Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

 

Výbor Českého střediska ASSITEJ uděluje Cenu ASSITEJ 2018  paní Ireně Konývkové – “za dlouhodobé zásluhy o kvalitu a rozvoj dětského divadla v oblasti pedagogické, metodické a organizační”.

Mgr. Ireně Konývkové

Od počátku 80. let učitelka LŠU/ZUŠ, vedoucí dětských a středoškolských souborů, např. HOP-HOP a HOPÁČEK, v letech 1981 – 1995 také souboru dospělých MINIDIV.
V LŠU navázala na práci své bývalé vedoucí Soni Pavelkové. Soubor HOP-HOP se pod vedením I. Konývkové zúčastňuje mnoha mezinárodních festivalů v Lucembursku, Itálii, Anglii, Švýcarsku, Německu, Rakousku.

Jedna z největších osobností dětského divadla a dětského přednesu.
Vedle divadelních inscenací je nedílnou součástí její práce sólový i kolektivní přednes.
Bohatá lektorská činnost.

Cena bude Ireně Konývkové předána v úterý 20.3.2018 před představením Azher, které nastudovala se souborem HOP-HOP (ZUŠ Ostrov).

Soubor HOP-HOP byl založen v roce 1974 Soňou Pavelkovou, jako mladší soubor literárně dramatického oboru Lidové školy umění Ostrov, za jejího působení se ostrovský dramaťák dostal do podvědomí dětského divadla a Soňa Pavelková pak jednou z hlavních osobností dramatické výchovy.  Po jejím odchodu do Prahy v roce 1980 v započaté tradici pokračovala Irena Konývková a soubor rozšířil svou slávu i za hranice České republiky. V září 2017 měl v režii Ireny Konývkové 84 premiér (od krátkých vtipných kousků až po vážná složitější témata, záleží na tom, na co mají právě jeho členové chuť, o čem chtějí vypovídat), z toho 49 představení bylo možno vidět na národních přehlídkách všeho druhu (Dětská scéna, Wolkerův Prostějov, Šrámkův Písek, Mladá scéna, Loutkářská Chrudim, Celostátní přehlídky ZUŠ, Jiráskův Hronov) a stejně tak na festivalech v Anglii, Belgii, Indii, Itálii, Litvě, Lucembursku, Německu, Rakousku, Slovensku, Švýcarsku, a to i několikrát. V roce 2014 posílil tvorbu souboru další režisér, absolvent I. Konývkové, Ondřej Šulc. Do září 2017 si tak soubor připsal v jeho režii 5 premiér.

Soubor hraje poměrně často (má i 75 akcí za rok), a to pro různé druhy škol a školských zařízení, na různých přehlídkách a festivalech, ale i třeba pro babičky a dědečky v pečovatelském domě, v cizině pak v němčině nebo angličtině. Sám je pořadatelem mezinárodní divadelního festivalu dětí a mládeže Soukání Ostrov. 2017 proběhl 11. ročník tohoto bienále.

Každé představení se hraje tak v průměru 25x, a to v průběhu 2-3 let (ale představení Naslouchej má dokonce 65 vystoupení).

V roce 2017 soubor obdržel Cenu Pavla dostála. Podle preambule se jedná o cenu, která může být udělena výhradně jednomu amatérskému divadelnímu souboru, který v současné době působí na území ČR a jehož působení je dlouholeté a mezi zainteresovanou veřejností známé a uznávané, jako výraz ocenění dlouholeté kontinuální umělecké i organizační činnosti, která je přínosem pro rozvoj oboru.

Úctyhodné je,  že soubor HOP-HOP je teprve čtvrtým oceněným souborem v České republice a že každý rok je více návrhů na souboru HOP-HOP se shodli jednohlasně všichni zainteresovaní např. i město Hronov, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Ministerstvo kultury, Amatérská divadelní asociace, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění ČR, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků, České středisko loutkářské asociace UNIMA.

Cena byla předána režisérce souboru Mgr. Ireně Konývkové a třem členům souboru vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem, ředitelkou NIPOS a prezidentkou české AITY/IATY Lenkou Lázňovskou, starostkou Hronova Hanou Nedvědovouo za účasti doc. Milana Uhdeho,  náměstkyně hejtmana Královéhradeckého kraje Martiny Berdychové, ředitelky Odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury Zuzany Malcové.

Cena ASSITEJ byla Mgr. Ireně Konývkové předána 20.3.2018 v Divadle v Celetné po představení Azher, které připravila se souborem ZUŠ Ostrov HOP-HOP! a s úspěchem uvedla v rámci 18. ročníku Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež,

    

IDU otevírá další ročník vzdělávacího programu Akademie Institutu umění pro kulturní manažery, který je zaměřen na rozvoj klíčových dovedností pro řízení kulturních organizací. Tématy letošního ročníku jsou kreativní myšlení, strategické myšlení, strategie budování značky, leadership a fundraising. Program se koná od května do listopadu 2018 v Praze.

Kurz se skládá z pěti přednášek, pěti workshopů a společného závěrečného setkání. Zatímco přednášky budou otevřeny širší veřejnosti, během workshopů budeme pracovat v malých skupinách s maximální kapacitou dvanácti osob. Účastníci mohou kontinuálně pracovat na řešení konkrétních cílů svých organizací podle úkolů, které si předem stanoví. Každá organizace nominuje dva účastníky: hlavního manažera a specialistu či kolegu pro dané téma. Hlavní manažer se zavazuje k účasti na všech akcích programu.

Celý program Akademie Institutu umění a veškeré podrobné informace si můžete stáhnout zde.

Více informací najdete na stránkách projektu nebo výzvy.

Přihlaste se na Akademii Institutu umění 2018!

Uzávěrka je 22. dubna 2018.

 

Více informací najdete na stránkách projektu nebo výzvy.

U příležitosti oslav 70. výročí založení Mezinárodního divadelního ústavu (International Theatre Institute) v Praze a s důrazem na mezikulturní a mezinárodní aspekty divadla a ITI vybral Exekutivní výbor pět divadelníků z pěti regionů UNESCO: Evropa, Arabské země, Afrika, Asie a Pacifik, Severní a Jižní Amerika. Autory letošního Poselství ke Světovému dni divadla jsou Simon McBurney (Spojené království), Maya Zbib (Libanon), Were Were Liking, (Pobřeží slonoviny), Ram Gopal Bajaj (Indie) a Sabina Berman (Mexiko).
ITI je mezinárodní nevládní divadelní organizace registrovaná v UNESCO, jejímž cílem je podporovat mezinárodní výměnu v oblasti teoretických znalostí i praktických zkušeností v divadelním umění a kulturní advokacie. ITI byl založen v roce 1948 v Praze a zastřešuje následující profesní divadelní organizace: Asociace nezávislých divadel, Asociace profesionálních divadel, Cirqueon, Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků, Česká střediska Mezinárodní loutkářské unie, Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež, Mezinárodní federace pro divadelní výzkum a Mezinárodní společnosti knihoven a muzeí divadelního umění, Sdružení českých divadelních kritiků, Herecká asociace, Institut umění – Divadelní ústav, Jednota hudebního divadla, Taneční sdružení ČR, Teatrologická společnost a Vize tance. Členství v ITI je organizováno formou národních středisek, v současné době operují národní střediska v téměř 100 zemích světa.
České středisko ITI spravuje Institut umění – Divadelní ústav. Oslavy letošního 70. výročí se v průběhu roku 2018 konají po celém světě, v ČR si jeho založení připomeneme ve dnech 17.-18.9.2018 u příležitosti zasedání Výkonného výboru ITI.

