Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

V pátek 5. listopadu bude ukončena letošní Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež ASSITEJ 2021. U příležitosti uvedení inscenace Aby se děti divily, která byla inspirována texty a obrázky Aloise Mikulky, byla tomuto brněnskému výtvarníkovi udělena Cena ASSITEJ. Tou se každoročně symbolicky odměňuje osobnost, která se zvláště zasloužila o rozvoj divadla pro děti a mládež. Divadelní přehlídka se pravidelně koná u příležitosti Světového dne divadla pro děti a mládež, který si připomínáme 20. března. Vzhledem k pandemickým opatřením se letos konala v náhradním termínu od 2. září do 5. listopadu. Zakončena byla představením Ostře sledované vlaky divadla Radar. Výbor českého střediska ASSITEJ uděluje cenu od roku 2002.

„Dílo Aloise Mikulky je plné světla a radostné poťouchlosti, ozdravné, lehce podvratné obrazové i jazykové neotřelosti, bystrosti a hravosti a především – tak trochu rošťácké, realismem nespoutané – fantazie,“ uvedl přední divadelní kritik a člen předsednictva ASSITEJ Vladimír Hulec.

Brněnský malíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf, autor divadelních her pro děti, pohádek, básní a próz Alois Mikulka, který letos v srpnu oslavil osmdesáté narozeniny, bývá označován za žijícího klasika české pohádky. Od šedesátých let minulého století napsal a nakreslil dlouhou řadu knížek pro děti nejrůznějšího věku, od nejmenších přes školáky po odrostlejší a dospělé.

Adaptace Mikulkových knížek se na českých a moravských jevištích objevují už plných šedesát let. Podle jeho textů a za doprovodu jeho obrázků a ilustrací či v jeho scénografii vznikla řada divadelních inscenací v Brně, Ostravě, Šumperku, Českých Budějovicích, Zlíně, Chebu, Praze i jinde. Není snad u nás čtenáře a diváka, který by se s jeho tvorbou aspoň jednou nesetkal.

Za své dílo byl autor několikrát oceněn. Zlaté stuhy, celostátní ocenění v oblasti knižní tvorby pro děti a mládež, má doma dokonce čtyři (1996, 1998, 2004, 2006). Krom toho Cenu Albatrosu za významný přínos dětské literatuře (2014). Vyznamenalo jej – za přínos v oblasti literatury pro děti a mládež – rodné město Brno (1998) i Jihomoravský kraj (2014). Jeho dílo znají také v zahraničí, publikoval, vystavoval či jeho texty inscenovali v Tallinu, Stockholmu, Bělehradě, Frankfurtu nad Mohanem, Londýně, Rennes, dokonce až v Mexico City.

Inscenaci Aby se děti divily, která byla k vidění v KD Mlejn, nastudovalo Divadlo Bolka Polívky. Režie se ujala Zoja Mikotová, která o jeho díle řekla: „Texty i obrázky Aloise Mikulky jsou pro mne velkou inspirací. Jeho svět má v sobě zvláštní divokost a zlobivost, zároveň také něhu a radost. Je blízký dětem a dospělí se v něm také neztratí.“

Letošní edice Přehlídky ASSITEJ proběhla ve zkrácené formě dne 2. 9. v prostorách KD Mlejn v pražských Stodůlkách. Zahájena byla Besedou s odborníky na divadlo pro děti a mládež na téma „Fenomén POHÁDKA v současném divadle pro děti“. Inspirativní diskuzi vedla Zuzana Vojtíšková, členka výboru českého střediska ASSITEJ a expertka na téma tradiční pohádky. Po debatě bylo možné zhlédnout již zmiňované představení Aby se děti divily a jako bonus zahrála i dětská rocková kapela Bombarďák s frontmanem Jirkou Jelínkem, úspěšným brněnským režisérem divadla pro děti. Přehlídka bude ukončena představením Ostře sledované vlaky pražského divadla Radar, které se z důvodu nemoci přesunulo až na listopadový termín. Již nyní se těšíme na další ročník festivalu, který, pokud pandemická situace dovolí, proběhne v tradičním březnovém termínu jako oslava Světového dne divadla pro děti a mládež.

