Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

1 + 3 pohledy na 11. přehlídku ke Světovému dni divadla pro děti a mládež

Jarní pražská divadelní přehlídka pořádaná každoročně ke Světovému dni divadla pro děti a mládež (20. březen) letos vstoupila už od své druhé dekády. Když byl v roce 2001 „resuscitován” český výbor ASSITEJ, Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež, jedním z jeho prvních cílů bylo zviditelnit kvalitní divadelní produkce pro děti, a to prostřednictvím přehlídky, která by v Praze představila inscenace nejen profesionálních divadel (jako tomu je na festivalu Dítě v Dlouhé), ale produkce všech typů a druhů souborů či jednotlivců, kteří se divadlu pro děti a mládež věnují. Proto český výbor ASSITEJ od počátku sestavuje program přehlídky z inscenací nejen statutárních profesionálních divadel, ale i skupin a jednotlivců bez stálé scény a také souborů dospělých amatérů hrajících pro děti. A samozřejmou součástí jsou každoročně rovněž inspirativní inscenace, které vznikly v dětských nebo středoškolských souborech. Co do druhů a žánrů si přehlídka neklade žádná omezení a na programu se stejným dílem objevují inscenace činoherní i loutkářské.

V posledních dvou letech se podařilo zahrnout do přehlídky i některé zahraniční inscenace, byť tyto pohledy do zahraničního divadla pro děti jsou zatím jen nesmělými pokusy (na reprezentativní výběr zahraničních inscenací pro děti a mládež by pořadatelé museli disponovat několikanásobným rozpočtem, než jaký mají dnes). Ze zahraničních inscenací to byly letos Andersenova Malenka (Palculienka) Starého divadla Karola Spišáka z Nitry a poetická klauniáda Úsměv z kapsy skupinky The Red NosePapers, bývalých studentů divadelního studia na univerzitě v Malmö. Ozdobou letošní přehlídky byla ovšem letos polsko-slovensko-česká inscenace varšavského divadla Lalka, Starého divadla Karola Spišáka z Nitry a hradeckého divadla DRAK Jánošík, Janosik, Jánošík. (Recenze této inscenace vyšla v Tvořivé dramatice 2010, č. 2.) Je jen s podivem, že příležitosti vidět v Praze tento ojedinělý mezinárodní projekt využilo jen několik nadšenců, kteří se 23. března vypravili do KD Mlejn… Je zřejmé, že pro propagaci přehlídky by bylo potřeba v příštích letech udělat víc.

Přehlídka, kterou spolu s českým střediskem ASSITEJ pořádaly Sdružení pro tvořivou dramatiku, Institut umění-Divadelní ústav, KD Mlejn a Sdružení Divadlo pro děti a mládež a která se odehrávala od 20. do 23. března 2011 z větší části v Divadle v Celetné, ale také v KD Mlejn a v divadelním studiu DISK na pražské DAMU, nabídla celkem čtrnáct inscenací pro všechny věkové skupiny – od produkcí pro předškolní děti po inscenace pro dospívající. I když mají organizátoři ambici sestavit program z toho nejlepšího, co se v uplynulé sezóně urodí, objevily se v letošní přehlídce vedle vrcholů i slabší produkce. Loutkářské inscenace nebo inscenace využívající loutkářských principů tvořily letos nejzajímavější část přehlídky. Nápaditá inscenace plzeňského divadla Střípek Pohádky o kohoutkovi a slepičce, založená na hře se známou kumulativní pohádkou, dokázala navzdory poněkud naddimenzované metráži nejmenší diváky zaujmout především vtipem a loutkářskými gagy. Předškolním dětem zahrál v Divadle v Celetné svou nápaditou „one man show” František Watzl, pražský loutkář, který se divadlu pro nejmenší děti věnuje soustavně už dlouhou řadu let. Na přehlídce se představilo jeho Divadlo Xaver pohádkou Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně, která skrze peklo k napravení přinde, kterou F. Watzl výborně zdramatizoval podle J. Š. Kubína a kterou vyprávěl a zahrál loutkami i na kytaru s vkusem a bez jakéhokoli podbízení. Mezi ambulantními skupinami, jež obcházejí školky a družiny a nabízejí své produkce, patří Divadlo Xaver rozhodně k nejkvalitnějším. Nejstarší věková kategorie si z loutkářské nabídky mohla najít v programu představení amatérské skupiny Tate iyumni z Prahy, která na přehlídce zahrála Vlnu, absurdní grotesku, jež má od svého uvedení na loňské Loutkářské Chrudimi nadšené příznivce, stejně jako zaryté odpůrce.