Evropa

Simon McBurney, Spojené království
Herec, dramatik, režisér a spoluzakladatel Théâtre de Complicité
Půl míle od břehů Kyrenaiky na severu Libye leží velký skalní převis, osmdesát metrů široký a dvacet metrů vysoký. V místním nářečí se mu říká Haua Fteah. Roku 1951 prokázal rozbor uhlíku, že tu člověk žije nepřetržitě už 100 000 let. Mezi odkrytými nálezy byla i kostěná flétna stará 40 až 70 000 let. Když jsem se o tom jako kluk doslechl, zeptal jsem se otce: „Oni měli hudbu?“
Usmál se na mě.
„Jako všechna lidská společenství.“
Byl to původem Američan, historik se zaměřením na pravěk, vůbec první, kdo na Haua Fteah v Kyrenaice kopal.
Je pro mě velkou ctí a potěšením, že zastupuji Evropu na letošním Světovém dni divadla.
Roku 1963, kdy nad světem visela bezprostřední hrozba jaderné války, řekl můj předchůdce, velký Arthur Miller: „Když mám psát v čase, kdy mají diplomacie a politika tak strašně krátké a slabé ruce, musí úděl spojování lidské společnosti nést citlivé, byť někdy dlouhé objetí umění.“
Význam slova drama se odvozuje od řeckého „dran“, tedy „dělat“… a slovo theatre pochází z řeckého „theatron“, tedy doslova „místo na dívání“. Místo, kde se nejen díváme, ale také vidíme, vnímáme, chápeme. Před 2400 lety navrhl Polykleitos mladší velké divadlo v Epidauru. Vejde se do něj až 14 000 lidí a akustika je v tomhle divadle pod širým nebem omračující. Škrtnete-li uprostřed jeviště sirkou, je to slyšet na všech čtrnácti tisících místech. Jak bylo v řeckých divadlech obvyklé, při pohledu na herce bylo vidět i na krajinu za nimi. Nejenže se tak propojovalo několik prostředí, obec, divadlo a příroda, ale také se tu propojovaly časy. Hry znázorňovaly děje dávných mýtů v současnosti a zároveň jste mohli za hranicemi jeviště pozorovat, co vás čeká v budoucnu. Příroda.
Jedno z nejpozoruhodnějších odhalení, která přinesla rekonstrukce shakespearova londýnského Globu, má také co do činění s tím, co vidíme. Má co do činění se světlem. Jeviště i hlediště jsou osvětlené stejnou měrou. Herci a diváci se vzájemně vidí. Neustále. Všude, kam se podíváte, jsou lidé. A následkem toho si uvědomujeme, že velké monology, řekněme, Hamleta nebo Macbetha nebyly pouhým soukromým rozjímáním, nýbrž veřejnou debatou.
Žijeme v době, v níž je těžké vidět jasně. Obklopuje nás tolik fikce jako nikdy dřív v celých dějinách. Každý „fakt“ se dá zpochybnit, každá vyprávěnka se hlásí o naši pozornost coby „pravda“. Jedna fikce nás obklopuje neustále. Ta, která se nás snaží rozdělit. Oddělit od pravdy. A jednoho od druhého. Abychom se rozloučili. Lidy od lidí. Ženy od mužů. Lidské bytosti od přírody.
 Ale tak jako žijeme v čase rozdělení a roztříštěnosti, žijeme i v čase obrovského pohybu. Víc než kdy jindy v celých dějinách jsou lidé v pohybu. Často prchají. Jdou, plavou, když je třeba, migrují, a to po celém světě. A tohle je jen začátek. Odpověď, jak víme, byla zavřít hranice. Stavět zdi. Blokovat. Izolovat. Žijeme v tyranském světovém řádu, který má za měnu lhostejnost a za kontraband naději. A součástí téhle tyranie je i kontrola nejenom místa, ale i času.
Čas, v němž žijeme, se vymyká přítomnosti. Soustředí se na nedávnou minulost a blízkou budoucnost. Tohleto nemám. Tohle si koupím.
Teď jsem si to koupil, takže potřebuju další… věc. Dávnější minulost je zamlžená. Na budoucnosti nesejde.
Mnoho lidí říká, že nic z toho divadlo nezmění nebo změnit nemůže. Ale divadlo nezmizí. Divadlo je totiž místo, jsem v pokušení říct útočiště. Kde se lidé scházejí a okamžitě tvoří společenství. Vždycky to tak bylo. Divadla jsou tak veliká, jako první lidské společnosti, od padesáti duší po čtrnáct tisíc. Od nomádské karavany po třetinu starověkých Athén.
A protože divadlo existuje jen v současnosti, zpochybňuje také tohleto katastrofální vnímání času. Přítomná chvíle je vždycky předmětem divadla. Jeho smysl se utváří ve společném aktu mezi hercem a publikem. Nejenom tady, ale i teď. Bez hercovy hry by publikum nemohlo věřit. Bez důvěry publika by představení nebylo úplné. Společně se smějeme. Jsme dojatí. Vydechneme anebo zděšeně mlčíme. A v takové chvíli skrz drama objevíme nejhlubší pravdu: že to, co jsme pokládali za nejprivátnější dělítka mezi námi, limity našich vlastních individuáních vědomí, je také bez hranic. Je to něco, co sdílíme.
A nelze nás zastavit. Každý večer se znovu objevíme. Každý večer se herci a diváci sejdou a sehrají totéž drama. Protože jak říká spisovatel John Berger: „Hluboko v povaze divadla je dojem rituálního návratu“, proto to vždycky bylo umění těch, kteří o všechno přicházejí – a to jsme kvůli onomu rozpadání světa všichni. Kde jsou herci a diváci, tam se budou hrát příběhy, které nelze vyprávět nikde jinde, ať už v operních domech a divadlech velkých měst, nebo v táborech migrantů a uprchlíků v severní Libyi a všude po světě. Jako společnost nás toto hraní bude vždycky poutat dohromady.
A kdybychom byli v Epidauru, mohli bychom vzhlédnout vzhůru a podívat se, jak to všechno sdílíme s širou krajinou. Že jsme vždy součástí přírody a před tím nemůžeme utéct, zrovna tak, jako nemůžeme utéct z planety. Kdybychom byli v Globu, viděli bychom, jak zdánlivě privátní otázky jsou předkládány nám všem. A kdybychom před 40 000 lety drželi onu kyrenaiskou flétnu, chápali bychom, že minulost a současnost jsou nedělitelné a že řetězec lidského společenství nemohou tyrani ani demagogové nikdy přetnout.
* * *
 
Simon McBurney je herec, dramatik a režisér, jeden z nejvlivnějších divadelníků dneška. Společnost Complicite (dříve Théâtre de Complicité) spoluzaložil v Londýně roku 1983 a od té doby spolupracuje se stálým týmem herců, dramatiků, scénografů i produkčních. Vedle původní tvorby inscenoval řadu skvělých her od významných dramatiků (mj. Beckett, Brecht, Bulgakov, Durrenmatt, Ionesco, Daniil Charms, Arthur Miller, Bruno Schulz, Shakespeare či Ruzzante), ale také často adaptuje velká literární díla. Například jeho adaptace Mistra a Markétky (2012) byla hlavní inscenací na festivalu v Avignonu, a naposledy adaptoval a režíroval Zweigovu Netrpělivost srdce (2016) ve spolupráci s berlínskou Schaubühne.

Arabské země

Maya Zbib, Libanon
Režisérka, herečka, dramatička, spoluzakladatelka divadelní společnosti Zoukak
Je to okamžik souznění, neopakovatelné setkání, jaké v žádné jiné světské činnosti nenajdeme. Je to prostý akt, při němž se skupina lidí rozhodne společně sejít na jednom místě v jednom čase a účastnit se sdíleného zážitku.  Je to výzva jednotlivcům, aby se stali kolektivem, sdíleli myšlenky a vymýšleli, jak se podělit o břemeno nezbytných úkonů… aby zvolna znovu nabyli svého lidského propojení a hledali podobnosti namísto odlišností. Je to místo, na němž konkrétní příběh může vykreslit rysy univerzálna… V tom spočívá magie divadla, v němž ztvárňování získává své odvěké vlastnosti.
V celosvětové kultuře bujícího strachu z jinakosti, izolace a samoty znamená niterné společné bytí tady a teď akt lásky. Rozhodnutí vyšetřit si čas, vyhnout se momentálnímu požitku a individuálnímu požitkářství, jež jsou našim vysoce konzumním, překotným společnostem vlastním, zpomalit, rozjímat a společně uvažovat je aktem politickým, aktem z velkorysosti.
Jak jinak si máme po pádu velkých ideologií a v situaci, kdy současný světový řád dekádu za dekádou prokazuje své selhávání, znovu představit svou budoucnost? V převládajícím uvažování je hlavní starostí bezpečnost a pohodlí, můžeme se tedy stále zabývat nepohodlnými hovory? Můžeme vykročit na nebezpečná území beze strachu, že ztratíme svá privilegia?
Rychlost informací je dnes důležitější než vědomosti, slogany jsou cennější než slova a obrazy mrtvol váženější než skutečná lidská těla. Divadlo nám připomíná, že jsme z masa a krve a že naše těla mají svou váhu. Probouzí naše smysly a říká nám, že nemusíme uchvacovat a vstřebávat jen pohledem. Divadlo vrací
moc a smysl slovům, krade debatování politikům a vrací je tam, kam náleží… do arény idejí a rozmluv, do místa společného vidění.
Silou vyprávění a představivosti nám divadlo poskytuje nové způsoby, jak vnímat svět a jeden druhého, vytváří prostor pro společné přemítání v moři ochromující hlouposti a nesnášenlivosti. Když se xenofobie, nenávistné promluvy a doktrína nadřazenosti bílých znovu nenuceně objevily na stole poté, co miliony lidí léta dřeli a obětovali se, aby z nich učinili něco hanebného a nepřijatelného… Když náctileté kluky a holky střílejí do hlav a zavírají do vězení za to, že se odmítli podvolit nespravedlnosti a apartheidu… Když významným zemím prvního světa vládnou šílenci a pravicoví despoti… Když je jaderná válka hrozící virtuální hrou mezi velkými dětmi u moci… Když je možnost cestovat čím dál omezenější jen pro pár vyvolených, zatímco uprchlíci umírají na moři ve snaze proniknout do střežené pevnosti prchavých snů a zatímco se staví čím dál víc drahých zdí… Kde si klást otázky nad světem, když se většina médií zaprodala? Kde jinde než v intimitě divadla máme možnost znovu se zamýšlet nad naším lidským údělem, představovat si nový světový řád… společně, s láskou a soucitem, ale také s konstruktivní konfrontací, díky inteligenci, houževnatosti a síle.
Jsem z arabského regionu a mohla bych tak mluvit o těžkostem, kterým umělci při své práci čelí. Jsem ale z generace divadelníků, která je vděčná za to, že zdi, které musí zničit, byly vždy viditelné. To nás naučilo přetvářet to, co je dostupné, a postupovat ve spolupráci a novátorství, kam až to jde. Děláme divadlo ve sklepích, na střechách, v obývácích, uličkách a ulicích, publikum si budujeme za pochodu, ve městech, vesnicích a uprchlických táborech. Měli jsme výhodu, že jsme si museli vše vybudovat od základů, hledat způsoby, jak obejít cenzuru, a přitom porušovat zábrany a překračovat tabu. Dnes takové zdi stojí před všemi světovými divadelníky: financování nikdy nebylo nedostatkovější a novým cenzorem je politická korektnost.
Mezinárodní divadelní společenství má tudíž dnes víc než kdy jindy společný úkol čelit těmto množícím se hmatatelným i nehmatatelným zdem. Dnes víc než kdy jindy je třeba přetvářet společenské a politické struktury s upřímností a odvahou. Vyrovnat se s nedostatky a převzít odpovědnost za svět, který spoluutváříme.
Coby divadelníci celého světa nemáme jednu ideologii ani jeden systém hodnot, ale spojuje nás věčné hledání pravdy ve všech podobách, vytrvalé zpochybňování statu quo, napadání systémů utlačující moci a v neposlední řadě naše lidská čestnost.
Je nás mnoho, nemáme strach a nepolevíme!
* * *
Maya Zbib je režisérka, herečka, dramatička a spoluzakladatelka divadelní společnosti Zoukak. Její práce byla k vidění na Blízkém východě, v Evropě, Spojených státech, v Africe, Jižní Americe a jižní Asii. Divadlo vyučovala na univerzitách i mimo ně. Pracovala na objednávku mimo jiné pro Centrum múzických umění NYUAD, University of Houston, Williams College, Krefeld/Monchengladbach City Theaters, festivaly Shwindlefrie, LIFT a pro Royal Court Theatre.  Je absolventkou Goldsmiths University of London (2007), Chevening/KRSF (2007), Cultural Leadership International (2010), získala stipendium ISPA, New York (2010), a jako chráněnku si ji vybral Peter Sellars v rámci programu Rolex Mentor and Protégé Arts Initiative (2011). Získala cenu Ibsenova stipendia (2012), cenu Anna Lindh Foundation’s Euromed Dialogue Award za společenskou odolnost a kreativitu (2014), Preamium Imperiale Grant for Young Artists od Japan Arts Association (2017) a Chirac Foundation Award of Culture for Peace (2017).