Světový den divadla pro děti a mládež se slaví jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení, zejména prostřednictvím divadelní kultury. České středisko ASSITEJ slaví Světový den divadla pro děti a mládež stejnojmennou přehlídkou, která představuje výběr kvalitních divadelních inscenací činoherních i loutkářských od profesionálních skupin, amatérských souborů i souborů dětských a středoškolských s diváckou adresou od dětí předškolního věku přes žáky obou stupňů základních škol po dospívající mládež.

Světový den divadla pro děti a mládež se slaví jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení zejména prostřednictvím divadelní kultury. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech mladých diváků i tvůrců. Světový den divadla pro děti a mládež se slaví od roku 2001. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla (27. března) a Světovým dnem loutkářství (21. března).

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež slaví tento den od 20. března 2001 a od roku 2012 pro něj máme slogan „Vezměte dnes dítě do divadla“. Tímto heslem jsme chtěli podpořit přístup dětí a mládeže k umění a také poukázat na skutečnost, že zprostředkovatelé, sponzoři i dospělí návštěvníci divadel nesou zodpovědnost za to, aby sílu umění poznali i mladí diváci.

Jenže po onom loňském chaotickém roce, kdy se celý svět obrátil vzhůru nohama a umělci, divadla, festivaly, rodiny, školy, ale především děti a mládež si prošli bezpočtem změn, si již nemůžeme dovolit hlásat „Vezměte dnes dítě do divadla“ s takovým sebevědomím jako předtím. Ne proto, že by umění a divadlo už nebyly tak důležité (naopak: pokud je pravda, co píší mladí autoři našich poselství, je ho potřeba víc než kdy jindy), nýbrž proto, že způsoby, jakými divadelní prožitky sdílíme, se musely proměnit a adaptovat.

Proto bych na letošní Světový den divadla pro děti a mládež chtěla vzdát hold nezměrnému talentu, kreativitě, houževnatosti, přizpůsobivosti, tvrdohlavosti a odhodlání, které umělci za poslední rok projevili v hledání nových způsobů, jak se se svými diváky spojit. Vyprávěli příběhy na Facebooku a reagovali na podněty v živém chatu. Předem nahráli nebo i živě přenášeli interaktivní představení, která mohly děti sledovat ze svých domovů. Hráli divadlo v zahradách, parcích, na ulicích a za okny. Své ložnice a obýváky proměnili v magické prostory, které mohly děti prozkoumávat a rozvíjet své smysly a představivost. Přesunuli na internet kurzy pro mládež a založili online knihovny natočených divadelních inscenací a dalších zdrojů. Sáhli po běžně používaných elektronických zařízeních, například po mobilním telefonu, a pustili se i do bouřlivých vod Whatsappu, Tiktoku a Instagramu. Posílali si divadlo poštou, v balíčcích plných kreativních nástrojů. Podporovali učení z domova. Vytvářeli díla o pandemii, vysnili si a napsali scénáře, v nichž se budou lidé moci znovu stýkat. Pořádali své festivaly, čtení, kempy a workshopy online. Lobbovali, projevovali podporu, protestovali, psali petice. Stáli při sobě. Vystupovali v ulicích a posilovali komunitní solidaritu. Svou vrozenou tvořivost projevili na milion způsobů.

