Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

12. Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež

Inscenace loutkářů, jak šly po sobě:

Naivní (zpravidla loutkové) divadlo Liberec: Neklan.cz. Autoři Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, režie Jakub Vašíček, scéna Kamil Bělohlávek, kostýmy Tereza Venclová, hudba Ondřej Müller

Sympaticky nabitý sál. Není víkend, vstupné je, nemístně, skoro zdarma (srov. bídnou návštěvnost na podzimním Přeletu nad loutkářským hnízdem); je pondělí a školy se dostavily. Určitě nelitovaly! „Stará pověst česká“ pojednaná jako něco mezi Wikipedií a počítačovou hrou, ale přitom navýsost divadelně.

NDL nemá slovo loutka v názvu a je to tak správné. Každé divadlo má na loutky právo, ale jenom to, které je má v názvu, je musí povinně v každém představení užívat (jinak by šlo o klamavou inzerci), pro ostatní je to nepovinné. V Neklan.cz mi loutky nijak nescházely, zbytečně by zdržovaly.

Športniki – Loutkové divadlo Maribor (město, které inscenaci sponzorovalo): Back to Bullerbyn – Návrat do Bullerbynu.

O této sportovně-taneční inscenaci (sportovní úbory všech herců) jsem již psal v souvislosti s Přeletem, kde v anketě Erik získala první cenu. Oslovuje pochopitelně především milovníky kultovní knihy Astrid Lingrenové, zatímco já vyrostl ještě na Rychlých šípech. Společný jmenovatel se však v inscenaci přece jenom objevil – písničky Beatles. Ty zde byly hned dvě, též Strawberry Fields Forever. Akustická kytara Jakuba Vašíčka, výtečně sladěný mnohohlas všech. Dále jeden Plíhal při „synchronizovaném bruslení“ loutek po stole a potom už vlastní skladby se sotva postřehnutelnou dvojtaktovou kytarovou mezihrou z Day Tripper Beatles. Dále živá hudba příčné flétny, především Badinerie J. S. Bacha – závěr svity č. 2 B moll. To vše ovšem jako hudebně-identifikační kvíz pro diváky, protože v jedné věci soubor opravdu amatérský je – nemá žádný tištěný program ani jiný podobný materiál na internetu.

To nejlepší předvádějí herci s neomylným citem divadelníků až při děkovačce, jako přídavek: „Teď vám ukážeme, proč vlastně máme loutky tolik rádi“. Načež se rozpoutá ďábelsky rychlý rej, při kterém se trojice herců pokusí zatančit to, co v inscenaci tančily prstové loutky. Strhující, uchvacující, jakkoli to samozřejmě plně nedokáží! Účelem je ale právě ukázat tuto omezenou možnost herce oproti loutce!

Buchty a loutky: Zlatá husa

Two Men Show, režie Marek Bečka, tentokrát (oproti Přeletu) hráli Vít a Zuzana Bruknerovi. Vedle suverénní animace též perfektně stříhané hlasy řady postav nejrůznějšího stavu, věku i nadpřirozenosti. Pro poetiku souboru charakteristický suchý a mnohdy i černý humor („já jsem se seknul“ – eufemismus, postava si usekla ruku či nohu), čerpaný někdy i z loutkářsky nezvyklých seskupení postav – např. přímo davová scéna snad dvaceti loutek „přilepených“ ke kouzelné huse. Na motivy bratří Grimmů pohádka poněkud absurdní, ovšem to není nic překvapivého, kupř. klasický dialog z Perníkové chaloupky („Osobo, neviděla jste tu nějaké děti? Pleju len!…“) tu byl dávno před prvním absurdním dramatem v 50. letech XX. stol. Odkrytě voděné marionety na nízkých vahadlech, hltavá obryně Krasula – nádherný manekýn pro dva animátory, držák za hlavou a hercovy nahé ruce v rukávech. Inscenace nemá chybu, také získala loni na přehlídce Mateřinka 2011 jednu z pěti cen plus zvláštní cenu poroty za nejlepší inscenaci.

Rodinné divadlo souboru C ze Svitav: Pták ohnivák, liška Ryška a my

Od roku 2002 jmenuje výbor české sekce ASSITEJ vždy na jeden rok Krále či Královnu českého divadla pro děti a mládež. Letos byl titul před představením a pod nenasvíceným jevištěm (proč ne až při děkovačce na nasvíceném jevišti, proboha?) udělen žijícímu klasiku českého amatérského loutkářství, zakladateli a dodnes vedoucímu svitavského souboru MUDr. Karlu Šefrnovi.

Lyrická Šefrnova poetika neselže ani tváří v tvář zcela epické předloze, dramaturgicky pomohou i četné písně – celá pětičlenná rodina hraje na strunné drnkací nástroje, zpívá, mluví a antiiluzívně animuje jednoduchoučké totemové loutky – pomalované špalíčky. Zažili jsme už za ta léta i výraznější inscenace, leč udržet po 40 let takto vysoký standard – které autorské profesionální divadlo to kdy dokázalo?

Divadlo Dagmar: Kytice aneb V poli mnoho bylin stojí

Sedmdesátiminutová One Woman Show Jany Frankové, kterou někteří diváci pamatují z Krejčova Divadla za Branou II. Ti ještě starší pamatují režisérku inscenace, její sestru Hanu, spoluzakladatelku karlovarského Divadla Dagmar a hvězdu několika Přehlídek divadla jednoho herce v Chebu. Interpretace balad K. J. Erbena: Svatební košile, Štědrý den, Vrba, Záhořovo lože, ve výtečné scénografii Pavla Štourače, známého ze souboru Continuo. Hudební nahrávka Pavel Žemlička.

Inscenace vybroušená dlouhým reprízováním – za 15 let přes 100 repríz. Právem by mohla být označena za jakousi syntézu burianovského přístupu k lidové poezii a poetiky hnutí divadel poezie 60. let. Bosá herečka nenáročně oděná, scéna s několika drapériemi a stylizovaný centrální strom s oloupanou kůrou, loukoťové kolo, věneček. Oč méně je rekvizit, o to víc musí být významů, jejichž znaky se stávají. Inscenace by si zasloužila důkladnou sémantickou analýzu, ukazující pohyb významů mezi ikonickými a indexovými znaky. Kupř. vertikální, otáčející se kolo na kmeni stromu – ikona kolovratu; ale věneček jako dialogický partner, to je index, nikoli ikona dívky. Veliké rozpětí mezi tím, co věc reálně jest a významem, který je akcí s ní a vůči ní navozen, to je zdroj působivé metafory a citového úchvatu.

K dokonalosti chybí pouze živá hudba, ale to je evidentně pouze finanční záležitost. Psychologicky sporné je pořadí balad – rozvláčnější a únavnější Záhořovo lože by bylo lepší na druhém místě, zatímco notoricky známý„evergreen“ Štědrý den patří na konec.