Afrika

Wèrê Wèrê Liking, Pobřeží slonoviny
Umělkyně
Jednoho dne
se Člověk rozhodne, že si položí pár otázek před zrcadlem (publikem)
Že si před tím samým zrcadlem (jeho publikem) vymyslí i odpovědi
Že se zkritizuje a sám se svým otázkám a odpovědím vysměje
Bude se smát anebo plakat, to je jedno, ale nakonec
se pozdraví se svým zrcadlem (publikem) a požehná mu
za to, že mu poskytlo onen moment vzdechů a oddechu
Skloní se a zdraví je, aby mu projevil vděčnost a úctu…
Hluboko uvnitř hledal Mír,
mír sám se sebou a se svým zrcadlem:
Dělal divadlo…
Toho dne mluvil…
Opovrhoval svými nedostatky, paradoxy a iluzemi
trestal se svou mimikou a grimasami
malostí, jež hyzdila jeho lidskost
prohnaností, jež způsobila katastrofy
Mluvil k sobě…
Obdivoval svou vůli překonat sebe sama,
touhy po velikosti, po kráse
po lepším bytí, po lepším světě,
který by stvořil vlastními myšlenkami,
který by mohl kout vlastníma rukama
Říká se: když to bude chtít od seme sama v zrcadle
Když on sám a to zrcadlo budou sdílet tu touhu…
Jenomže ví: předváděl Představení
výsměchu, nepochybně iluze
ale taky určitě duševní činnosti
budování, znovutvoření světa,
dělal Divadlo…
Ač zhatil všechny naděje
svými slovy a žalovnými gesty
byl posedlý vyvoláním představy
že toho všeho dosáhne v jediném večeru
prudkými pohledy
sladkými slovíčky
úskočným úsměvem
hýřivým humorem
slovy, jež, ať už raní či tiší,
provádějí operaci zázraku
Ano, dělal divadlo
A jak už to tak bývá
u nás v Africe
zejména v části kamitské[1], z níž pocházím
se smějeme všemu, i sobě
smějeme se všemu, i když truchlíme a pláčeme
Tlučeme zem, když nás zklame
při Gbégbé[2] nebo Bikutsi[3]
Tvoříme děsivé masky
Glaé[4], Wabélé[5] nebo Poniugo[6]
abychom znázornili nesmlouvavé princip
které na nás sesílají cykly a doby
a loutky, které jako my
nakonec znázorňují své tvůrce
a když si podmaní ty, kteří je ovládají
vznikají rituály, v nichž se pronesené slovo
nafouklé zpěvy a rytmickými dechy
vydává na dobývání posvátna
ponouká k tancům coby tranzům
zaříkávání a volání po oddanosti
ale také a především k výbuchům smíchu
Abychom slavili radost ze života
již ani století zotročování a kolonizace
rasismu a diskriminace
ani nekonečná období nevyslovitelného násilí
nesvedly ani zadusit, ani vyrvat
naší Duši Otce a Matky Lidstva
v Africe, tak jako všude na světě
děláme divadlo
V tomto výjimečném roce věnované ITI
jsem obzvlášť ráda a poctěna
že mohu zastoupit náš světadíl
a přinést jeho mírové poselství
Divadelní poselství míru
Tento světadíl, o němž se nedávno říkalo
že by se bez něj svět mohl obejít
a nikomu by sebemíň nechyběl,
je dnes znovu uznávaný pro svou pradávnou úlohu
Otce a Matky Lidstva
a celý svět do ní proudí…
Každý vždy doufá, že najde klid a mír
v náručí rodičů, no ne?
A jako takové naše divadlo víc než kdy jindy svolává
a vtahuje všechny lidi, a zejména
ty, kteří sdílejí myšlenku, slovo a počin divadla
mít více úcty k sobě samým a jeden ke druhému
a zdůrazňovat nejsilnější hodnoty lidství
abychom měli naději, že lidstvo bude znovu lepší:
takové, které dá znovu znít inteligenci a porozumění.
Tím patří z lidských kultur k těm nejúčinnějším
daří se mu překonávat hranice: divadlo…
Patří k těm nejušlechtilejším, protože hovoří všemi jazyky
zapojuje všechny civilizace, zachycuje všechny ideály,
vyjadřuje hlubokou jednotu všech lidí, kteří
navzdory všem střetům
usilují především o to lépe se poznat
a lépe milovat, v míru a tichu
Když se z představování stane sdílení
upomíná nám povinnost konat, kterou nám ukládá
moc divadla rozesmát a rozplakat všechny lidi společně
umenšujíc jejich nevědomost a prohlubujíc jejich vědomost
aby byl člověk sám opět tím největším bohatstvím člověka.
Naše divadlo umožňuje znovu prozkoumat a do hloubky přehodnotit
všechny principy lidskosti, všechny ty vysoké cti
ideje míru a přátelství mezi lidmi a národy,
které tak prosazuje UNESCO
Abychom je zhmotnili ve scénách, které dnes vytváříme
aby tyto ideje a principy byly znovu základní potřebou
a v první řadě hlubokou myšlenkou divadelníků samých
kteří se o ni pak budou moc lépe podělit se svými obecenstvy
A proto se v naší poslední divadelní inscenaci nazvané Strom Bůh (L’Arbre Dieu)
která si bere poučení z doporučení naší mistryně, Kindack[7] Ngo Biyong Bi Kuban[8]
říká toto:
„Bůh je jako velký strom
ze kterého každý vidí vždycky jenom kousek
podle úhlu, ze kterého se na něj dívá:
kdo letí nad ním, vidí jenom listí
a případné plody nebo květy.
Kdo žije pod zemí, pozná spíš kořeny
a ti, kdo se o strom opírají zády, ho budou znát
jen jako to, co těmi zády cítí.
Ti, kteří přicházejí ze všech světových stran
jej uvidí z úhlů, ke kterým nemají zaručený přístup ti, kdo stojí před ním
Někteří vyvolení proniknou tajemstvím
mezi kůrou a dřevem
a ještě jiné poznají důvěrnost dužiny stromu
Ale ať už kdo vnímáme s jakou povrchností
anebo hlubokým vhledem
nikdy ho nikdo neviděl z takového úhlu
aby viděl všechny jeho vlastnosti zároveň
ledaže by se stal tím božským stromem sám!
Jenže byl by to pak ještě člověk?“
Kéž se všechna divadla světa navzájem uznávají
aby lépe plnila světovou úlohu ITI
aby nakonec v tomto sedmdesátém výročí
bylo na světě více Míru
za notného přispění Divadla…
 ______________

[1] Kamite – obyvatel Kamity, Země černých, kontinentu, kterému dnes říkáme Afrika. Kamite zároveň znamená všechny domorodce a jejich potomky rozseté po světě v rámci diaspory, stejně jako ty, kteří praktikují víru původního náboženství tohoto regionu.

[2] Gbégbé – tradiční tanec z Pobřeží slonoviny, používaný při veřejných projevech radosti či smutku.

[3] Bikutsi – kut, tlouci; si, země. Tanec původem z jižního Kamerunu, původně praktikovaný ženami, když něco žádaly po Matce Zemi: dobrou úrodu, lepší počasí, konec řady neštěstí atp.. Tlouklo se při něm silně do země, aby slyšela. Dnes je běžně známý po celé zemi.

[4] Glaé – náboženský systém národů Wè a Wobè na západě Pobřeží slonoviny, který je založený na maskách.

[5] Wabélé – jedna z masek náboženství Sénufo na severu Pobřeží slonoviny. Má hlavu hyeny plivající oheň a znázorňuje vědění a moc.

[6] Poniugo – další z masek náboženství Sénufo.

[7] Kindack – doslova mistryně doporučení, titul udělovaný matriarchám. Mužskou obdobou je titul Mbombock.

[8] Ngo Biyong Bi Kuban – dcera Biyonga, syna Kubanova. Je to jméno mé babičky, ženy, která mě zasvětila, jedné z posledních nositelek vědění KI-Yi Mbock. Dostalo se mi tří náloží přenosů, které už více než tři dekády šířím.

* * *
Wèrê Wèrê Liking Gnepo se narodila 1. května 1950 v Bondé v Kamerunu. Od roku 1978 žije na Pobřeží slonoviny. Jako umělkyně se věnuje mnoha oborům. Coby spisovatelka vydala už téměř třicet titulů – románů, divadelních her, povídek, esejů, knih o umění a poezie. Od roku 1968 tvoří i jako malířka, vystavovala po celém světě. Známější je ale v divadle – kromě toho, že je uznávanou dramatičkou, patří také mezi inovativní loutkáře a režírovala řadu výpravných fresek popisovaných jako africké opery, z nichž řada jezdila po světě. Hrála v divadle i ve filmu a věnuje se i rapu. Coby výzkumnice tradičních pedagogických technik na univerzitě v Abidžanu (ILENA) se mezi lety 1979 a 1985 podílela na revoluci rituálního divadla a na základě této zkušenosti založila uměleckou skupinu Ki-Yi Mbock. Za svou práci v mnoha oborech získala řadu mezinárodních ocenění, mj. je francouzskou Rytířkou umění a literatury. Dnes je stálou členkou Akademie věd, umění a kultur Afriky a africké diaspory, sídlící na Pobřeží slonoviny.