Loutkářské prvky využívá ve své inscenaci O pračlovíčkovi olomoucké Divadlo Tramtárie. Tato inscenace patřila k tomu nejlepšímu na loňské celostátní přehlídce amatérských souborů hrajících pro děti Popelka Rakovník a svou solidní úroveň potvrdila i v Praze. Vladislavu Kracikovi se podařilo z večerníčkovských motivů sestavit celistvý přehledný příběh o tom, jak Pračlovíček poznává sebe a svět. I když se souboru tu a tam stává, že v herectví sklouzne ke zbytečně přeexponované grimase, jde – zejména zásluhou představitele Pračlovíčka – o inscenaci vkusnou a zdařilou. Škoda že s výjimkou Psa nejsou zvířecí postavy řešeny loutkami, protože s činoherní stylizací (a také kostýmováním zvířecích postav, které je prvoplánově iluzivní) si soubor zjevně neví rady. Loutkářský princip byl ovšem výborně využit v inscenaci dětského divadelního souboru Hladká Vrtule ze Slaného, který vede Kateřina Rezková. Nápaditou variaci na příběh o stvoření světa Božka aneb Jak to možná nebylo, která zazářila už vloni mj. na celostátní přehlídce Dětská scéna, si vychutnali i diváci všech věkových kategorií v pražském Divadle v Celetné. (Scénář inscenace a podrobnější recenzi publikovala Tvořivá dramatika 2010 v č. 2.)

Nejslabším programem přehlídky byla naproti tomu nekriticky ambiciózní inscenace Divadla Dostavník z PřerovaOdysseus aneb Leporelo ro(c)ku. (Dostavník byl do programu zařazen na poslední chvíli místo jiného souboru, který z důvodů nemoci nemohl přijet.) Rozpor mezi přehnanými ambicemi a diletantismem je u tohoto souboru dospělých amatérů udivující a projevuje se prakticky ve všech složkách: Text je postaven na laciných aktualizacích a trapných špílcích, na jevišti vidíme hraní, které místy duní prázdným patosem, místy sklouzává k mrckování, a to vše je podtrženo kýčovitými muzikálovými písničkami (samozřejmě zpívanými z playbacku) i nevkusným, místy nechtěně komickým kostýmováním. Smutné na tom však je, že to byla ukázka toho, jak si i nemálo profesionálů (včetně pracovníků televize) představuje „tu pravou” tvorbu pro děti…

Letošní pražská přehlídka dala nahlédnout i do oblasti nového cirkusu. Cirkus Mlejn, který tvoří studentky katedry pantomimy na pražské HAMU, zahrál svou úspěšnou grotesku Postav na čaj! a česko-francouzský soubor Décalages produkci Bez země, velmi volně inspirovanou motivy z Petera Pana, která je však daleko více sledem akrobatických čísel a abstraktních obrazů než divadlem.

Do programu přehlídky byla zahrnuta tradičně také jedna z inscenací domovského souboru – letos to byl Komunismus nezávislého divadelního spolku Kašpar – a také inscenace rovněž uváděná v Divadle v Celetné Pulp Fiction souboru The Divadlo.

K jednoznačným vrcholům letošní přehlídky patřila nepochybně Sestra Divadla Dagmar z Karlových Varů, souboru, který v posledních několika letech přináší – a je to především zásluha jeho vedoucí a režisérky Hany Frankové – do mladého divadla čerstvý vítr a úspěšně hledá nové cesty jeho dramaturgie, ale i herectví.

Jaroslav Provazník

 

O Sestre a iných radostiach…

Pôvodne rozhlasová dráma Vladimíra Fekara Sestra je vďaka svojmu žánrovému určeniu formálnym i tematickým experimentom. Zakladá si na imaginácii poslucháča, respektíve diváka a po prečítaní je spočiatku ťažké si predstaviť ju v divadelnej podobe. Azda ale práve preto na javisku v inscenácii Divadla Dagmar zafungovala. Režisérka Hana Franková pracuje s metaforami, scénickým minimalizmom, čím len podporí kvalitu textovej predlohy, ktorá nie je zbytočne zaťažená preumelkovanými a klišé dialógmi, dokonca autor pomerne objektívne pristupuje i k postavám, kde titulným nechá vlastné mená Sven a Patti a vedľajšie len všeobecne pomenuje Otec, Matka.

