante teatro. Jeden herec, dvě herečky, prázdné jeviště, jen pár rekvizit a do úvodní hudby přinesené téměř holé kmeny stromků. Nádherné pohrávání s tématem klasické pohádky. Obhajování řešení, hledání nového. Proč nedát Karkulce do košíku biftek ? Vlk by neodolal, Karkulka by pochopila a utekla. Jdou to zkusit. Takhle si hrají celou hodinu. Energie, tělo, pohyb. A to je to nejcennější, co jsem si z Lyonu přivezla. Plnokrevné herectví, přenesená energie z jeviště do hlediště, společné žití příběhů. Žádná obecnost, laxnost, pohodlnost. Vždy s plnou parou a parádou.
– A dvě pouliční produkce.
Soubor Deabru Beltzak ze Španělska jako zástup tamborů s obrovskou kozlí hlavou uprostřed nás vede z jednoho náměstí na druhé, na třetí. Pohyblivé hlediště narůstá, zastavuje se doprava. Hodinová cesta s krátkými zastávkami – etudami kolem kozla. Neustálé bubnování, práce s ohněm. Vše končí na velkém náměstí Bellecour. Kozel srší ohňostroje z nozder i ze zadku. Je zdolán. Nechali jsme se vést, zastavovat, měnit směr. Počáteční pocit „stádnosti“ se změnil v pocit nádherné sounáležitosti a povznesení nad tou částí života, které říkáme všední, banální, nutná. Smáli jsme se na sebe – taky jsi ten blázen kozel ? Francouz, Ital, Španěl, Arab, Čech.
A společně s Bílou velrybou největší divadelní zážitek – dánský soubor Batida s pouliční groteskou Ouverture. Pocta Fellinimu. Muzikantské umění, klauni, artisti, rytmus, optimismus, nadšení. 9 herců a hereček středního věku. Shodou okolností to byla první produkce, kterou jsme v Lyonu viděli a na kterou jsme šli ještě jednou před odjezdem zpět do Čech. Závěrečná symfonie pro devět bubnů.
– Každý soubor měl v centrální budově festivalu svůj reprezentační box. Tady jste mohli získat propagační materiál pro divadla, sáhnout si na část výpravy již odehraných inscenací nebo poděkovat hercům za zážitek. Festival je skvěle organizován jako setkání divadelníků z celého světa, jako trh velmi dobrého divadla pro mladé publikum.
Cesta od hotelu, kde jsme bydleli k festivalovému centru vedla přes náměstí Bellcour, rozlohou asi jako dvě Staroměstská náměstí. Po obvodu alej platanů, uprostřed jen mohutná socha Ludvíka XIV. na koni. V noci z pátku na sobotu tady vyrostlo fotbalové hřiště, horolezecká stěna, tenisový kurt, hřiště na basket, házenou, stan pro bojová umění a prostor pro atletické disciplíny. Celý víkend tu probíhal turnaj lyonských škol. Jak jsme pochopili, probíhá tu pravidelně. A na lavičkách pod platany se při té příležitosti setkávají lyonští důchodci. Umění užívat života.
To jen tak na okraj.
Hana Franková, Divadlo Dagmar Karlovy Vary