 

Asie a Pacifik

Ram Gopal Bajaj, Indie

Divadelní režisér, divadelní a filmový herec, akademik, někdejší ředitel Národní dramatické školy v Dillí.

Po všech příbězích o vývoji víme ve zkratce jediné: že všechny formy života mají sklon přežít navěky. Je-li to možné, život se snaží vymanit se z času a prostoru a dosáhnout nesmrtelnosti. V tomto procesu se životní formy zároveň poškozují a celkově ničí. Tuto rozpravu musíme ale omezit na přežívání lidstva od jeskynních mužů doby kamenné po naši dnešní dobu kosmu. Jsme dnes ohleduplnější? Citlivější? Šťastnější? Milujeme více přírodu, z níž jsme vzešli?

Od počátků jsou živá múzická umění (tanec, hudba, hraní/činohra) spojena s vyvíjejícím se nástrojem jazyka skládajícího se ze samohlásek a souhlásek. Samohlásky v zásadě vyjadřují pocity či emoce a souhlásky sdělují formu a myšlenku/vědomost. Matematika, geometrie, zbrojní průmysl a nyní i počítače jsou toho výsledkem. V tomto vývoji jazyka se nemůžeme vrátit. Samotná zem nepřežije, pokud se sdílená radost z živých divadelních umění a vědomosti (včetně technologie) neosvobodí a nepovznese nad všechnodennost, zlobu, chamtivost a zlo.

Díky masmédiím, vědě a technologiím jsme mocní jako démoni. V krizi tak není divadelní forma, nýbrž jeho obsah, sdělení a zájem. Musíme apelovat na člověka, který dnes obývá planetu Zemi, aby právě tu Zemi – a tudíž i divadlo – zachránil. Pragmaticky řečeno, herecké umení a umění živého představení se musí zpřístupnit dětem v primárním vzdělávání. Věřím, že taková generace bude vnímavější ke správnému životu a k přírodě. Postup jazyka tak třeba bude pro matku Zem a pro jiné planety méně škodlivý. Divadlo bude navíc důležité pro zachování a udržení života samého, musí tudíž dodat sílu herci i divákovi, aniž by se v této kosmické éře sounáležitosti ohrožovali.

Provolávám divadlu slávu a žádám svět, aby je včlenil do základů života na venkově i ve městě. „Ruce, jazyk a soucítění společně ve vzdělávání generací.“

* * *

Ram Gopal Bajaj. Narozen r. 1940 v Darbhanga v Indii, oceňovaný herec, režisér, spisovatel a divadelní pedagog. Po studiích na Univerzitě v Biháru odešel roku 1965 na Národní dramatickou školu – s níž je od té doby spojován – a studoval tu herectví. Hned po škole tu začal působit jako pedagog, později byl členem jejího vedení. Roku 1967 byl zakladatelem společnosti Dishantar, kde se nejprve věnoval herectví a následně se zavedl i jako režisér. Na svém kontě má šestatřicet divadelních rolí, pětačtyřicet režií a řadu významných ocenění. Dodnes působí jako herec, režisér i autor textů jak pro divadlo, tak pro film.

 

Severní a Jižní Amerika

 

Sabina Berman, Mexiko
Spisovatelka, dramatička, novinářka.

Představme si…

Kmen hází kamínky, aby dostal ptáky z oblohy, když na scénu vtrhne obrovský mamut a ZAŘVE – a v té chvíli malý človíček ZAŘVE jako ten mamut. Potom všichni utečou…

Onen mamutí řev vydaný člověkem, ženou – ráda bych si představila, že to byla žena – je původem toho, co nás jako druh dělá tím, čím jsme. Druhem schopným napodobovat něco, co nejsme. Druhem schopným představovat Jiné.

Přeskočme o deset let dál, nebo o sto, nebo o tisíc. Onen kmen se mezitím naučil napodobovat jiné bytosti. Hluboko v jeskyni, za mihotavého světla ohně, jsou čtyři muži mamutem, tři ženy řekou, jiní jsou ptáky, bonoby, stromy, oblaky: kmen zpodobňuje ranní lov, zachycuje minulost pomocí svého divadelního nadání. A co je ještě úžasnější: následně si ten kmen vymýšlí možné budoucnosti, zkouší různé způsoby, jak porazit mamuta, svého nepřítele.

Z řevu, hvizdu a mručení – zvuků našeho prvního divadla – se stane mluvený jazyk. Z něj se stane jazyk psaný. Divadlo se stane rituálem a posléze filmem.

Ale vedle všech pozdějších forem a v zárodku každé z nich vždy zůstane divadlo. Nejprostší forma znázorňování. Jediná živá forma znázorňování.

Divadlo: čím je jednodušší, tím bezprostředněji nás napojuje na nejúžasnější lidskou dovednost, umění představovat Jiné.

Dnes ve všech divadlech světa slavíme tuto úchvatnou lidskou schopnost, schopnost hrát. Představovat a tudíž zachycovat minulost – a vymýšlet další možné budoucnosti, které našemu kmenu přinesou více svobody a štěstí.

Co jsou mamuti, které musí dnes lidský kmen porazit? Kdo jsou jeho současní nepřátelé? A o čem by mělo být divadlo, které chce být něčím víc než jen zábavou?

Pro mě je největším mamutem ze všech odcizenost lidských srdcí. Ztráta naší schopnosti soucítit s Jinými, soucítit s ostatními lidmi i s nelidskými formami života.

Je to paradox. Dnes, u posledních břehů humanismu – či antropocénu –, tedy doby, v níž jsou lidské bytosti tou formou přírody, která planetu ovlivňuje nejvíc a nadále ovlivňovat bude, je úkolem divadla podle mě opak toho, u čeho se kmen setkával v hloubi jeskyně: dnes musíme zachránit své spojení se světem přírody.

Více než literatura a více než film se divadlo – které si vyžaduje přítomnost lidských bytostí před jinými lidskými bytostmi – výborně hodí pro úkol zachránit nás od toho, abychom se staly pouhými algoritmy, ryzí abstrakcí.

Odstraňme z divadla vše nadbytečné. Svlečme ho do naha. Čím bude divadlo jednodušší, tím větší bude mít schopnost připomínat nám jednu nepopiratelnou věc: že jsme, pokud jsme v čase; že jsme jen tehdy, když jsme maso a kost a srdce, které nám bije v hrudi; že jsme tady a teď a pak už nikdy.

Ať žije divadlo. Nejstarší umění. Umění být v přítomnosti. Nejskvělejší umění. Ať žije divadlo.

* * *

Sabina Berman, narozená v Mexico City, je spisovatelka a novinářka. Její rodiče do Mexika prchli před antisemitismem v Polsku. Ve své tvorbě se zabývá především různorodostí a překážkami, které s sebou nese. Je pokládána za jednu z nejúspěšnějších mexických dramatiček jak u kritiky, tak u diváků, a řadí se mezi nejvýznamnější žijící španělsky píšící autory. Je několikanásobnou držitelkou nejprestižnějších mexických cen pro dramatiky i pro novináře, její hry se hrály v Kanadě, Severní Americe i v Evropě. Román Žena, která se ponořila do srdce světa byl přeložen do jedenácti jazyků a vydán ve třiatřiceti zemích včetně České republiky (vyd. Jota, 2011).

 

Překlad Michal Zahálka.

 

Asie a Pacifik

 

 

Ram Gopal Bajaj, Indie

Divadelní režisér, divadelní a filmový herec, akademik, někdejší ředitel Národní dramatické školy v Dillí.

 

Po všech příbězích o vývoji víme ve zkratce jediné: že všechny formy života mají sklon přežít navěky. Je-li to možné, život se snaží vymanit se z času a prostoru a dosáhnout nesmrtelnosti. V tomto procesu se životní formy zároveň poškozují a celkově ničí. Tuto rozpravu musíme ale omezit na přežívání lidstva od jeskynních mužů doby kamenné po naši dnešní dobu kosmu. Jsme dnes ohleduplnější? Citlivější? Šťastnější? Milujeme více přírodu, z níž jsme vzešli?

 

Od počátků jsou živá múzická umění (tanec, hudba, hraní/činohra) spojena s vyvíjejícím se nástrojem jazyka skládajícího se ze samohlásek a souhlásek. Samohlásky v zásadě vyjadřují pocity či emoce a souhlásky sdělují formu a myšlenku/vědomost. Matematika, geometrie, zbrojní průmysl a nyní i počítače jsou toho výsledkem. V tomto vývoji jazyka se nemůžeme vrátit. Samotná zem nepřežije, pokud se sdílená radost z živých divadelních umění a vědomosti (včetně technologie) neosvobodí a nepovznese nad všechnodennost, zlobu, chamtivost a zlo.

 

Díky masmédiím, vědě a technologiím jsme mocní jako démoni. V krizi tak není divadelní forma, nýbrž jeho obsah, sdělení a zájem. Musíme apelovat na člověka, který dnes obývá planetu Zemi, aby právě tu Zemi – a tudíž i divadlo – zachránil. Pragmaticky řečeno, herecké umení a umění živého představení se musí zpřístupnit dětem v primárním vzdělávání. Věřím, že taková generace bude vnímavější ke správnému životu a k přírodě. Postup jazyka tak třeba bude pro matku Zem a pro jiné planety méně škodlivý. Divadlo bude navíc důležité pro zachování a udržení života samého, musí tudíž dodat sílu herci i divákovi, aniž by se v této kosmické éře sounáležitosti ohrožovali.