LOUTKÁŘ

Petr Pavlovský, 28. 3. 2012

Přehlídku ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pořádá každoročně české středisko světové organizace divadla pro děti a mládež ASSITEJ ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku, Institutem umění-Divadelním ústavem a od loňska také se sdružením Divadlo pro děti a mládež. Letos se přehlídka konala 18.-22. března v divadle v Celené a KD Mlejn. Stejně jako tomu bylo už v předchozích letech, finančně na ni přispěl ze svého grantového programu i Magistrát hl. m. Prahy.

Úkolem přehlídky je ukázat možnosti českého divadla pro děti a mládež a podat zprávu o jeho aktuálním stavu. Pro dramaturgii přehlídky je příznačná snaha o co největší pestrost nabídky. Letošní ročník obsahoval inscenace souborů profesionálních, studentských, amatérských i dětských, představení pro nejmenší diváky, základní školu i nižší ročníky středních škol, projekty interaktivní, loutkové, činoherní i ukázku nového cirkusu. K této pestrosti se navíc přidala i tradiční pestrost teritoriální – program se z velké většiny skládal z mimopražských představení, k nimž se vlastními divadly zhýčkaní Pražané jen těžko dostávají.

Ačkoli jsou hlavní cílovou skupinou uvedených představní zejména děti a náctiletí, na přehlídce tohoto typu se k nim připojuje i skupina rodičů, pedagogů a v neposlední řadě divadelních teoretiků a dalších zájemců o divadlo, publikum je tedy co do adresátů velmi různorodé. Výrazněji proto vyvstává otázka, nakolik a jestli vůbec dokážou dětská představení komunikovat s dospělými. Schopnost mezigenerační komunikace není podmínkou kvalitního divadla pro děti. Divácká zkušenost však potvrzuje, že bývá nápadně často jeho přidanou hodnotou. Viděno touto optikou (a nejen jí), vyskytly se na přehlídce minimálně tři inscenace, které stojí za podrobnější zmínku:

Neklan.cz

Režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský už několik let tvoří pevný tvůrčí tandem. Doplněni výtvarníky Terezovu Venclovou a Kamilem Bělohlávkem spolupracují s divadly po celých Čechách (např. Divadlo Alfa, Plzeň, Západočeské Divadlo, Cheb, Jihočeské divadlo, České Budějovice ad.). Jejich „specializací“ je právě divadlo pro děti a mládež.

Na přehlídce se objevily hned dvě jejich inscenace, které byly vytvořeny každá s jiným souborem, přesto však měly jednu společnou vlastnost: Nabízely nový a záměrně kontrastní pohled na známé téma. Každá svým způsobem bořila klišé. Ne ovšem s revolučním přesvědčením, že klišé mají být bořena, ale spíše pro zábavu – diváků i tvůrců.

Inscenace Neklan.cz, kterou J. Vašíček s T. Jarkovským vytvořili se souborem libereckého Naivního divadla, je určena žákům druhého stupně základní školy. Tvůrci si dobře uvědomují, že zaujmout příslušníky této problematické věkové kategorie Starými pověstmi českými je úkol nelehký. Hned na počátku dávají tedy jasně najevo, jak se k tématu stavějí: Vyhodí Aloise Jiráska do koše i s jeho obdivovatelkou paní učitelkou, která, sugestivně řvoucí, padá do hlubin scény. Vztah mezi jevištěm a mladým publikem (zvláště v případě představení pro školy) je nastolen. Dále se pokračuje ve vyprávění se snahou dokázat, že se paní učitelka i její oblíbený autor mýlí. Neklan nebyl žádný zbabělec a vše se seběhlo trochu jinak.

Vztah k uvedené cílové skupině dále upevňuje volba inscenačních prostředků. Místo paní učitelky přebírá iniciativu Počítač. Představován elektronicky deformovaným hlasem a projekcí stává se důležitou postavou hry. Je vypravěčem a strůjcem všeho dění, jeho moderní „počítačová“ terminologie výrazně určuje slovník hry. To Počítač ohlašuje error v souboru Jirásek a z vlastního rozhodnutí poškozený soubor maže. Stručně a chladně doplňuje děj svými poznámkami, nápisy či jednoduchou animací.

Postavy příběhu jsou Počítačem představeny coby virtuální bojovníci s výčtem osobních kvalit a slabých míst. Jejich pohyb je znázorňován pohybem červených teček – Čechů – a modrých teček – Lučanů v projekci na slepou mapu země. Tím získává inscenace charakter počítačové hry. V rámci nastolené estetiky je statečný kmen Čechů v inscenaci předveden jako moderní vojenská jednotka, kde jsou bojovníci v černých kapsáčích a neprůstřelných vestách od útlého dětství školeni v boji a vlastenectví. Vedle počítačové hry tak nacházíme jasné odkazy k akčním filmům.

Popsané prostředky jsou příkladem všeho toho, co děti většinou baví, a v čem dospělí nacházejí kořeny všeho zla. To jistě neukazuje na snahu o dobrou komunikaci s dospělým publikem. Dokonce by se mohlo zdát, že se snaha o dobrou komunikaci s mladšími teenagery mění v levnou podlézavost a že etické vyznění inscenace je sporné.

To je ovšem zdání, které klame. Použité prostředky lze umělecky i pedagogicky velmi dobře obhájit. Počítač je skvělým prostředkem k udržení temporytmu inscenace a výrazně přispívá k dobré orientaci v ději. Práce s mapou např. začleňuje legendu do konkrétních zeměpisných souřadnic a šikovně ji propojuje s představou současného českého prostoru. A pokud jde o ono brutální odstranění Aloise Jiráska (ačkoli zde bychom dnes asi příliš protestů nezaznamenali), slouží tvůrcům k výsostně didaktickému efektu: Stále přítomný konflikt dvou verzí příběhu je pochopitelně výbornou cestou k zapamatování té původní. Použité prostředky jsou navíc prezentovány s evidentní nadsázkou, často samy sebe spíše parodují. V kontrastu s archaickými motivy, jako jsou staročeská jména postav a prostředí či tradičně vyvedená „mikolášoalšovská“ kněžna Libuše, se stávají podstatným zdrojem humoru.

Svou demonstrovanou přítomností kladou tyto „moderní“ prostředky důraznou otázku nám dospělým: Ptají se – a to velmi vážně -, jak obhájit pedagogickou a vychovatelskou pozici v době počítačů a internetu. Jak zacházet s látkou, která má s dnešním světem zdánlivě nulovou souvislost. I učitelka v odpadkovém koši se tak stává důležitým symbolem společenského jevu, který nelze přehlížet.

Inscenace se však nezabývá pouze příběhem o Neklanovi ani jí nejde o to, aby se žáci naučili co nejvíce ze Starých pověstí českých. Její cíl je větší. Skrze práci s českými mýty uvažuje nad charakterem a podstatou českého vlastenectví. A právě tyto úvahy – které zde nejsou nikdy zcela prosty humoru – hledají a nacházejí plnohodnotné adresáty v dětském i dospělém publiku.