Dnes, kdy společně stojíme na prahu „neznámé budoucnosti“, se obracíme ke všem, kterým záleží na tom, aby mladí lidé měli k této plejádě uměleckého vyžití přístup a prosíme je, aby i nadále hledali způsoby, díky nimž se budou mladí diváci moci s divadlem stýkat. Jedna věc je totiž jistá: divadlo je dnes potřeba dřív než kdy jindy. V divadle se mezi sebou propojujeme a dáváme si možnost se navzájem uzdravit. Divadlo je prostor pro nové představy, nová souznění a pro nalezení nové síly. V divadle si připomínáme své společné lidství a znovu s ním splýváme. A to vše je možné jen díky umělci v každém z nás.

Yvette Hardie, předsedkyně Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

Čtrnáctiletá Malaika z Jihoafrické republiky divadlo miluje, sama ho hraje a také nedávno vydala svou první knihu Pupík(The Belly Button)

Proč je divadlo pro mladé lidi důležité? Především v sobě spojuje různé druhy umění. Divadlo je herectví, tanec, hudba, poezie. Každý z těchto druhů umění léčí duši diváků i umělců jiným způsobem. A o tom divadlo přesně je. V divadle si totiž můžeme uvědomit, co se nám ve skutečném životě děje, a přitom být úplně klidní a bavit se. Každého zajímá něco jiného – někdo má třeba rád hudbu a tanec je podle něj „nuda“ a někoho jiného zase třeba zajímá herectví a poezie mu přijde příliš složitá, nesrozumitelná. V DIVADLE si ale každý může najít to své a odpočinout si, protože divadlo není jen jediná forma, ale všechny najednou. Divadlo bere v potaz zájmy každého z nás. Každý z nás narazí v dospívání na svá silná a slabá místa. Když ale někdo mluví v divadle, všichni poslouchají. Když se někdo hýbe, všichni ho chtějí vidět. Když někdo něco vypráví, všichni ho chtějí slyšet. Divadlo mladým lidem pomáhá, aby se vyrovnali se šrámy z dřívějška a traumatickými zážitky. Může nám také poskytnout únik z reality Covidu-19. V divadle si mladí lidé mohou uvědomit své chyby a napravit je. DIVADLO křičí UMĚNÍ a je pro lidi nejlepším způsobem, jak pochopit svět a navázat kontakt s ostatními. Divadlo nám pomáhá uniknout z hrůz v ulicích a ze všeho, co se na nich odehrává – násilí, drogy a podobně. DIVADLO dává hlas dětem, které mají pocit, že je nikdo neposlouchá nebo že na jejich názoru nezáleží. DIVADLO nás spojuje.

D – děti, I – imaginace, V – věčné, A – ambice, D – duše, L – léčivé, O – opora

Luise je dvacet let a žije v São Paulu. Od roku 2014 je členkou umělecké scény Paideia a sní o tom, že se stane herečkou a bude hrát po celém světě.

Divadlo je místo, kde jsme vidět, kde zakřičíme a jsme slyšet, kde je normální, že sníte vy a někdo sní o vás. My mladí toužíme poznat svět a divadlo nejenže uspokojuje naši potřebu žít, ale nabízí nám také zrcadlo, díky němuž můžeme pečlivě zkoumat a kriticky hodnotit své prostředí, ostatní lidi i sebe sama.

V loňském roce divadlo občas sloužilo jako únikový východ ze světa, který momentálně balancuje nad propastí, ale zároveň jsme právě díky němu byli schopni chytit se stébla naděje, byť bylo třeba úplně poslední. Díky divadlu jsme provolávali lásku, křičeli o pomoc, a dokonce jsme i varovali před tím, před čím nás nebyl schopen varovat náš prezident – reálnou pandemickou situací.

Umění vděčíme za hodně, včetně záchrany před šílenstvím uprostřed chaosu, který zde vyhlásili.

Jedině v divadle můžeme vyprávět minulost, probírat současnost a vlastním hlasem a tělem vytvářet budoucnost.

Suzanne je 23letá studentka umělecké školy v Bruselu. V loňském roce představila svoji inscenaciPo kapkách(Drop by Drop) o jejích zážitcích během cesty do Izraele a Palestiny.