 

Provolávám divadlu slávu a žádám svět, aby je včlenil do základů života na venkově i ve městě. „Ruce, jazyk a soucítění společně ve vzdělávání generací.“

 

* * *

 

Ram Gopal Bajaj. Narozen r. 1940 v Darbhanga v Indii, oceňovaný herec, režisér, spisovatel a divadelní pedagog. Po studiích na Univerzitě v Biháru odešel roku 1965 na Národní dramatickou školu – s níž je od té doby spojován – a studoval tu herectví. Hned po škole tu začal působit jako pedagog, později byl členem jejího vedení. Roku 1967 byl zakladatelem společnosti Dishantar, kde se nejprve věnoval herectví a následně se zavedl i jako režisér. Na svém kontě má šestatřicet divadelních rolí, pětačtyřicet režií a řadu významných ocenění. Dodnes působí jako herec, režisér i autor textů jak pro divadlo, tak pro film.

Severní a Jižní Amerika

 

Sabina Berman, Mexiko
Spisovatelka, dramatička, novinářka.

 

Představme si…

 

Kmen hází kamínky, aby dostal ptáky z oblohy, když na scénu vtrhne obrovský mamut a ZAŘVE – a v té chvíli malý človíček ZAŘVE jako ten mamut. Potom všichni utečou…

 

Onen mamutí řev vydaný člověkem, ženou – ráda bych si představila, že to byla žena – je původem toho, co nás jako druh dělá tím, čím jsme. Druhem schopným napodobovat něco, co nejsme. Druhem schopným představovat Jiné.

 

Přeskočme o deset let dál, nebo o sto, nebo o tisíc. Onen kmen se mezitím naučil napodobovat jiné bytosti. Hluboko v jeskyni, za mihotavého světla ohně, jsou čtyři muži mamutem, tři ženy řekou, jiní jsou ptáky, bonoby, stromy, oblaky: kmen zpodobňuje ranní lov, zachycuje minulost pomocí svého divadelního nadání. A co je ještě úžasnější: následně si ten kmen vymýšlí možné budoucnosti, zkouší různé způsoby, jak porazit mamuta, svého nepřítele.

 

Z řevu, hvizdu a mručení – zvuků našeho prvního divadla – se stane mluvený jazyk. Z něj se stane jazyk psaný. Divadlo se stane rituálem a posléze filmem.

 

Ale vedle všech pozdějších forem a v zárodku každé z nich vždy zůstane divadlo. Nejprostší forma znázorňování. Jediná živá forma znázorňování.

 

Divadlo: čím je jednodušší, tím bezprostředněji nás napojuje na nejúžasnější lidskou dovednost, umění představovat Jiné.

 

Dnes ve všech divadlech světa slavíme tuto úchvatnou lidskou schopnost, schopnost hrát. Představovat a tudíž zachycovat minulost – a vymýšlet další možné budoucnosti, které našemu kmenu přinesou více svobody a štěstí.

 

Co jsou mamuti, které musí dnes lidský kmen porazit? Kdo jsou jeho současní nepřátelé? A o čem by mělo být divadlo, které chce být něčím víc než jen zábavou?

 

Pro mě je největším mamutem ze všech odcizenost lidských srdcí. Ztráta naší schopnosti soucítit s Jinými, soucítit s ostatními lidmi i s nelidskými formami života.

 

Je to paradox. Dnes, u posledních břehů humanismu – či antropocénu –, tedy doby, v níž jsou lidské bytosti tou formou přírody, která planetu ovlivňuje nejvíc a nadále ovlivňovat bude, je úkolem divadla podle mě opak toho, u čeho se kmen setkával v hloubi jeskyně: dnes musíme zachránit své spojení se světem přírody.

 

Více než literatura a více než film se divadlo – které si vyžaduje přítomnost lidských bytostí před jinými lidskými bytostmi – výborně hodí pro úkol zachránit nás od toho, abychom se staly pouhými algoritmy, ryzí abstrakcí.

 

Odstraňme z divadla vše nadbytečné. Svlečme ho do naha. Čím bude divadlo jednodušší, tím větší bude mít schopnost připomínat nám jednu nepopiratelnou věc: že jsme, pokud jsme v čase; že jsme jen tehdy, když jsme maso a kost a srdce, které nám bije v hrudi; že jsme tady a teď a pak už nikdy.

 

Ať žije divadlo. Nejstarší umění. Umění být v přítomnosti. Nejskvělejší umění. Ať žije divadlo.

 

* * *

Sabina Berman, narozená v Mexico City, je spisovatelka a novinářka. Její rodiče do Mexika prchli před antisemitismem v Polsku. Ve své tvorbě se zabývá především různorodostí a překážkami, které s sebou nese. Je pokládána za jednu z nejúspěšnějších mexických dramatiček jak u kritiky, tak u diváků, a řadí se mezi nejvýznamnější žijící španělsky píšící autory. Je několikanásobnou držitelkou nejprestižnějších mexických cen pro dramatiky i pro novináře, její hry se hrály v Kanadě, Severní Americe i v Evropě. Román Žena, která se ponořila do srdce světa byl přeložen do jedenácti jazyků a vydán ve třiatřiceti zemích včetně České republiky (vyd. Jota, 2011).

 

 

Překlad Michal Zahálka.

Jde o interaktivní představení, které se odehraje ve všech prostorách divadelní budovy, od sklepa po půdu včetně jeviště a staví na důležitých principech divadla pro děti: interakci, kvalitě – loutek, herectví a pohybu, srozumitelném příběhu a poselství, že divadlo pro děti má podněcovat fantazii a tvořivost.

 

 

Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.

 

 

 

Vzkaz ke Světovému dni divadla 2018 od Yvetty Hardie

Vezměte dnes dítě  do divadla! Nebo snad: Přiveďte divadlo k dítěti? Mají tyto slogany stejný význam? Tento rok napsali vzkaz ke Světovému dni divadla dva spisovatelé – jeden z USA a jeden ze Sýrie, kteří představují dva rozdílné úhly pohledu vycházející z jejich výrazně odlišných životů.

 

# Take a child to the theatre today! neboli # Vezměte dítě do divadla je naším bojovým pokřikem od roku 2012, jelikož každý rok 20. března slavíme Světový den divadla pro děti a mládež a opětovně tak vždy potvrzujeme náš závazek týkající se práva každého dítěte na umělecké zážitky, které byly vytvořeny přímo pro ně. Letos bych ráda zdůraznila, že naopak je tomu častěji a je to stejně důležité.

Když se zamyslíme nad milióny dětí, které nežijí v blízkosti nějaké divadelní budovy (obzvláště takové, která byla navržena speciálně pro jejich potřeby), musíme jako umělci – pokud opravdu věříme, že umění je základním lidským právem – přemýšlet o tom, čím divadlo může být. Tato myšlenka samozřejmě není v dějinách divadla ničím novým, ale zdá se, že když mluvíme o divadle pro mladé diváky, rozdíly mezi formálním a neformálním přístupem stále prostupují naším hodnotovým systémem a pojetím kvality.

To, co je často nejvíc zapotřebí, je mocné kouzlo, které umí proměnit prašné hřiště, městskou halu, školní třídu nebo uprchlický areál – nejen proto, že je praktičtější a ekonomicky výhodnější setkávat se s dětmi v běžných situacích, ale také – což je důležitější – protože to opravdu zázrak JE.

Divadlo je vždy spojené s přetvářením. Jeho schopnost přeměnit obyčejný a občas i krizový prostor na místo, které dává prostor představivosti a odkrývá nečekané možnosti, je jedinečná. V danou chvíli mohou děti prožít silnou společenskou změnu a zjistit, že změna je možná, že se zázrak může zrodit z něčeho obyčejného a že radost lze najít i na těch nejdepresivnějších místech. Povaha divadelního zážitku, který tohoto zázraku dosáhne, není ničím jiným než prožitkem, který nám dovoluje létat ve speciálně navržené skořápce, kde máme plně k dispozici technologie a design.

Samozřejmě vůbec nemůžeme popřít zvláštní zážitek, který je pro konkrétní divadelní prostor výjimečný. Ale pro děti, které každodenně zažívají útoky ve válečné zóně, pro děti, které žijí ve vzdálených vesnicích, nebo pro ty, které žijí v chudinských čtvrtích, musí existovat jiné možnosti. A takováto proměna může významně ovlivnit jejich vnímání světa.

Divadelníci se zaměřili na inovativní praxi v divadle pro mladé diváky. Proto se my všichni musíme ptát, jak může divadlo zprostředkovat opravdové transformativní zážitky – na jakémkoli místě, kde je publikum – a převést je do reality.

Pojďme se tedy v roce 2018 věnovat akci Vezměte dítě do divadla… a přiveďte divadlo k dítěti.

Yvette Hardie
Presidentka ASSITEJ

 

Vzkaz Mohamada Al Jounde ke Světovému dni divadla 2018

Divadlo je stále jedním z nejlepších způsobů, jak se vyjádřit, a je také zrcadlem, které lidem ukáže, co je v našem světě dobré a co špatné. Jeviště je místem, kde si můžete vytvořit svůj vlastní svět a kde můžete vdechnout život svým snům. Dětem, se kterými jsem pracoval, se podařilo ukázat nám svou minulost a vytouženou budoucnost pomocí hry, kterou napsaly a ve které hrály, a mohly tak ovlivnit emoce a dát lidem šanci prožít to, co bylo pro tyto děti realitou. Nehrály, ale ukazovaly své pocity a reálné situace pomocí umění.

Mohamad Al Jounde

Sedmnáctiletý Mohamad Al Jounde ze Sýrie v roce 2017 obdržel od Kids Rights Mezinárodní cenu dětských práv. Zde je jeho příběh převzatý ze stránek Kids Rights:

Mohamad vyrůstal v Sýrii, ale když život doma začal být příliš nebezpečný, uprchl do Libanonu. Jako tisíce dalších dětských uprchlíků z jeho země nemohl chodit do školy, proto se rozhodl, že udělá pro děti ve stejné situaci něco zásadního. Navzdory obtížným podmínkám, ve kterých žil, postavil v uprchlickém táboře školu. Již ve dvanácti letech vyučoval matematiku a fotografováníi. V současné době zde využívá svého práva na vzdělání 200 dětí. Mohamad pomáhá dětem léčit se, učit se a bavit se při hrách a fotografování. Je rozeným vypravěčem a zvyšuje povědomí o těžkých úkolech, kterým čelí dětští uprchlíci tím, že své příběhy představují nejširšímu publiku.