Tematicky pracuje hra i inscenácia s motívom dospievania mladého človeka, na ktoré vplývajú rôzne okolnosti z minulosti či prítomnosti. V tomto prípade sa Sven náhodou dozvie o svojej mŕtvej sestre Patti. Tá sa stane jeho imaginárnou spoločníčkou, priateľkou, partnerkou, s ktorou sa postupne navracia do minulosti, hľadá odpovede a príčiny na rozpadnutý vzťah rodičov, Otcov nezáujem, Matkino odmietanie, ale predovšetkým na otázku, prečo zomrela Patti. Keďže sa mu jej od Matky nedostáva, je odkázaný na svoj vlastný svet, kde nechýba komunikácia na úplne inej úrovni. So sestrou tak Sven rieši i otázky medziľudských, mužsko-ženských vzťahov alebo vlastnej identity a vlastne prostedníctvom tohto nadreálneho vzťahu postupne dospieva. Práve onen snový rozmer kontrastuje s realitou, s banálnymi a civilnými pasážami s Matkou a Otcom.

Hana Franková na prázdnu a zatemnenú scénu situovala len staršiu plechovú posteľ, ktorá je centrom deja, všetkých zásadných dialógov a situácií. O čo „chudobnejšie” je vybavená scéna, o to bohatšie sa pracuje so svetlom. Je nielen vizuálnym ale aj dejotvorným prvkom, navodzuje intímnu atmosféru, ktorá presne korešponduje s citlivou témou a úprimnými dialógmi.

Primárnym prostriedkom komuniácie inscenácie s hľadiskom je herecká zložka. Tomáš Havlínek ako Sven dokáže pomerne jednoducho, skromne, ale jasne vystihnúť emocionálnu nestálosť dospievajúceho chlapca, pričom sa nevyhýba ani náznaku jemnej detskej naivity, súčasne však bez infantilnej artikulácie a miestami až chladne pragmaticky. Logicky pracuje s textom i problematikou, ktorú načrtáva, je skôr komentátorom, ktorý vedie súvislý monológ, do ktorého sa miestami dostane Patti.

Tereza Pachtová na roziel od Havlínka zostáva v príliš hravej polohe, cez prehnané gestá a neprirodzeným rytmom hlasového prejavu sa snaží upútať pozornosť k svojmu nebytiu. O tom ale vieme už zo Svenových replík, netreba ďalšie duplovanie. Podobne až zmechanizované sú postavy Matky a Otca. Ich miesto na scéne nie je integrálnou súčasťou celku, skôr pôsobia umelo, nehovoriac o expresívnom a prehrávanom prejave oboch predstaviteľov.

Sestra je odvážnym pokusom o navodenie rovnocennej komunikácie divadla s mladým divákom na témy, ktoré by ho mali zaujímať a zrejme aj zaujímajú, ktorý sa nesnaží o plytké moralizovanie a ani sústredenie na formálnu podobu diela. Neponúka jednoznačnú odpoveď, je skôr polemikou s výstižnými detailami a je rozhodne správnym krokom vpred v rámci obrody tzv. detského divadla.

Eva Kyselová

 

Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně a o tom, jde-li skrze divadlo k napravení přijít

Divadlo Xaver dokázalo nabídnout divákům přesně to, co slíbilo. Lidovou pohádku, zaznamenanou Josefem Štefanem Kubínem, kultivovaným a zajímavým jazykem, s přímočarou a čistou linií vyprávění. Na scéně je jediný herec-vypravěč (František Watzl), který je prostředníkem mezi pohádkou a diváky a půlmetrovými marionetami, a hraje s dovedností, jaká k loutkovému divadlu patří. Divák si tedy přijde v mnoha ohledech na své.

Výtvarné řešení inscenace je jednoduché a funkční. Je založené na velkých vyřezávaných marionetách, které s lidovou pohádkou krásně „ladí”. Jako scénografie stačí stůl, na němž herec jednoduše jen vymění ubrus, když se Honza a Marjána dostanou do pekla. Do celkového obrazu opravdu milé, příjemné a pohledné pohádky ještě patřila kytara a herec.

Loutky, hlavní prostředek vyprávění v inscenaci, jsou výtvarně zdařilé a jsou také dobře animované. Jde o samostojné marionety s jednoduchým ovládáním, přizpůsobeným jedinému herci. Tato jednoduchost ale diváka nepřipravila o různá loutková překvapení a potěšení – například vyplazovací jazyk u řadového čerta, slizký třaslavý pohyb Lucifera a odhalení pekelných saní v jeho nitru nebo přeměnu dědečka na anděla.

Děj, který loutky zdařile sdělují, je jednoduchý. Přestože divák může záhy odhadnout, kudy se bude pohádka ubírat, celou dobu se baví a očekává, jak si herec-vypravěč s příběhem poradí. Tohle okouzlení ze způsobu vyprávění známého schématu se shoduje se zvoleným žánrem, folklorní pohádkou.