Vztah k vlastní národní identitě je inscenátory nahlížen z různých úhlů. Nejprve poukazují na fakt, že se Češi ve svých mýtech prezentují jako národ chrabrý a hrdinný. Výuka mladičkých Čechů na Levém Hradci má tak charakter bojového výcviku a ctnostmi správného Čecha jsou síla, rychlost a odvaha. Zpěvy černě oděné české jednotky na melodii písně Ktož jsú boží bojovníci chvílemi až trochu děsí podobností s vlasteneckými projevy současné extrémní pravice. Tento druh vlastenectví však inscenace brzy sama zpochybňuje.

Za pravého hrdinu totiž navzdory Aloisi Jiráskovi volí Neklana. Obtloustlého chlapce, který je pomalý, nešikovný, ve sportovních a bojových disciplínách vždy poslední. Přes všechen svůj strach a vidinu jisté smrti se však rozhodne jít do boje s Lučany, aby naplnil věštbu. Ne tedy bezhlavý boj, ale překonání sebe sama. Vlastenectví jako pocítěná zodpovědnost.

Ani to však jako příspěvek k tématu autorům a inscenátorům nestačí. Díky své důvěřivosti vypije Neklan otrávený nápoj a celý čas bitvy doslova prosedí na záchodě. A tak, stejně jako je tomu u Aloise Jiráska, padne v Neklanově zbroji jeho přítel Čestmír. Divákům je nabídnut závěrečný obraz: Vedle Neklanovy kadibudky stojí Libuše a předpovídá velká vítězství Čechů v mnoha budoucích bojích. Na plátně ve tvaru mapy Čech jsou promítány vítězné okamžiky českých sportovců z nedávné minulosti. Ironie je zjevná. Závěr stejně jako celá inscenace tak skvěle balancuje mezi patetickým vlastenectvím a jeho jednoznačným lhostejným odvržením. Všeplatné vyznění závěrečného obrazu není třeba hledat. Je to právě jeden z okamžiků, jejichž interpretace se mohou v závislosti na věku divácké skupiny lišit. To však rozhodně nijak neubírá na jejich síle.

Back to Bullerbyn

Druhým souborem, který byl na přehlídce spojen se jmény Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, je loutkářský spolek Športniki, česko-slovinský loutkářský soubor, založený v roce 2011 v Mariboru. Jeho členové se povětšinou setkali při studiu na pražské DAMU. Funkce v souboru nejsou evidentně tak vyhraněné, režisér i dramaturg se dění účastní i jako herci a hudebníci. Back to Bullerbyn je první inscenací souboru. Na rozdíl od Neklana.cz je přímo určena „dospělým, ale i mladším (12+) divákům“. Komunikace s dospělými je tedy přímá, ne-li primární.

Inscenátoři se tu s dospělými diváky shodují, že Bullerbyn není obyčejnou venkovskou osadou, nýbrž obecně přijatým synonymem idylického dětství. Pro své dětské obyvatele představuje Bullerbyn celý svět, a to svět veskrze přátelský a srozumitelný. Svět, kde platí jasná pravidla a prastaré přírodní zákony, kde není čeho se bát. Bezstarostný život dovoluje dětem z Bullerbynu vnímat všední události jako velká dobrodružství a nové výzvy ke hře. Takový je Bullerbyn a takový má zůstat.

A taková je i první část inscenace: Nedrží se vždy událostí předlohy, skvěle však pracuje s její atmosférou. Maličké prstové loutky ve švédských národních barvách (zblízka lze dokonce rozpoznat vyšité losy na svetřících) prožívají své maličké příběhy, přitažlivé stejně pro dětské i dospělé publikum. Hrají si, plivají do dálky, přou se, aby se hned mohli usmiřovat… a na rozdíl od knihy také zpívají a tančí. Jejich švédsky zpívaná píseň „Lisalasebosseannaolebrita“ má vyloženě hitový potenciál. První část není podmanivá svou dramatičností či napětím, ale právě nepodbízivou hravostí. Velmi zábavné jsou např. momenty, kdy lidskými prsty představované nohy loutky jsou na okamžik použity jako lidské prsty. Tuto hru navíc Športniky doprovázejí hity ze 60. let, které výrazně podporují jakýsi „něžný“ účinek první části inscenace a přispívají k její nostalgické atmosféře. Zároveň však projev herců neztrácí lehkou nadsázku, která jasně komentuje záměrnou a vědomě přemrštěnou idyličnost této části inscenace.

Potom ovšem přijde šok. Soubor Športniky se dopustí něčeho neslýchaného: Děti z Bullerbynu dospějí! Jsou vrženy do dosud nepoznaného velkého světa a bullerbynská idyla je nenávratně pryč. S proměnou situace dochází ke změně poetiky i ke změně výrazových prostředků. Herci odkládají loutky a sami na sebe berou role dospělých. Hudební doprovod ovládne pop music 80. let.

Je možné uznat, že míru této svatokrádeže nejmladší cílová skupina úplně nedocení, že závěru inscenace trochu shází ucelenost první části, že možná dojde i ke ztrátě spádu… Pointa příběhu je však natolik překvapivá, vtipná a – v neposlední řadě – hudebně efektní, že je zbytečné inscenaci cokoli vyčítat.

Dlouhotrvající potlesk odměňují Športniky s vážnou tváří ohlášenou apologií loutky: Bullerbynský tanec, který v inscenaci tančily jejich prstové loutky, předvedou nyní herci sami. Prosté, vtipné a generačně zcela univerzální. Omezené možnosti člověka ve srovnání s nekonečnými možnostmi člověka loutkového by, myslím, žádná vědecká práce nedokázala vyjádřit lépe.

Pták ohnivák, Liška Ryška a my

Za vrchol přehlídky však považuji pohádku Pták Ohnivák, Liška Ryška a my Rodinného divadla C ze Svitav. Karel Šefna, principál souboru, byl před svým představením oceněn za celoživotní přínos dětskému divadlu. Důkaz, že tento přínos ještě zdaleka nekončí, podal vzápětí.

Důležitou vlastností inscenace je absence velkých gest, absence efektu. Soubor jako by se ani nesnažil diváky zaujmout. Loutky – pomalovaná plochá prkénka nebo očima dozdobené sekery – neuchvacují technickou propracovaností, ale naopak velkou mírou jednoduchosti. Loutkovodiči je staticky drží v obou rukou, maximálně s nimi lehce pohupují ze strany na stranu. Hlasový projev herců nestylizuje, výrazně necharakterizuje. Vtipy jsou pronášeny spíše mimochodem, scénické zázraky jsou přiznané, naivní, až – zdánlivě – neohrabané. Nikdo nezvedá hlas, nikdo nedělá rychlé pohyby… To vše je ovšem prezentováno s takovým klidem, originálním humorem a (těžko se hledá slovo přesné, a přitom méně patetické) moudrostí, že se z toho stává událost.