 

Vzkaz Mo Willemse k Mezinárodnímu dni divadla 2018

Světový den divadla pro mládež? Opravdu?

Proč bys zrovna ty vzal dítě do ‚divadla pro děti‘?

Nemáte nic lepšího na práci než pozorovat skupinu dospělých, kteří jsou většinou velmi vážní a nudní, jak se chovají hloupě, mluví nahlas, jsou smutní nebo směšní, jen aby ohromili dítě, které milujete? Kdo by se chtěl nechat přenést do světa fantazie a příběhů?Kdo chce zažít postavy a emoce, které jsou tak jiné a zároveň se s nimi můžete zcela ztotožnit? Opravdu ve vašem životě potřebujete kouzlo – transformativní kouzlo živého představení? Je pro vás to pravé vidět kouzlo dětskýma očima? Na rovinu: Vytváříte rádi vzpomínky, které budou dobrým základem budoucí hry pro mladého člověka, kterého milujete?

Počkat.

To zní skvěle.

Když se schoulíte do sedadel a stoupá opona, víte, že uvidíte víc než představení; prožijete nové a výjimečné spojení s dítětem, na kterém vám záleží.

A to dítě to pravděpodobně taky bude bavit.

Mo Willems, spisovatel, ilustrátor, dramatik, bývalé dítě.

PS:  Světový den divadla pro mládež se koná 20. března 2018. Ale transformační kouzlo divadla nikdy nekončí.

Mo Willems vytvořil vzkaz pouze pro Světový den divadla 2018 se svou slavnou postavou Holuba.

 

 

 

 

 

Nové divadlo z Nitry bude hlavním hostem Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež, pořádané ve dnech 15.-25.3.2018 v Praze
Toto divadlo založili v roce 2016 divadelníci, kteří se rozhodli odejít ze Starého divadla Karola Spišáka v Nitre a věnovat se vlastní nezávislé tvorbě.
Divadle v Celetné v pondělí 19. 3. 2018  (v 11,00 dopoledne a v 19,30 večer) bude uvedena mimořádně úspěšná inscenace Nového divadla – Anna Franková, v dramatizaci mladého režiséra, absolventa pražské DAMU, Šimona Spišáka.
Osou příběhu je známý tragický příběh třináctileté Anny Frankové, která se za druhé světové války ukrývala i s rodinou a dalšími lidmi    v Amsterdamu. Do svého deníku si zapisovala události od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Záznamy končí jen několik dní předtím, než byla skrýš rodiny odhalena. Anna zemřela v koncentračním táboře, ale její zápisky se dochovaly a po válce byly vydány knižně. Inscenace je velmi úspěšná především proto, že “není sentimentální, ale je fakticky věrná v hledání lidského tepla, paradoxně v čase všeobecné nenávisti a stále bezdůvodnější  xenofobie,“ napsal Miroslav Ballay na serveru pravda.sk.
Lucia Korená, představitelka Anny Frankové, získala Cenu DOSKY 2017 (Divadelní ocenění sezóny na Slovensku) za nejlepší ženský herecký výkon roku. Inscenace byla       na tuto cenu nominována také v kategorii nejlepší inscenace a nejlepší režie.

Hostování slovenského souboru s oceňovanou inscenací a setkání odborníků z Čech a Slovenska jsou příspěvkem Českého střediska Assitej a IDU k oslavám 100 let od vzniku samostatného Československa.

Institut umění – Divadelní ústav/ASSITEJ, Sdružení pro tvořivou dramatiku z.s., PRO ASSITEJ z.s., KD Mlejn, Divadlo DISK, Minor, Divadlo v Celetné

 

 

Čtvrtek 15.3.2018

Divadlo DISK ,  Karlova 26, 116 65 Praha 1    tel.:  234 244 245   e-mail: disk@divadlodisk 

18:00       Workshop – BARUNKA IS LEAVING

                         “Paměť je jako cestička v lese…”
                     Nezapomenutelný workshop, který proběhne před představením Barunka is leaving, vás nejen příjemně naladí na divácký zážitek, ale zároveň se budete moci různými způsoby ponořit do tématu inscenace. Přijďte zjistit, kdy se ze vzpomínky stává divadlo a z divadla vzpomínka.

19:30       BARUNKA IS LEAVING

                     A. Klimešová, B. Jedinák, K. Fleková, M. Zika a kol.

                  Divadelní esej o paměti a zapomínání

Babiččin byt, ve kterém se skrývají dávné vzpomínky. Drolící se mysl. Ozvěny minulosti.  A ticho.   Co všechno si dokážeme zapamatovat a co zapomenout? Existuje recept na dokonalou paměť? Jak předejít její ztrátě? Kdy je bolestivá a kdy úlevná? Co o sobě dokážeme s jistotou říci?

Barunka is leaving je první absolventskou inscenací třetího ročníku KALD. Autorský projekt zkoumá téma nestálosti paměti a strachu z její ztráty, a nahlíží na ni jako na otázku vlastní identity. Velkým vkladem v tomto směru je zkušenost herců, která se ve tvaru inscenace odráží. Nositelem tématu je postava babičky a vnoučat. Diváci jsou pozváni do jejího bytu, jsou vtaženi do situace návštěvy vnučky Barunky. Káva, čaj, pantofle. Ovšem ve vysokém věku se neztrácí jen fyzická síla, ale i paměť. Zdá se, že je to neodvratitelný fakt, který odhaluje, jak křehkým a nestálým nástrojem nám je. A přece nám nezbývá než jí důvěřovat.

 

 

Představení si klade za cíl na jedné straně zjevištnit mechanismus paměti, její tekutost, a na druhé straně podtrhnout společný divácký zážitek. Proto je zvolen výrazný scénografický klíč – prostor DISKu se mění v babiččin obývací pokoj, z něhož herci vstupují do prostoru babiččiny paměti i paměti vlastní. Diváci se ocitají v situaci návštěvy. Narušuje se distance mezi jevištěm a hledištěm. Všichni jsme hosté a rozžívá se mezi námi svět, ve kterém se konfrontuje mládí se stářím, přítomnost s minulostí.

„Inscenace nemá ambici vyprávět příběh. Je spíš esejem o zapomínání. Zajímá nás fragmentárnost paměti, detaily, které nám v hlavě zůstanou,“ říká režisérka Anna Klimešová. Dramaturg Boris Jedinák doplňuje: „V představení je ukryto mnoho spouštěčů, které v člověku nastartují řetězce asociací a vzpomínek. Divák tak může zažít návštěvu dvojí – babiččina bytu a vlastní paměti.“

Diváci budou při představení bosi, mohou si tedy přinést vlastní přezůvky, případně jim budou nabídnuty bačkory z našeho botníku.

 

INSCENAČNÍ TÝM

Režie: Anna Klimešová
Dramaturgie: Boris Jedinák
Scéna a kostýmy: Klára Fleková, Mikoláš Zika
Hudba: doc. Mgr. Vratislav Šrámek a kolektiv
Produkce: Jan Búrik, Michaela Holla, Adam Svoboda

HRAJÍ STUDENTI KATEDRY ALTERNATIVNÍHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA:

Maëlane Auffray, Martin Belianský, Andrea Berecková, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská, Eliška Hanušová, Sebastian Jacques, Eliáš Jeřábek, Adam Joura,
Petr Kolman, Martin Krupa

SUPERVIZE

MgA. Martin Kukučka, MgA. Lukáš Trpišovský Ph.D. , MgA. Jiří Havelka Ph.D., MgA. Robert Smolík

  „Jeden muž si vytkl za cíl zobrazit svět. Po léta zaplňoval prostor obrazy zemí, království, hor zálivů, lodí, ostrovů, ryb, místností, přístrojů, hvězd, koní a lidí. Krátce před smrtí si uvědomil, že ten složitý labyrint čar je vlastně obraz jeho tváře.“                                               Jorge Luis Borges

 

Pátek 16.3.2018

Divadlo Minor, Vodičkova 6, Praha 1   tel.: 222 231 351,  e-mail: pokladna@minor.cz

18:00          Minor:  L i p a n y

Dobrodružný příběh opravdového husity, který Vám bude vyprávět o svém životě – o životě Božího bojovníka. O tom, co zažil, čemu věřil, za co bojoval a koho miloval. A jak nakonec našel Království nebeské v očích své milé.
Premiéra 7. února 2016
Scénář a režie: Jan JIrků
Dramaturgie: Iva Kopecká
Scéna a light design: Antonín ŠIlar
Kostýmy: Andrea Králová
Hudba: Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Lubomír Nohavice, Marek Švec
Hudební příprava: Jakub Dvořáček
Hrají: Ondřej Nosálek, Radka Pavlovčinová, Václav Jelínek, Karel Kratochvíl
Kapela: Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Lubomír Nohavice, Marek Švec
Fotografie z předsatvení: Petr Neubert
Přístupné divákům od 8 let

Neděle 18.3.2018

Divadlo v Celetné , Celetná 17, Praha 1   tel.: 222 326 843,      rezervace@divadlovceletne.cz

9:30 a 10:30           Damúza:  MOMENT!

Něžná trashpunková inscenace pro batolata a jejich rodiče

Stačí malý moment a obyčejné předměty ožívají. Skříp. Písk. Vrz. Rachtata. Přicházejí plechoví hrdinové od popelnic. Nenechte se zmást jejich možná trochu drsným zevnějškem, skrývá se za ním něžná duše. Vydejte se s námi do světa, kde i rezavé plechovky vyprávějí fascinující příběhy…

 

 

Projekt vznikl s laskavou podporou Hlavního města Prahy a MKČR

Koncept, režie: Richard Fiala, Pavol Smolárik, Marek Doubrava, František Antonín Skála

Hudba: Marek Doubrava
Režijní spolupráce: Jiří Ondra
Scénografie: František Antonín Skála
Hrají: Pavol Smolárik, Richard Fiala

Inscenace je určená batolatům od 1 do 3 let a jejich rodičům.