Vytváříme novou a novou naději. Déle, než trvají mimořádná opatření.

Desetiletá Hinata žije v prefektuře Kanagawa v Japonsku. Je členkou místního divadelního spolku Naše město. Poprvé se na jevišti objevila ve čtyřech letech v roli kachny skvrnozobé, do níž vložila celé své srdce.

Divadlo miluju, protože hrát v divadelním představení a dívat se na něj je veliká zábava. Když hraju, moje tělo a srdce se spojí, ani o tom nevím. Když sleduju představení, vtáhne mě do děje a cítím to, co cítí postavy. Kdyby nebylo divadla, přišla bych o tři čtvrtiny svého života a byla bych nešťastná. Divadlo mi dává sílu do života a nutně ho potřebuju!

Světový den divadla pro děti a mládež se slaví jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení zejména prostřednictvím divadelní kultury. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech svých mladých diváků a tvůrců. Na celém světě se na počest Světového dne divadla pro děti a mládež konají slavnosti, festivaly a představení organizované pro děti a mládež a dětmi a mládeží. Světový den divadla pro děti a mládež se slaví od roku 2001. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla (27. března) a Světovým dnem loutkářství (21. března).

Náš svět je rozpolcen dělením a rozdělováním. Ze všech stran nás obklopují lídři a strategie, které hledají způsoby, jak obrátit lidi proti sobě na základě jazyka, kultury, ekonomické situace, genderu, sexuální orientace, oddanosti myšlenkám a toho, kam kdo patří nebo nepatří. Téměř každý aspekt našeho lidství byl zneužit k tomu, aby rozdělení bylo ještě větší stejně jako zdi podezírání a nenávisti. Zdá se, že jsme se otočili zády k africké filozofii ubuntu, která říká „jsem tím, čím jsem, díky lidem okolo mne“

Co můžeme udělat, abychom odčinili vše špatné, co jsme způsobili našim dětem a také sobě?

Děti potřebují možnost užívat si chvíle v komunitě, která jim připomíná, co všechno spolu sdílíme a kde je jim umožněno, aby si uvědomily rozmanitou realitu toho, co znamená být člověkem. Děti potřebují prostor, kde by mohly objevovat nové způsoby myšlení a obrany proti těmto rozdělujícím narativům a který by podporoval jejich citlivost vůči jinakosti. Potřebují konkrétní zkušenost se soužitím v komunitě, která s nimi prožívá a objevuje radost a krásu, které tento svět nabízí. ASSITEJ věří, že divadlo otevírá mnoho dveří k pocitům a většímu smyslu pro propojení s ostatními a s námi samotnými.

New Victory Theater v New Yorku nedávno zveřejnilo závěry z pětileté studie o pozitivním přínosu divadla pro děti a mládež. Jedním z klíčových a neočekávaných výsledků byl fakt, že setkání s divadlem dalo dětem větší naděje do budoucna. Naproti tomu děti, které nezažily divadelní představení a neprošly workshopy, vykazovaly nižší schopnost vyhodnotit své budoucí studijní nebo pracovní příležitosti.

Proč je naděje tak důležitá? Naděje vytváří pozitivní energii, která se mění v sebejistotu, sílu vůle, odolnost, a nakonec v konkrétní čin odlišující život jednotlivce od života ostatních lidí. Každé dítě potřebuje naději.

A tak si slibme, že dnes vezmeme děti nebo mladé lidi do divadla a budeme se soustředit na podporu potřebnou pro zlepšení osobních nebo společenských podmínek.

A těm z nás, kteří pracujeme v této profesi, dovolte, abychom poskytli kvalitní ukázku toho, jak odlišně mladá generace vnímá svět – pro dobro dneška i zítřka.