Klíčovou osobností, která je také strůjcem zvláštní atmosféry představení, je Karel Šefrna. Ovšem přítomnost členů jeho rodiny dodává pohádce podstatný rozměr – akcentuje rodinné a mezigenerační vztahy. Celé poselství příběhu je zásadně ovlivněno faktem, že Prince hraje vnuk, Královnu maminka, princovu pomocnici Lišku Ryšku děda atd. Pohádka se tak stává obrazem rodiny, která pouští svého nejmladšího do světa, aby získal zkušenosti. Všichni vědí, že mu v tom nelze zabránit ani ho uchránit chyb, které udělá. Úkolem rodiny je však stát při něm a v nouzi mu pomoci a poradit. Liška-děda tak princova špatná rozhodnutí pouze komentuje klidným a smířeným „no jo, no…“ Vícegenerační divadlo, kde herci svůj věk a rodinnou příslušnost tematizují, tak automaticky (a skvěle) komunikuje s vícegeneračním publikem. Nabízelo-li divadlo Športniky apologii loutky, nabízí Divadlo C – mimo jiné – humornou i velmi dojemnou apologii rodiny.

Anděl, který (bohužel) nepřišel

Důležitou ukázkou divadla hraného mládeží mělo být představení slánského souboru Roztočená Vrtule Anděl nepřišel. Jde o důmyslné spojení příběhu fiktivního židovského dítěte v období druhé světové války a židovské pohádky o srdci světa. Autorce a režisérce Kateřině Oplatkové Rezkové se podařilo velmi prostými prostředky vytvořit nesmírně silnou a přitom překvapivě nepatetickou inscenaci. Je určena žákům druhého stupně základní školy. Jako taková je srozumitelná, dobře dávkuje informace a pojí je s emocemi. Poučení dospělí, kteří představení viděli na jiných přehlídkách, hovoří zároveň o velmi silném diváckém zážitku, který výrazně přesahuje rámec výukového projektu. (zpráva o vzniku této inscenace včetně scénáře vyšla v Dětské scéně 37 – viz Tvořivou dramatiku 1/2012).

Středeční blok přehlídky, do kterého toto představení spadalo, byl však doslova zničen skupinou učňů, kteří se rozhodli dát svůj postoj k divadlu jasně najevo: Nahlas pokřikovali, telefonovali, fyzicky se mezi sebou napadali, nebo – v nejlepším případě – spali. Bez sebemenšího respektu k živým lidem na jevišti či ostatním divákům v hledišti. Vinu nelze hledat ani tak na straně učňů jako na straně jejich pedagogů, které nevarovala ani témata inscenací, ani věk aktérů a kteří se ani na místě nijak nesnažili následky svého pochybení napravit. Herci se tak nutně omezili na snahu vytrvat až do konce a kvality představení bylo možno spíše tušit než opravdu zažít. Pro ně je to snad dobrá, i když tvrdá zkušenost, pro diváky jen velká škoda. Ani inscenace, která je schopna oslovit věkově rozličné publikum, nemusí nutně oslovit publikum každé. Zvlášť takové, které osloveno být nechce.

Velký divák

Na závěr si dovolím vlastní generační diferenciaci publika (a s ní i vlastně celé zaměření festivalu) trochu zpochybnit: Skvělý důkaz mezigeneračního fungování divadla pro nejmenší podala Zoja Mikotová se svými studenty z JAMU. Na nedělním workshopu Veselá abeceda se jí podařilo nejen zaujmout a zaktivizovat děti mnohem mladší než ty, kterým byl workshop určen, ale také jejich rodiče. V rámci vytváření obrazů z hadice postavil jeden tatínek střechu. Pýcha, kterou se dmul nad svým dílem, a potěšení z pochvaly, které se mu za jeho krásnou střechu dostalo, se nijak nelišily od reakcí jeho syna. Při pohledu na něj mě napadlo, že dělit publikum na „dětské“ a „dospělé“ je možná docela zbytečné. Tyto dva termíny jsou totiž velmi relativní.

Na programu 12. přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež byla dále uvedena tato představení:

Buchty a loutky – Zlatá husa

soubor Malé dvě, LDO ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř – Pohádka o veliké řepě

soubor Překvapení, LDO ZUŠ Chlumec nad Cidlinou – Jan za chrta dán

dětský divadelní soubor Tři boty, ZŠ a MŠ Třebotov – Šel jsem jednou z Kordoby

Divadlo Dagmar – Kytice aneb V poli mnoho bylin stojí

 

                                                                                      

(Tvořivá dramatika 2012, č. 2) 

Jarní pražská divadelní přehlídka pořádaná každoročně ke Světovému dni divadla pro děti a mládež (20. březen) letos vstoupila už od své druhé dekády. Když byl v roce 2001 „resuscitován” český výbor ASSITEJ, Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež, jedním z jeho prvních cílů bylo zviditelnit kvalitní divadelní produkce pro děti, a to prostřednictvím přehlídky, která by v Praze představila inscenace nejen profesionálních divadel (jako tomu je na festivalu Dítě v Dlouhé), ale produkce všech typů a druhů souborů či jednotlivců, kteří se divadlu pro děti a mládež věnují. Proto český výbor ASSITEJ od počátku sestavuje program přehlídky z inscenací nejen statutárních profesionálních divadel, ale i skupin a jednotlivců bez stálé scény a také souborů dospělých amatérů hrajících pro děti. A samozřejmou součástí jsou každoročně rovněž inspirativní inscenace, které vznikly v dětských nebo středoškolských souborech. Co do druhů a žánrů si přehlídka neklade žádná omezení a na programu se stejným dílem objevují inscenace činoherní i loutkářské.

V posledních dvou letech se podařilo zahrnout do přehlídky i některé zahraniční inscenace, byť tyto pohledy do zahraničního divadla pro děti jsou zatím jen nesmělými pokusy (na reprezentativní výběr zahraničních inscenací pro děti a mládež by pořadatelé museli disponovat několikanásobným rozpočtem, než jaký mají dnes). Ze zahraničních inscenací to byly letos Andersenova Malenka (Palculienka) Starého divadla Karola Spišáka z Nitry a poetická klauniáda Úsměv z kapsy skupinky The Red NosePapers, bývalých studentů divadelního studia na univerzitě v Malmö. Ozdobou letošní přehlídky byla ovšem letos polsko-slovensko-česká inscenace varšavského divadla Lalka, Starého divadla Karola Spišáka z Nitry a hradeckého divadla DRAK Jánošík, Janosik, Jánošík. (Recenze této inscenace vyšla v Tvořivé dramatice 2010, č. 2.) Je jen s podivem, že příležitosti vidět v Praze tento ojedinělý mezinárodní projekt využilo jen několik nadšenců, kteří se 23. března vypravili do KD Mlejn… Je zřejmé, že pro propagaci přehlídky by bylo potřeba v příštích letech udělat víc.