Inscenace, která vycházející z kvalitní předlohy a je kvalitně zpracovaná, má i potenciál děti kultivovat a formovat z nich poučené, vnímavé diváky. I když se divák během představení místy nemůže ubránit pocitu, že právě s tímto cílem inscenace především vznikla. Inscenace je z velké části sdělná, ale nepodbízivé, rezervy však má přeci jen v temporytmu a někdy v komunikaci herce a publika. Během představení se dlouho zpívá, dlouho se začíná a dlouho se i končí (představení trochu scházela jasnější tečka). Jako by tvůrce vědomě bojoval s naším sklonem k rychlému čtení informací a diváky chtěl trochu zastavit a soustředit.

Otázky po tom, kolik výchovnosti představení snese, jsou ale možná zbytečné. Inscenace Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně, která skrze peklo k napravení přinde je natolik milý a příjemný divadelní zážitek, že divák trochu toho vychovávání rád přestojí a k napravení se dovést ochotně nechá.

Markéta Popelová Nečasová

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlna. A po nej čo?

Je ťažké stanoviť, aké správne atribúty by malo spĺňať divadlo pre deti a mládež. Je to problematika nedoriešená a jej komplikovanosť azda najviac odráža program rôznych prehliadok či festivalov pre túto cieľovú skupinu (nehovoriac o tom, že nie je ľahké ani určiť jej vekovú hranicu). Podobne je to napríklad i s rozporuplnou inscenáciou Vlna experimentálnej bábkarskej skupiny Tate iyumni.

Zachytáva jeden deň strávený na pláži a jeho pestrosť z rôznych uhlov pohľadu. Inak ho prežije mladá rodina s deťmi, inak trojica unudených mladíkov, inak plavčíčka a inak ekologický aktivista, ktorý sa snaží u návštevníkov pláže vzbudiť záujem o záchranu veľrýb. Zdanlivá a prvotná ignorácia a vzájomná izolovanosť sa zmení až v závere, pri skutočne uviaznutej veľrybe, ktorej návrat do vody spojí všetky tieto spoločenské minority pre dobrú vec. A tam sa to všetko i končí. Samotná vzletná myšlienka je totiž len pozadím, epicentrom je súhrn kratších situácií a humorných scénok. Tie čerpajú z kultúrnych stereotypných náhľadov, dnešného slangu a skratkovitého jazykového prejavu, všetko podfarbené známymi letnými melódiami. Presne z toho, čo dnes produkuje globalizovaná masová komunikácia a proti čomu sa súčasné umenie, nielen divadelné, snaží vyhraniť a negovať to. Netvrdím, že negovať plytkosť masmédií vlastnými prostriedkami sa nedá, ale tento princíp si v divadle žiada potom aj uvedomelého diváka, ktorý ho presne odhadne a pochopí, o čo inscenátorom ide. Môžeme to ale čakať od adolescentov, ktorí rozhodne dokola opakovanú floskulu „…v pohoděěě…” nepochopia ako výsmech úrovne dnešnej komunikácie?! Naopak, len ich to uistí v tom, že divadlo nepotrebujú, keďže v ňom vidia to isté, čo z pohodlia obývačky.

Vlna teda rozhodne nie je svojou témou ani prostriedkami určená mladému publiku, vizuálne síce upúta pôsobivou výpravou, napríklad hneď v úvode čarovnou tieňohrou veľrýb v mori či precízne a vtipne zostavenými marionetami, ktorých kvalita sa prejaví pri scénach surfovania na pohyblivom kotúči, plávania či úteku plavčíčky Barbary, ako inak v červených plavkách. Pridanou hodnotou je i sugestívny hlasový prejav niektorých bábkohercov, ktorí tak dodajú bábkam humorný, ale i uveriteľný rozmer. Stále je to však na úrovni prvoplánových skečov, vystrihnutých zo seriálov či nekvalitných komédií.

Vlna skôr vyznieva ako umne vystavaný výsmech súčasnému stavu kultúry, nenáročnosti diváka, nízkej úrovne reálnej medziľudskej komunikácie a nepatričnosti hesiel humánitárnych organizácií. Mladý a neskúsený divák si tieto podtexty odvodí len sotva a môže si akurát odniesť nové hlášky pre priateľov. Je to azda jeden z mála prípadov, kedy by bola na mieste interakcia hľadiska a javiska, kde by sa publikum vedome usmernilo, a teda aj naladilo na rovnakú názorovú notu. Divadlo pre deti a mládež postráda edukatívny rozmer, a že nie je zbytočný, ale skôr naopak, potvrdzuje i Vlna. Tak ako príde, tak aj odíde. Ale čo po nej ostane?

Eva Kyselová

 

Tvořivá dramatika 2011, č. 2