Všechno je spojeno s divadlem. Narodila jsem se v místě, kde divadlo představovalo něco mimořádného. V Indii. Ačkoliv jsem byla v sirotčinci, věděla jsem, že divadlo je tam důležité. Moje matka je součástí divadla. Já jsem součástí divadla. Jsem zapojená do House of Muchness, což je druh divadla – pořádáme představení a podobné věci. Každé dítě má právo dělat věci, které jsou zábavné jako House of Muchness. Dělám také Bollywood, protože patří k místu, ze kterého pocházím.

Všechno je divadlo. Je to těžké vysvětlit. Nezkoušela bych to vysvětlit někomu, kdo by to nechápal. Jen bych ho vzala, ukázala mu, o co jde a pak by viděl sám.

Divadlo jsi ty. Divadlo je cokoliv, co děláš. Divadlo je všechno kolem tebe. Ty jsi divadlo. Celé tvé tělo dohromady funguje jako divadlo, aby vytvořilo velké představení. A toto představení je tvůj život.

Bez divadla by nebylo fantazie. Lidé by nemohli být sami sebou. Bez příběhu by se všichni nudili a svět by byl pochmurnější – nikdo by se necítil hezky. Bylo by to jako na Měsíci. Kvůli velkým kloboukům by spolu lidé nemohli ani komunikovat.

Tedy pokud nemáte fantazii, je jen jedna věc, která to může napravit, a to je divadlo. Přinutí tě učit se. Naučí tě lásce a tomu, jak vypadá v různých podobách. Jak se mohou milovat odlišní lidé, kteří si nejsou jisti, jestli se milovat opravdu mohou. Pokud je příběh opravdu silný, může nás změnit. Divadlo je mimořádné, zvláštní a krásné. A my musíme mít všechny tyto pocity – pokud nás představení rozteskní, pak nám také dává naději, že později mohou přijít i věci dobré. A většinou se to tak i stane.

Je mi 11 a jsem dyslektička. Jsem člověk, který také trochu nadává. Mám ráda lidi, kteří mi rozumějí takové, jaká jsem. Chci být součástí něčeho. Jsem člověk, který chce změnit svět.

V divadle jsem ve Straně dětí, která se zabývá dětmi, názory a politikou v divadelním představení. Možná je to začátek, jak změnit svět.

Divadlo je důležité, protože ukazuje příběhy. Celým generacím lidí se ukazují příběhy o tom, co se děje. Odkud pocházejí, proč jsou zde a jak tady žijí. Jsou to věci, které musíme znát. Pak můžeme porozumět lidem a tomu, co dělají.

První představení, které jsem zažila, bylo na hudebním festivalu v Adelaide, ještě když jsem byla u maminky v bříšku. První představení, které si skutečně pamatuji, byla opera, protože Rogerova sestřenice je operní pěvkyně. Roger byl můj dědeček. Miluji divadlo, když musím zapojit svou vlastní fantazii, která je úplně odlišná od ostatních. Protože některé věci v divadle jednoduše nemůžete vidět nebo tam ani nejsou, musíte si je představovat. Vymyslet si je. A pak je vidíte opravdu dobře. Ale jiní lidé mohou mít ve své hlavě jiné příběhy a jiné představy odlišné od těch mých.

Jestli nebudete brát děti do divadla, divadlo skončí. Divadlo ukazuje životy a srdce a duše, které jednají. Kdybych vzala do divadla malé dítě, nevysvětlila bych mu úplně všechno. Podívalo by se na představení a pak by to všechno vysvětlilo mně.

Kdyby mi řekli, že už nikdy neuvidím divadlo, byla bych smutná a naštvaná. Kdybych neviděla všechny ty věci v divadle, nebyla bych to já. A já se mám ráda taková, jaká jsem.

Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.

Vezměte dnes dítě do divadla! Nebo snad: Přiveďte divadlo k dítěti? Mají tyto slogany stejný význam? Tento rok napsali vzkaz ke Světovému dni divadla dva spisovatelé – jeden z USA a jeden ze Sýrie, kteří představují dva rozdílné úhly pohledu vycházející z jejich výrazně odlišných životů.