Přehlídka, kterou spolu s českým střediskem ASSITEJ pořádaly Sdružení pro tvořivou dramatiku, Institut umění-Divadelní ústav, KD Mlejn a Sdružení Divadlo pro děti a mládež a která se odehrávala od 20. do 23. března 2011 z větší části v Divadle v Celetné, ale také v KD Mlejn a v divadelním studiu DISK na pražské DAMU, nabídla celkem čtrnáct inscenací pro všechny věkové skupiny – od produkcí pro předškolní děti po inscenace pro dospívající. I když mají organizátoři ambici sestavit program z toho nejlepšího, co se v uplynulé sezóně urodí, objevily se v letošní přehlídce vedle vrcholů i slabší produkce. Loutkářské inscenace nebo inscenace využívající loutkářských principů tvořily letos nejzajímavější část přehlídky. Nápaditá inscenace plzeňského divadla Střípek Pohádky o kohoutkovi a slepičce, založená na hře se známou kumulativní pohádkou, dokázala navzdory poněkud naddimenzované metráži nejmenší diváky zaujmout především vtipem a loutkářskými gagy. Předškolním dětem zahrál v Divadle v Celetné svou nápaditou „one man show” František Watzl, pražský loutkář, který se divadlu pro nejmenší děti věnuje soustavně už dlouhou řadu let. Na přehlídce se představilo jeho Divadlo Xaver pohádkou Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně, která skrze peklo k napravení přinde, kterou F. Watzl výborně zdramatizoval podle J. Š. Kubína a kterou vyprávěl a zahrál loutkami i na kytaru s vkusem a bez jakéhokoli podbízení. Mezi ambulantními skupinami, jež obcházejí školky a družiny a nabízejí své produkce, patří Divadlo Xaver rozhodně k nejkvalitnějším. Nejstarší věková kategorie si z loutkářské nabídky mohla najít v programu představení amatérské skupiny Tate iyumni z Prahy, která na přehlídce zahrála Vlnu, absurdní grotesku, jež má od svého uvedení na loňské Loutkářské Chrudimi nadšené příznivce, stejně jako zaryté odpůrce.

Loutkářské prvky využívá ve své inscenaci O pračlovíčkovi olomoucké Divadlo Tramtárie. Tato inscenace patřila k tomu nejlepšímu na loňské celostátní přehlídce amatérských souborů hrajících pro děti Popelka Rakovník a svou solidní úroveň potvrdila i v Praze. Vladislavu Kracikovi se podařilo z večerníčkovských motivů sestavit celistvý přehledný příběh o tom, jak Pračlovíček poznává sebe a svět. I když se souboru tu a tam stává, že v herectví sklouzne ke zbytečně přeexponované grimase, jde – zejména zásluhou představitele Pračlovíčka – o inscenaci vkusnou a zdařilou. Škoda že s výjimkou Psa nejsou zvířecí postavy řešeny loutkami, protože s činoherní stylizací (a také kostýmováním zvířecích postav, které je prvoplánově iluzivní) si soubor zjevně neví rady. Loutkářský princip byl ovšem výborně využit v inscenaci dětského divadelního souboru Hladká Vrtule ze Slaného, který vede Kateřina Rezková. Nápaditou variaci na příběh o stvoření světa Božka aneb Jak to možná nebylo, která zazářila už vloni mj. na celostátní přehlídce Dětská scéna, si vychutnali i diváci všech věkových kategorií v pražském Divadle v Celetné. (Scénář inscenace a podrobnější recenzi publikovala Tvořivá dramatika 2010 v č. 2.)

Nejslabším programem přehlídky byla naproti tomu nekriticky ambiciózní inscenace Divadla Dostavník z PřerovaOdysseus aneb Leporelo ro(c)ku. (Dostavník byl do programu zařazen na poslední chvíli místo jiného souboru, který z důvodů nemoci nemohl přijet.) Rozpor mezi přehnanými ambicemi a diletantismem je u tohoto souboru dospělých amatérů udivující a projevuje se prakticky ve všech složkách: Text je postaven na laciných aktualizacích a trapných špílcích, na jevišti vidíme hraní, které místy duní prázdným patosem, místy sklouzává k mrckování, a to vše je podtrženo kýčovitými muzikálovými písničkami (samozřejmě zpívanými z playbacku) i nevkusným, místy nechtěně komickým kostýmováním. Smutné na tom však je, že to byla ukázka toho, jak si i nemálo profesionálů (včetně pracovníků televize) představuje „tu pravou” tvorbu pro děti…

Letošní pražská přehlídka dala nahlédnout i do oblasti nového cirkusu. Cirkus Mlejn, který tvoří studentky katedry pantomimy na pražské HAMU, zahrál svou úspěšnou grotesku Postav na čaj! a česko-francouzský soubor Décalages produkci Bez země, velmi volně inspirovanou motivy z Petera Pana, která je však daleko více sledem akrobatických čísel a abstraktních obrazů než divadlem.

Do programu přehlídky byla zahrnuta tradičně také jedna z inscenací domovského souboru – letos to byl Komunismus nezávislého divadelního spolku Kašpar – a také inscenace rovněž uváděná v Divadle v Celetné Pulp Fiction souboru The Divadlo.

K jednoznačným vrcholům letošní přehlídky patřila nepochybně Sestra Divadla Dagmar z Karlových Varů, souboru, který v posledních několika letech přináší – a je to především zásluha jeho vedoucí a režisérky Hany Frankové – do mladého divadla čerstvý vítr a úspěšně hledá nové cesty jeho dramaturgie, ale i herectví.

Jaroslav Provazník

 

O Sestre a iných radostiach…

Pôvodne rozhlasová dráma Vladimíra Fekara Sestra je vďaka svojmu žánrovému určeniu formálnym i tematickým experimentom. Zakladá si na imaginácii poslucháča, respektíve diváka a po prečítaní je spočiatku ťažké si predstaviť ju v divadelnej podobe. Azda ale práve preto na javisku v inscenácii Divadla Dagmar zafungovala. Režisérka Hana Franková pracuje s metaforami, scénickým minimalizmom, čím len podporí kvalitu textovej predlohy, ktorá nie je zbytočne zaťažená preumelkovanými a klišé dialógmi, dokonca autor pomerne objektívne pristupuje i k postavám, kde titulným nechá vlastné mená Sven a Patti a vedľajšie len všeobecne pomenuje Otec, Matka.