 

Divadlo Minor, Vodičkova 6, Praha 1   tel.: 222 231 351,  e-mail: pokladna@minor.cz

15:00          Minor:  S n ě h o v á  k r á l o v n a

Divadelní vánice. Zlý čaroděj kdysi zhotovil zrcadlo, které mělo zvláštní moc. Všechno krásné a dobré se v jeho odrazu rozplývalo, zato veškerá ničemnost a zloba jevila se v něm mnohem jasněji v podobě ještě mnohem ošklivější. To zrcadlo se jednoho dne rozbilo a tisíce střepů se rozletěly do světa. Jeden z nich zasáhnul i chlapce jménem Kaj. Není mu pomoci? Promění se jeho srdce nenávratně v mrtvý kus ledu? Nebo ho dívka jménem Gerda dokáže zachránit?
Příběh jedné velké dětské lásky, oběti a vykoupení. Příběh křehký jako sněhová vločka. Příběh, který se stal anebo nestal.

Přístupné divákům od 8 let.
Délka představení 1h 45 min včetně přestávky.
Představení v sále se sedačkami.

 

 

Spolupracovali:
Scénář, dramaturgie: Tomáš Jarkovský
Režie, choreografie: Lenka Vagnerová
Scéna, lightdesign: Jakub Kopecký
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hudba: Dalibor Mucha, Lubomír Nohavica, Tomáš Vychytil
Projekce: Jakub Kopecký,  Lunchmeat studio
Hrají: Fanny Barrouquére nebo Andrea Opavská, Anna Bubníková, Kristýna Franková,
          Monika Načeva, Hedvika Řezáčová, Branislav Bašista, Michal Heriban, Petr Reif,
         Pavol Smolárik
Kapela: Jan Hrovatitsch, Jan Matásek, Dalibor Mucha, Lubomír Nohavica, Hynek Obst,
             Tomáš Vychytil

Divadlo v Celetné , Celetná 17, Praha 1 tel.: 222 326 843, 608327 107 rezervace@divadlovceletne.cz

18:00           Malé divadlo ČB:   Karel – táta vlasti

                               Petr Hašek, Helena Kebrtová
 
Divadelní manuál pro vladaře. “Kupuju hrad, stavím kostel, prodlužuju hradby a pokládám mnicha na svůj klášter.” Kdo je na tahu? Přece Karel! Vybudovat vzkvétající říši není zrovna hračka. Ale když se spojí štěstí ve hře s láskou k vlasti, můžou se dít i divy. Přesně jako ve čtrnáctém století za vlády prvního českého krále, který uměl číst a psát.

Jevištně-animovaný portrét „největšího Čecha“, který se za svůj život stihl stát nejmocnějším mužem tehdejšího světa a přitom nezapomenout, odkud vzešel.

 

 

 

Inscenace u příležitosti sedmistého výročí jeho narození.

Účinkují:  Dana Ibragimová, Denisa Posekaná, Lucie Škodová, Petr Šmíd, Lucie Valenová, František Hnilička

 

 

 

Režie: Petr Hašek
Výprava: Jitka Nejedlá
Animace a videomapping: Marie Jarošová
Hudba: Jan Vejražka
Dramaturgie:Helena Kebrtová
Asistent režie a inspice: Ewa Kociemska

premiéra: 9. 3. 2016

Určeno pro děti od 6 let a jejich rodiče. 

 

Pondělí 19.3.2018

Divadlo v Celetné , Celetná 17, Praha 1 tel.: 222 326 843, 608327 107 rezervace@divadlovceletne.cz

11:0 a 19:30 

            Nové divadlo Nitra:  A n n a   F r a n k o v á

Třináctiletá Anna Franková se s rodinou a dalšími čtyřmi lidmi ukrývala za druhé světové války dva roky v zadní části jedné budovy v Amsterdamu. Anna si zapisovala události od 12. června 1942 do 1. srpna 1944 a zaznamenala vše, co se kolem ní dělo. Když v březnu 1944 uslyšela v Oranžském rozhlase výzvu občanům, aby poskytli své zápisky do sbírky pro historické účely, začala ty své přepisovat do knižní podoby. Zápisky končí textem, který Anna zaznamenala jen několik dní předtím, než ji a její rodinu našli vojáci a odvlekli je do koncentračního tábora. Anna Franková zemřela na tyfus někdy v únoru nebo březnu 1945 v koncentračním táboře Bergen Belsen. Její zápisky se však dochovaly a po válce se o jejich knižní vydání zasloužil Annin otec Otto Frank, který jediný z ukrývajících se válku přežil.

 

 

 

 

 

Komorní inscenace na motivy Deníků Anny Frankové v podání mladého slovenského souboru z Nitry.

Koncept: Šimon Spišák a Veronika Gabčíková
Dramatizace: Šimon Spišák
Dramaturgie: Veronika Gabčíková
Scéna, kostýmy a loutky: Karel Czech
Režie: Šimon Spišák
 
Osoby a obsazení:
Anna Franková – Lucia Korená
Peter van Daan, otec, matka, Miep, pán van Daan, pani van Daanová, pán Düssel, Mortie, kocúr, atď. – Ivan Martinka j.h.
Hlasatel: Martin Nahálka
Hlas Anny: Alica Cvečková

Cena DOSKY 2017: Lucia Korená (Anna Franková) – nejlepší ženský herecký výkon roku slovenského divadla + nominace: nejlepší inscenace a režie

Inscenace vychází z deníků třináctileté Anny Frankové, která se s rodinou ukrývala za druhé světové války a zapisovala si vše, co se kolem ní dělo. Je určena zejména pro mládež od 12 let.

“Autoři dramatizace deníku místo rekonstrukce pocitových deníkových zápisků předvedli hravým způsobem důvěrná zákoutí tajemství prožívání puberty. ,Nehrajíʻ, jen registrují proud vědomí, zachycený v Annině deníku.

Inscenace tak není sentimentální, ale fakticky vvěrná v hledání lidského tepla, paradoxně v čase všeobené nenávisti a stále bezdůvodnější xenofobie,“ napsal Miroslav Ballay na serveru pravda.sk.

Nové divadlo v Nitře založili v roce 2016 divadelníci, kteří se odpojili od Starého divadla Karola Spišáka a záhy rozvinuli vlastní tvorbu. 

Představení je určeno divákům od 12 let. 

 

Úterý 20.3.2018

Divadlo v Celetné , Celetná 17, Praha 1 tel.: 222 326 843, 608327 107 rezervace@divadlovceletne.cz

10:00    Soubor HOP-HOP :  A z h e r    

                 Azher žije ve společenství, kde je vše dokonale zorganizované, jsou zde vytvářeny pohlavím vyvážené rodinné jednotky, každému je přiděleno povolání, vše je jednotné. O všem rozhoduje rada starších, nikdo nepociťuje bolest, hlad, strach, ale díky pilulkám ani např. lásku či jakékoliv silné emoce. Azher se má stát strážcem vzpomínek předchozích generací. Dozvídá se tak o bolesti, utrpení, ale i právě o lásce, přátelství a začíná jí docházet, že cena bezpečí je hodně vysoká. Ztrácí možnost volby. Jedná se o sci-fi?
Soubor HOP-HOP pod vedením Ireny Konývkové pracuje již 36 rokem, za dobu svého působení má na kontě víc jak 70 premiér, mnohé z inscenací byly viděny na národních přehlídkách všeho druhu či na mezinárodních a světových festivalech /v Itálii, Anglii, Rakousku, Německu, Švýcarsku, Litvě, Slovensku, Belgii, Lucembursku, Indii…/.
Členové souboru  HOP-HOP, skupina ve věku cca 14-15  let,  navštěvuje literárně dramatický obor Základní umělecké školy Ostrov desátým rokem. Za tuto dobu mají někteří za sebou společné drobné dramatické výstupy: Paleček a jeho kamarádi /2009/, Jak stařeček měnil až vyměnil  /2010/, Jé je co tu je /2011/, představení: Pošťácká pohádka /2012/, Kamehameha /2013/, Zápisník Norberta Borovičky/2014/, Betlémská hvězda /2014/, Život k sežrání /2015/, individuální dramatické výstupy /monolog, dialog/ a všichni pak práci na přednesových textech.
Hraje: Karolína Joo, Antonín Valenta
Hrají a vytvářejí obrazy:  Jana Ďuržová, Štěpán Liška, Jan Roháč, Tadeáš Novák
                                           Vít Bauchner, Lucie Ratajčáková, Hedvika Navrátilová,
                                          Sára Weithalerová, Sára Horčičková
Výroba loutky:  Ondřej Šulc, Lukáš Lerch
Scénografie:  HOP-HOP
Střih hudby:  Irena Konývková
Režie:   Irena Konývková

Pro děti od 12 let

14:00    Divadélko U Zvonu :  E z o p o v o   z v í ř e c t v o                    

Chtěl bych být… zvíře?!

Prázdný prostor, pět bajek a tři herci, kteří se za rytmu různých hudebních nástrojů snaží stát něčím, čím nejsou – zvířaty.

Podaří se jim, nezamotat se ve vyprávění? Udržet krok v dravém tempu? Zkrotit své zvířecí já a třeba se i ponaučit? Nic není jisté!

Přijďte nahlédnout do naší “divadelní zvířecí laboratoře”.