# Take a child to the theatre today! neboli # Vezměte dítě do divadla je naším bojovým pokřikem od roku 2012, jelikož každý rok 20. března slavíme Světový den divadla pro děti a mládež a opětovně tak vždy potvrzujeme náš závazek týkající se práva každého dítěte na umělecké zážitky, které byly vytvořeny přímo pro ně. Letos bych ráda zdůraznila, že naopak je tomu častěji a je to stejně důležité.

Když se zamyslíme nad milióny dětí, které nežijí v blízkosti nějaké divadelní budovy (obzvláště takové, která byla navržena speciálně pro jejich potřeby), musíme jako umělci – pokud opravdu věříme, že umění je základním lidským právem – přemýšlet o tom, čím divadlo může být. Tato myšlenka samozřejmě není v dějinách divadla ničím novým, ale zdá se, že když mluvíme o divadle pro mladé diváky, rozdíly mezi formálním a neformálním přístupem stále prostupují naším hodnotovým systémem a pojetím kvality.

To, co je často nejvíc zapotřebí, je mocné kouzlo, které umí proměnit prašné hřiště, městskou halu, školní třídu nebo uprchlický areál – nejen proto, že je praktičtější a ekonomicky výhodnější setkávat se s dětmi v běžných situacích, ale také – což je důležitější – protože to opravdu zázrak JE.

Divadlo je vždy spojené s přetvářením. Jeho schopnost přeměnit obyčejný a občas i krizový prostor na místo, které dává prostor představivosti a odkrývá nečekané možnosti, je jedinečná. V danou chvíli mohou děti prožít silnou společenskou změnu a zjistit, že změna je možná, že se zázrak může zrodit z něčeho obyčejného a že radost lze najít i na těch nejdepresivnějších místech. Povaha divadelního zážitku, který tohoto zázraku dosáhne, není ničím jiným než prožitkem, který nám dovoluje létat ve speciálně navržené skořápce, kde máme plně k dispozici technologie a design.

Samozřejmě vůbec nemůžeme popřít zvláštní zážitek, který je pro konkrétní divadelní prostor výjimečný. Ale pro děti, které každodenně zažívají útoky ve válečné zóně, pro děti, které žijí ve vzdálených vesnicích, nebo pro ty, které žijí v chudinských čtvrtích, musí existovat jiné možnosti. A takováto proměna může významně ovlivnit jejich vnímání světa.

Divadelníci se zaměřili na inovativní praxi v divadle pro mladé diváky. Proto se my všichni musíme ptát, jak může divadlo zprostředkovat opravdové transformativní zážitky – na jakémkoli místě, kde je publikum – a převést je do reality.

Pojďme se tedy v roce 2018 věnovat akci Vezměte dítě do divadla… a přiveďte divadlo k dítěti.

Divadlo je stále jedním z nejlepších způsobů, jak se vyjádřit, a je také zrcadlem, které lidem ukáže, co je v našem světě dobré a co špatné. Jeviště je místem, kde si můžete vytvořit svůj vlastní svět a kde můžete vdechnout život svým snům. Dětem, se kterými jsem pracoval, se podařilo ukázat nám svou minulost a vytouženou budoucnost pomocí hry, kterou napsaly a ve které hrály, a mohly tak ovlivnit emoce a dát lidem šanci prožít to, co bylo pro tyto děti realitou. Nehrály, ale ukazovaly své pocity a reálné situace pomocí umění.