Tematicky pracuje hra i inscenácia s motívom dospievania mladého človeka, na ktoré vplývajú rôzne okolnosti z minulosti či prítomnosti. V tomto prípade sa Sven náhodou dozvie o svojej mŕtvej sestre Patti. Tá sa stane jeho imaginárnou spoločníčkou, priateľkou, partnerkou, s ktorou sa postupne navracia do minulosti, hľadá odpovede a príčiny na rozpadnutý vzťah rodičov, Otcov nezáujem, Matkino odmietanie, ale predovšetkým na otázku, prečo zomrela Patti. Keďže sa mu jej od Matky nedostáva, je odkázaný na svoj vlastný svet, kde nechýba komunikácia na úplne inej úrovni. So sestrou tak Sven rieši i otázky medziľudských, mužsko-ženských vzťahov alebo vlastnej identity a vlastne prostedníctvom tohto nadreálneho vzťahu postupne dospieva. Práve onen snový rozmer kontrastuje s realitou, s banálnymi a civilnými pasážami s Matkou a Otcom.

Hana Franková na prázdnu a zatemnenú scénu situovala len staršiu plechovú posteľ, ktorá je centrom deja, všetkých zásadných dialógov a situácií. O čo „chudobnejšie” je vybavená scéna, o to bohatšie sa pracuje so svetlom. Je nielen vizuálnym ale aj dejotvorným prvkom, navodzuje intímnu atmosféru, ktorá presne korešponduje s citlivou témou a úprimnými dialógmi.

Primárnym prostriedkom komuniácie inscenácie s hľadiskom je herecká zložka. Tomáš Havlínek ako Sven dokáže pomerne jednoducho, skromne, ale jasne vystihnúť emocionálnu nestálosť dospievajúceho chlapca, pričom sa nevyhýba ani náznaku jemnej detskej naivity, súčasne však bez infantilnej artikulácie a miestami až chladne pragmaticky. Logicky pracuje s textom i problematikou, ktorú načrtáva, je skôr komentátorom, ktorý vedie súvislý monológ, do ktorého sa miestami dostane Patti.

Tereza Pachtová na roziel od Havlínka zostáva v príliš hravej polohe, cez prehnané gestá a neprirodzeným rytmom hlasového prejavu sa snaží upútať pozornosť k svojmu nebytiu. O tom ale vieme už zo Svenových replík, netreba ďalšie duplovanie. Podobne až zmechanizované sú postavy Matky a Otca. Ich miesto na scéne nie je integrálnou súčasťou celku, skôr pôsobia umelo, nehovoriac o expresívnom a prehrávanom prejave oboch predstaviteľov.

Sestra je odvážnym pokusom o navodenie rovnocennej komunikácie divadla s mladým divákom na témy, ktoré by ho mali zaujímať a zrejme aj zaujímajú, ktorý sa nesnaží o plytké moralizovanie a ani sústredenie na formálnu podobu diela. Neponúka jednoznačnú odpoveď, je skôr polemikou s výstižnými detailami a je rozhodne správnym krokom vpred v rámci obrody tzv. detského divadla.

Eva Kyselová

 

Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně a o tom, jde-li skrze divadlo k napravení přijít

Divadlo Xaver dokázalo nabídnout divákům přesně to, co slíbilo. Lidovou pohádku, zaznamenanou Josefem Štefanem Kubínem, kultivovaným a zajímavým jazykem, s přímočarou a čistou linií vyprávění. Na scéně je jediný herec-vypravěč (František Watzl), který je prostředníkem mezi pohádkou a diváky a půlmetrovými marionetami, a hraje s dovedností, jaká k loutkovému divadlu patří. Divák si tedy přijde v mnoha ohledech na své.

Výtvarné řešení inscenace je jednoduché a funkční. Je založené na velkých vyřezávaných marionetách, které s lidovou pohádkou krásně „ladí”. Jako scénografie stačí stůl, na němž herec jednoduše jen vymění ubrus, když se Honza a Marjána dostanou do pekla. Do celkového obrazu opravdu milé, příjemné a pohledné pohádky ještě patřila kytara a herec.

Loutky, hlavní prostředek vyprávění v inscenaci, jsou výtvarně zdařilé a jsou také dobře animované. Jde o samostojné marionety s jednoduchým ovládáním, přizpůsobeným jedinému herci. Tato jednoduchost ale diváka nepřipravila o různá loutková překvapení a potěšení – například vyplazovací jazyk u řadového čerta, slizký třaslavý pohyb Lucifera a odhalení pekelných saní v jeho nitru nebo přeměnu dědečka na anděla.

Děj, který loutky zdařile sdělují, je jednoduchý. Přestože divák může záhy odhadnout, kudy se bude pohádka ubírat, celou dobu se baví a očekává, jak si herec-vypravěč s příběhem poradí. Tohle okouzlení ze způsobu vyprávění známého schématu se shoduje se zvoleným žánrem, folklorní pohádkou.

Inscenace, která vycházející z kvalitní předlohy a je kvalitně zpracovaná, má i potenciál děti kultivovat a formovat z nich poučené, vnímavé diváky. I když se divák během představení místy nemůže ubránit pocitu, že právě s tímto cílem inscenace především vznikla. Inscenace je z velké části sdělná, ale nepodbízivé, rezervy však má přeci jen v temporytmu a někdy v komunikaci herce a publika. Během představení se dlouho zpívá, dlouho se začíná a dlouho se i končí (představení trochu scházela jasnější tečka). Jako by tvůrce vědomě bojoval s naším sklonem k rychlému čtení informací a diváky chtěl trochu zastavit a soustředit.

Otázky po tom, kolik výchovnosti představení snese, jsou ale možná zbytečné. Inscenace Vo hloupym Honzoj a hubatej Marjáně, která skrze peklo k napravení přinde je natolik milý a příjemný divadelní zážitek, že divák trochu toho vychovávání rád přestojí a k napravení se dovést ochotně nechá.

Markéta Popelová Nečasová

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlna. A po nej čo?

Je ťažké stanoviť, aké správne atribúty by malo spĺňať divadlo pre deti a mládež. Je to problematika nedoriešená a jej komplikovanosť azda najviac odráža program rôznych prehliadok či festivalov pre túto cieľovú skupinu (nehovoriac o tom, že nie je ľahké ani určiť jej vekovú hranicu). Podobne je to napríklad i s rozporuplnou inscenáciou Vlna experimentálnej bábkarskej skupiny Tate iyumni.