 

Zkrocení a drezúra: Jáchym Kučera a Lydie Šafářová
Produkce: Martina Fiřtová

HRAJÍ:  Michaela Tomková, Eva Vrbová, Jan Mottl

Dělka: 40min

Pro děti od 6 let

Středa 21.3.201

KD Mlejn, Kovářova 1615/4, Praha 5, Stodůlky e-mail: info@mlejn.cz   mobil: 777 710 666  

9:00    BodyVoiceBAnd:   V o j á k   a   t a n e č n i c e

Podaří se vojáčkovi zjistit, proč mají princezny každé ráno protančené střevíčky? A najde a zachrání svou milou Dorotku, zakletou do vlastní pýchy?Voják a tanečnice je pohádkou, kde písničky pomáhají Vojákovi najít Dorotku a děti se na jeho činech mohou svou účastí podílet. Pohádka je volně inspirovaná texty bratří Grimmů a Hanse Christiana Andersena. Děti v ní uslyší nejenom pěkné melodie a hned několik hudebních nástrojů, ale také uvidí drobné akrobatické kousky na šále.

Na základě vlastních zkušeností jsme se rozhodli dát dohromady vše, co jsme nejen v dětství na pohádkách měli rádi, ale především to, co jsme si z nich dosud zapamatovali, co nás ovlivnilo. Zkoušení bylo tedy nejdříve společným vyprávěním pohádek a vytahováním zasutého, ze kterého vyšlo na světlo nejen vážné a dramatické, ale také komické a groteskní.

 

Výsledkem našeho ohlédnutí a zkoumání se stala tato dobrodružná pohádka, ve které jsou nejsilnější motivy textů bratří Grimmů a Hanse Christiana Andersena. Podaří se Vojáčkovi zjistit proč mají princezny každé ráno protančené střevíčky?

Režie: Jaroslava ŠiktancováDramaturgie: Tereza VereckáHudba: Zdeněk DočekalVýprava: Romana Redlová

Hrají a tančí: Vojtěch BartošIva VejražkováMarie Radová 

Čtvrtek 22.3.2018

KD Mlejn, Kovářova 1615/4, Praha 5, Stodůlky   tel.: 222 326 843, 608 327 107  e-mail: info@mlejn.cz   mobil: 777 710 666  

9:00  Mirka Eliášová a kol. :  S v ě t   z   p a p í r u

         Interaktivní hravé představení pro 4 tanečníky, hudebníka a listy papíru.

Papír v dnešní době připomíná kancelář nebo úřad, povinnosti… Čtvrtka papíru, přesně zaříznutá do standardizovaných rozměrů, je ztělesněním civilizace. Ne každého v dnešní době počítačů napadne, že se stává posledním opravdu přírodním materiálem v našem civilizovaném, světě plném kanceláří a úřadů. Působí stroze a upjatě.

 

 

 

 

To však může být pravda jen do chvíle, než jednu jedinou čtvrtku vezmeme z vysokého stohu a původně naprosto přesně dvourozměrný objekt ohneme do matematicky těžko popsatelného tvaru. Čím víc čtvrtku tvarujeme, tím víc ztrácí svojí strohost. Proměňuje se. Když jí zmačkáme, nemusí ztratit nic z informací původně na nich napsaných, ale ukáže svou schopnost mít paměť – přirozenou paměť, paměť hmoty, paměť tvaru.

Existuje-li paměť – existuje čas. Papír může zestárnout, získá vrásky jako starý člověk, nikdy už nebude tak rovný a tak hladký jako když byl nový, ale nemusí tím ztratit nic ze své paměti ani nic z informací a příběhů, které na něm byly napsány a které mu byly vtisknuty.

Po představení následuje dílna skládání origami. Cca 20 min.

Pro děti od 4 let

 

Pátek 23.3.2018

KD Mlejn, Kovářova 1615/4, Praha 5, Stodůlky   tel.:  608 327 107  e-mail: info@mlejn.cz   mobil: 777 710 666  

9:00  Divadlo Kasperle:

J a k  K a š p á r e k  s  K a l u p i n k o u  s l a v i l i  V e l i k o n o c e

Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný! A jsou tady Velikonoce! Zima je pryč a Kašpárek a Kalupinka se pustí do příprav na velikonoční svátky. Nastává čas vítání jara. Kalupinka vygruntuje, připraví malovaná vajíčka a barevné pentličky pro koledníčky a Kašpárek plete pomlázku. Je už ale kapánek nabručený z toho dlouhého půstu. A tak Kalupinku zlobí a všelijak pošťuchuje. Na škaredou středu se ale nesmí nikdo na nikoho mračit a tak si naši hrdinové vypráví velikonoční příběhy. A na zelený čtvrtek je navštíví velikonoční zajíček s košíkem plným barevných vajíček. Písničky, koledy, pomlázky a mazance.

 

 

 

 

Kalupinka se pustí do příprav na velikonoční svátky. Nastává čas vítání jara a přichází pan Půst. Je třeba bříško nechat trochu odpočinout a více o sobě přemýšlet. To se nelíbí Kašpárkovi, je kapánek nabručený a tak Kalupinku zlobí a všelijak pošťuchuje. Zlá Morana všechny vyděsí nekonečnou zimou. Kalupinka najde promrzlého zajíčka a pomocí svěcených kočiček ho uzdraví. Za to jí zajíček prozradí Velikonoční tajemství. Tajemství o pravém pokladu, který můžete najít na Velký pátek i vy. Užijme si pospolu každú postní nedělu! Když sluníčko svítí, hned je lepší žití. Cililink!

Inscenaci podpořila Nadace Život umělce.

Text sestavila: Andrea Marečková a Ivana Hessová
Režie: Viribus Unitis Hrají: Andrea Marečková a Ivana Hessová
Scénografie: Petra Goldflamová Štětinová

  

Neděle 25.3.2018

KD Mlejn, Kovářova 1615/4, Praha 5, Stodůlky tel.: 222 326 843, 608 327 107  e-mail: info@mlejn.cz   mobil: 777 710 666  

15:00    Buchty a loutky:   Z l a t á  h u s a

Ó ta zlatá husa, jak se leskne a jak je cenná, všechny si přivábí

Ó ta zlatá husa, jak sse leskne a jak je cenná, všechny si přivábí a přilepí. Jen nejmladší ze tří bratrů, kterého mají všichni za hloupého, ji raději vezme ukázat princezně, to proto, že se mu princezna líbí a chce ji rozesmát. A vlastně by si ji klidně i vzal za ženu. Jenže pan král je proti a tak musí přijít na pomoc i jedna hodná obryně.A dál… dál už raději přijďte do divadla, ať stihnete šťastný konec.
Režie: Marek Bečka
Výprava: Robert Smolík
Hudba: Tomáš Procházka
Loutky vyřezal Štěpán Pěnka a oblékla Radka Mizerová
Scénu vyrobili Adam a Jaromír Gottliebovi
Střídavě hrají, osvětlují a zvučí:
Zuzana Bruknerová, Kristina Maděričová, Marek Bečka, Radek Beran,
Vít Brukner, Tomáš Procházka, Lukáš Valiska
Premiera: 20. 3. 2010
 
Cena festivalu MATEŘINKA LIBEREC 2011 – scénář inscenace
Zlatá husa, dílo Buchet a loutek pod vedením Marka Bečky
za vtipností povýšenou, současnou úpravu klasické pohádky.
Zvláštní cena poroty v kategorii 5-7 let pro inscenaci Zlatá husa
divadla Buchty a loutky – za vyváženost inscenace ve všech složkách
a za komunikativnost pro všechny diváky/za humor.
 
Představení je určeno pro děti od čtyř let  

 

 

 

 

 

18. ročník Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládežproběhne ve dnech 15. – 25. 3. 2018 na scénách několika pražských divadel. Přehlídka uvede 14 představení, z nich největší počet  se uskuteční v Divadle v Celetné (7), další potom v Klubu Mlejn (4), v divadle Minor (2) a v divadle Disk (1). Přehlídku pořádá Institut umění – Divadelní ústav/České středisko ASSITEJ ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku, PRO ASSITEJ z.s., KD Mlejn, o.p.s., divadly Minor, Disk a Divadlem v Celetné a s finanční podporou hl. m. Prahy.

Uvedeny budou inscenace pro batolata (Moment! – Damúza), rodinná představení (za všechny uvádím inscenaci Malého divadla ČB – Karel – táta vlasti), představení pro děti předškolního věku i pro mládež základních a středních škol.  Programová nabídka je pestrá, k vidění budou inscenace činoherní (např. Sněhová královna nebo Lipany – Minor) i loutkové (Zlatá husa – Buchty a loutky), divadlo hrané dětmi (Ezopovo zvířectvo – Divadélko U Zvonu, Azher – SouborHOP HOP), taneční (Svět z papíru – Mirka Eliášová a kol.) i divadlo s prvky nového cirkusu (Voják a tanečnice – BodyVoiceBand).

Celý program doplní promítání dokumentu režisérky Petry Tejnorové a choreografky Terezy Ondrové s názvem “Haló? Je tam někdo?”, který bude zařazen v programu pondělního odpoledne (19.3.2018 v 17,00 v Malém sále IDU).

Součástí přehlídky je také lektorský úvod a workshop k tématu vzpomínek a zapomínání, kterému se věnuje představení divadla Disk (Barunka is leaving).

V rámci česko-slovenské spolupráce proběhne v malém sále Divadelního ústavu pracovní setkání českých a slovenských tvůrců a osobností  v oblasti divadla pro děti a mládež na téma současného dění a možné spolupráce v tomto oboru, která by měla mimo jiné pomoci dětem a mladým lidem překonávat jazykovou a kulturní bariéru vzniklou v uplynulých letech.

Hlavním hostem přehlídky je Nové divadlo Nitra. Toto divadlo založili v roce 2016 divadelníci, kteří se rozhodli odejít ze Starého divadla Karola Spišáka v Nitre a věnovat se vlastní nezávislé tvorbě. V pondělí 19. 3. 2018 uvede dopoledne i večer v Divadle   v Celetné inscenaci Anna Franková, v dramatizaci mladého režiséra, absolventa pražské DAMU, Šimona Spišáka.

Hostování slovenského souboru s oceňovanou inscenací a setkání odborníků z Čech a Slovenska jsou příspěvkem Českého střediska Assitej a IDU k oslavám 100 let od vzniku samostatného Československa.