Zachytáva jeden deň strávený na pláži a jeho pestrosť z rôznych uhlov pohľadu. Inak ho prežije mladá rodina s deťmi, inak trojica unudených mladíkov, inak plavčíčka a inak ekologický aktivista, ktorý sa snaží u návštevníkov pláže vzbudiť záujem o záchranu veľrýb. Zdanlivá a prvotná ignorácia a vzájomná izolovanosť sa zmení až v závere, pri skutočne uviaznutej veľrybe, ktorej návrat do vody spojí všetky tieto spoločenské minority pre dobrú vec. A tam sa to všetko i končí. Samotná vzletná myšlienka je totiž len pozadím, epicentrom je súhrn kratších situácií a humorných scénok. Tie čerpajú z kultúrnych stereotypných náhľadov, dnešného slangu a skratkovitého jazykového prejavu, všetko podfarbené známymi letnými melódiami. Presne z toho, čo dnes produkuje globalizovaná masová komunikácia a proti čomu sa súčasné umenie, nielen divadelné, snaží vyhraniť a negovať to. Netvrdím, že negovať plytkosť masmédií vlastnými prostriedkami sa nedá, ale tento princíp si v divadle žiada potom aj uvedomelého diváka, ktorý ho presne odhadne a pochopí, o čo inscenátorom ide. Môžeme to ale čakať od adolescentov, ktorí rozhodne dokola opakovanú floskulu „…v pohoděěě…” nepochopia ako výsmech úrovne dnešnej komunikácie?! Naopak, len ich to uistí v tom, že divadlo nepotrebujú, keďže v ňom vidia to isté, čo z pohodlia obývačky.

Vlna teda rozhodne nie je svojou témou ani prostriedkami určená mladému publiku, vizuálne síce upúta pôsobivou výpravou, napríklad hneď v úvode čarovnou tieňohrou veľrýb v mori či precízne a vtipne zostavenými marionetami, ktorých kvalita sa prejaví pri scénach surfovania na pohyblivom kotúči, plávania či úteku plavčíčky Barbary, ako inak v červených plavkách. Pridanou hodnotou je i sugestívny hlasový prejav niektorých bábkohercov, ktorí tak dodajú bábkam humorný, ale i uveriteľný rozmer. Stále je to však na úrovni prvoplánových skečov, vystrihnutých zo seriálov či nekvalitných komédií.

Vlna skôr vyznieva ako umne vystavaný výsmech súčasnému stavu kultúry, nenáročnosti diváka, nízkej úrovne reálnej medziľudskej komunikácie a nepatričnosti hesiel humánitárnych organizácií. Mladý a neskúsený divák si tieto podtexty odvodí len sotva a môže si akurát odniesť nové hlášky pre priateľov. Je to azda jeden z mála prípadov, kedy by bola na mieste interakcia hľadiska a javiska, kde by sa publikum vedome usmernilo, a teda aj naladilo na rovnakú názorovú notu. Divadlo pre deti a mládež postráda edukatívny rozmer, a že nie je zbytočný, ale skôr naopak, potvrdzuje i Vlna. Tak ako príde, tak aj odíde. Ale čo po nej ostane?

Eva Kyselová

 

Tvořivá dramatika 2011, č. 2

Text původně odkazuje k lehkonohé frašce, jejímž tématem je radostná hra partnerská, důvěra a láska. Realizace se v hereckých prostředcích a výkladu posunula do zatěžkaného realismu, pod kterým se hra a hravost zhroutily. Tím se stalo, že původně úsměvný obraz o životě se proměnil do falešného nepravděpodobného záznamu ze života. Tím se začaly otevírat otázky proč a nač a jak, které by se v žánru frašky vůbec neobjevily.
Tytéž prostředky znemožnily i šanci hrát příběhy jako jarmareční píseň, figurování na rynku, k čemuž odkazovaly texty písní a pomlázka na konci.
Téma hry, lásky, důvěry tedy není obloukem, na kterém jsou tři situace zavěšeny. Místo tématu jsou situace vedeny jen v duchu nápadu, kdy realistický styl a výklad vede k nepravým motivacím. Tím se otevírají další a další otázky, jak byl text přečten, a v důsledku jak vůbec číst žánrové struktury a jak je následně vykládat. Stačí!

Vladimír Zajíc

24. ročník festivalu profesionálních loutkových divadel MATEŘINKA s inscenacemi pro děti předškolního věku se uskuteční ve dnech 24.-28.6.2009 v Liberci (http://www.naivnidivadlo.cz/)

Magorie souboru ZUŠ V. Ambrose Prostějov byla inspirativním zážitkem v pravém slova smyslu. Samotné představení vzbudilo živé reakce publika, včetně dlouhotrvajícího potlesku, následně po něm se v kuloárech i mezi členy poroty rozproudila živá a místy i bouřlivá diskuse. Mám takový typ představení rád. Jsou mnohem cennější, než představení, která skončí a není vlastně co o nich říct.
Absurdní svět záhrobí a z něj nahlížený ještě absurdnější svět skutečného “živého” světa nám byl předveden s razancí a expresí, která byla místy až na samé hranici únosnosti. Byly to zejména scény “řádění” dětí, jejich domáhání se pohádky a péče od dospělých, které kontrastovaly s poněkud utlumenými a nevýraznými postavami doktora, hrobníka i dalších dvou dospělých.
Inscenace je silná tématem, které si inscenátoři vybrali z literární předlohy. Nabízí nám pohled dětí na vztah mezi rodiči a dětmi, nabízí nám karikaturu dospěláckých stereotypů a nabízí nám kritický pohled dětí na svět lží a přetvářky dospělých, ve kterém je lepší nežít… To vše je vedeno v duchu temného a poněkud morbidního humoru, za nímž je zřetelně zdvižený prst – musíme tam všichni…
Inscenátoři nám nabízí velikou spoustu obrazů a metafor. Mnohé z nich jsou před nás kladeny s tím, že mají vlastně několik možných výkladů a jejich pochopení není jednoduché. Je individuální a snad i závislé na okamžitém naladění a kondici diváků.
Patřím k té části diváků, kteří by pro lepší divácký zážitek potřebovali mít jasnější řád inscenace, zřetelnější časování a tématizování na sebe navazujících situací. Jak bylo ale patrné z diskuse poroty i auditoria, mnoha dalším divákům vystoupení prostějovských mladých divadelníků konvenovalo se vším všudy.
Zaplať Bůh, že už nemusíme v tomhle státě mít na věc všichni stejný názor (to je vlastně také jedno z okrajových témat inscenace).
Přátelé, děkuji za zajímavý a inspirující zážitek. A na shledanou… Tam…

Mirek Slavík

Soubor měl šťastnou ruku, když si vybral k dramatizaci jednu z nejkrásnějších pohádek všech dob, Sněhovou královnu od H. Ch. Andersena. Přestože Andersen napsal svoji pohádku v próze, zaklel v ní dramatické napětí, ale co je ještě důležitější, Sněhová královna je tématicky bohatá a myšlenkově mnohovrstevnatá. Andersen staví proti sobě dvě extrémně protichůdné podoby lásky. Nositelkou té první podoby je zejména Gerda, jejíž láska je čistá, vřelá, obětavá, nezištná, ale i statečná, podobu druhou reprezentuje láska Sněhové královny, která je tak egoisticky vyhrocena, až je vražedná. Andersen ukazuje, že především v pospolitosti je síla, která dokáže přemoci síly zla. Pohádku zdramatizovala členka souboru Kristina Herzinová. Ve své dramatizaci se příliš soustřeďuje na drobnokresebné detaily, které jen vzdáleně souvisejí s hlavním tématem. Nešťastné je zejména rámcování vlastního příběhu v prostředí tržiště. Ve vykreslení dějové linie hlavní hrdinky Gerdy by se měla Kristina Herzinová více soustředit na zkoušky, kterými prochází a ve kterých musí přesvědčit silou své osobnosti. Chápu rozehrání značného množství vágně souvisejících motivů a tím značného počtu postav, snahou autorky zapojit do hry co největší počet členů souboru a nenechat tíhu úkolu na mladých představitelích Gerdy a Kaye. Režisér Pavel Trdla nastudoval představení s řadou efektních výstupů (např. zjevování se Sněhové královny, výstup Havrana nebo Loupežníků), ale vlastní tématická linka není dostatečně propracovaná. V představitelích Kaye (Dominik Holub) a zejména v Gerdě v interpretaci Lucie Výravové měl k dispozici šikovné mladé představitele, ale nepomohl jim tím, že by jim propracoval dramatické situace. Kdyby Gerda musela vstupovat do ostřejších konfliktů, mohla by obohatit svůj herecký rejstřík. Převládá soucitná citovost, ale Gerda vítězí svůj zápas o Kaye zejména obětavostí, rozhodností a statečností. V postavě Babičky, v poněkud vnější interpretaci Kláry Sottnerové, by stálo za úvahu citlivější propracování jejího vztahu k měnícímu se Kayovi.
Domnívám se, že velká energie vynaložená režisérem na přemíru postav a situací by se lépe zúročila, kdyby se soustředila na vyostření konfliktů, souvisejících s hlavním tématem hry.

Marie Caltová

Soubor pražského Divadla (bez záruky) se vydal tvůrčí cestou už při volbě textové předlohy. Režisér Jan Strejcovský zdramatizoval povídku Karla Čapka Velká policejní pohádka. Téma je nosné dodnes. Je o síle lásky, která roste s překážkami a díky své síle překážky překoná. Svár dobra a zla se utká o princeznu, která, protože se provinila, je zakletá v dračím těle. Reprezentant dobra je policejní úředník, reprezentanty zla jsou odlidštění byrokrati.
Režisér Jan Strejcovský obsadil do role policajta Choděry Davida Slížka , do celé plejády různých typů byrokratů jednoho herce Františka Tlapáka, saň Aminu zastupuje loutka, kterou animuje Karin Benešová.
Zajímavý nápad obsadit do různých typů byrokratů jednoho herce je sice vtipný a herecky vděčný, ale jak v textu, tak i v interpretaci zůstal významové nabídce hodně dlužen. Z hlediska stavby hry by bylo zajímavější, kdyby se agrese stupňovala a konflikt se tak přiostřoval. František Tlapák kreslí pouze vnější znak jím zobrazovaných postav, ale už vůbec nehledá typické rysy, které jsou pro odlidštěný vztah k životu charakteristické. Nehledá prostředky stupňující se agrese, ale rezignuje na pouhou ilustraci slovem. Tím nevytváří dostatečný prostor pro svého spoluhráče – policistu Choděru v interpretaci Davida Slížka. Jeho herecký výkon je sice citlivý, ale obrana Aminy nemůže růst, protože se nestupňuje agrese. Loutka Aminy, tak jak je ztvárněna i animovaná Karin Benešovou, je velice půvabná, ale po určité době se fantazie vyčerpá a prostředky se opakují. I tady platí, že vyostření konfliktu by mohlo otevřít prostor pro bohatší výrazové spektrum. . Otázkou zůstává, jestli je v závěru nutná postava Kouzelníka (opět v nevýrazné interpretaci Františka Tlapáka). Amina se mění v princeznu (hraje Karin Benešová) a je důležité, aby ona za sebe vyslovila, co způsobilo její vysvobození, potažmo zmoudření.

Marie Caltová

Autorský text režiséra souboru Miroslava Pokorného je volně inspirován pohádkou Josefa Lady. Vypráví o laskavém trumfování dvou psů na jedné a lišky na druhé straně. Líčí na sebe navzájem různé nástrahy a pasti, jedna strana se snaží druhou převézt, napálit, doběhnout – aby nakonec zjistili, že nejlepší bude spolu kamarádit.
Přiznám se, že jsem na představení souboru AHA! z Lysé nad Labem šel s očekáváním, které tentokrát nebylo naplněno. Důvodů je několik: text nenabízí hercům téměř žádnou příležitost k jednání. Nenabízí žádnou skutečnou situaci a svou mnohomluvností jde zcela proti žánru grotesky, či klauniády pro děti, kterou inscenátoři zvolili.
Díky tomuto “minutí”se žánru a textu působily herecké výkony jinak velmi dobře disponovaných herců neadekvátně a místy až agresivně. Monotónní a poněkud jednotvárný rytmus představení před závěrem ještě zvolňoval a samotný závěr – poněkud násilné a falešné smíření kvůli zraněnému kolenu – je už jen završením všeho toho, co tentokrát nedopadlo. Škoda. Kolegům ze souboru AHA! se omlouvám. Tentokrát jsem se “nechyt…”

Mirek Slavík

David Bazika předložil, nabídl, výsostně výtvarnou inscenaci. Výtvarnou ve smyslu jazyka výtvarného umění, a ne až tak jazyka divadelního. Aby bylo jasno, řeč není pouze o scénografii, ale o obrazech jako takových.
Rezignuje se na jednání slovem, na dramatické situace, na kauzalitu příběhu, takže jsme spíše svědky literárního kronikářského záznamu než dramatického vyprávění.
Takže, mizanscéna jako tématické prostorové gesto není, ale existuje mizanscéna jako obraz, který je statický. Začátek a konec jsou zaklety do okamžiku vzniku, ale v čase, po který obraz trvá, se v něm cosi pohybuje. Možná jsou to kinetické komiksy, kde texty jsou pouze bubliny.
Celek se tedy nesloží do kompozice názoru, postoje a výkladu, ale řád, i když s otazníkem, inscenace má. Nelze ji prostě pominout, a to i přes nižší hodnotu komunikace divadlem, ale větší komunikaci výtvarným obrazem. Tím i skoro absence nadhledu. Nelze ji pominout, i když sdělení tématu i samo téma nejsou zcela čitelné.
Zdá se tedy, že přes jisté estetické zásahy diváka ani zvolený princip nebyl důsledný. Vysílá se na více kanálech a ve více kódech, ale šifrovací kniha není divákovi nabídnuta.
PŘÍKLAD: Důležitý je pád telegrafních sloupů a esteticky zdůrazněný pohyb postav – katastroficky zpomalený. To je důležitější než sama záchrana princezny a zvolení nového krále, potažmo převlek královského rádce. Přitom obrazné vnímání samotné katastrofy je cosi, co významově nelze pominout. Ale ŕ co pak dál učinit divadlem, divadelním jazykem, dál.

Vladimír Zajíc