Sedmnáctiletý Mohamad Al Jounde ze Sýrie v roce 2017 obdržel od Kids Rights Mezinárodní cenu dětských práv. Zde je jeho příběh převzatý ze stránek Kids Rights:

Mohamad vyrůstal v Sýrii, ale když život doma začal být příliš nebezpečný, uprchl do Libanonu. Jako tisíce dalších dětských uprchlíků z jeho země nemohl chodit do školy, proto se rozhodl, že udělá pro děti ve stejné situaci něco zásadního. Navzdory obtížným podmínkám, ve kterých žil, postavil v uprchlickém táboře školu. Již ve dvanácti letech vyučoval matematiku a fotografováníi. V současné době zde využívá svého práva na vzdělání 200 dětí. Mohamad pomáhá dětem léčit se, učit se a bavit se při hrách a fotografování. Je rozeným vypravěčem a zvyšuje povědomí o těžkých úkolech, kterým čelí dětští uprchlíci tím, že své příběhy představují nejširšímu publiku.

Nemáte nic lepšího na práci než pozorovat skupinu dospělých, kteří jsou většinou velmi vážní a nudní, jak se chovají hloupě, mluví nahlas, jsou smutní nebo směšní, jen aby ohromili dítě, které milujete? Kdo by se chtěl nechat přenést do světa fantazie a příběhů?Kdo chce zažít postavy a

emoce, které jsou tak jiné a zároveň se s nimi můžete zcela ztotožnit? Opravdu ve vašem životě potřebujete kouzlo – transformativní kouzlo živého představení? Je pro vás to pravé vidět kouzlo dětskýma očima? Na rovinu: Vytváříte rádi vzpomínky, které budou dobrým základem budoucí hry pro mladého člověka, kterého milujete?

Když se schoulíte do sedadel a stoupá opona, víte, že uvidíte víc než představení; prožijete nové a výjimečné spojení s dítětem, na kterém vám záleží.

PS: Světový den divadla pro mládež se koná 20. března 2018. Ale transformační kouzlo divadla nikdy nekončí.

Mo Willems vytvořil vzkaz pouze pro Světový den divadla 2018 se svou slavnou postavou Holuba.

To je paradoxní otázka, kterou jsem nucena pokládat dospělým po celou dobu, co režíruji hry o dětech a pro děti. Všichni víme, že při tvorbě našeho umění musíme bojovat především s názory dospělých na děti, a zdá se, jako by představy dospělých o tom, co jsou to děti, někdy ztěžovaly kontakt se skutečným publikem.

V uměleckých projektech, které v divadle připravujeme, se prostupují samí dospělí, kteří kupují naši práci, a jejich představy a názory na děti. Koneckonců oni, naši skuteční zákazníci, mají také představu o tom, co děti chápou a jsou schopny přijímat.

Ale děti – liší se od dospělých? Jistě uznáváme, že jejich fyzické rozměry v porovnání s našimi jim nebrání, aby měly stejně silné pocity: lítost, hněv, vášeň, euforii a zvědavost. Přesto se zdá, že fyzické rozměry a verbální schopnosti jsou ve většině společností nepřímo úměrné bezmocnosti. Děti mají malé rozhodovací pravomoci, ačkoli mají stejné potřeby jako dospělí. Stěhují se, když se my stěhujeme, stávají se dětmi rozvedených rodičů a ztrácejí rodiče, když máme problémy.

Před 15ti lety jsem se pokusila vyjádřit svůj přístup k dětskému divadlu jednou větou: Nikdo nechce být dítětem. Tento Nikdo byl jak dítětem, tak dospělým. Většina dětí chce rychle vyrůst a stát se dospělými; chtějí získat moc nad svým životem a najít svobodu.

Když jsem byla mladá a pracovala v roce 1975 jako producentka v začínajícím souboru Unga Klara, zabývala jsem se otázkou nízkého statutu dětského divadla v naší relativně rozvinuté divadelní kultuře (s několik století dlouhou tradicí dvorního, národního a oblastního divadelnictví, alternativních skupin, apod.).

Nyní mě však trápí více to, že dospělí stále více opouštějí prostředí dětí a mládeže, a tím posilují nízký statut dětí. Zařazujeme generace do různých věkových skupin podle norem zastaralé industriální společnosti (a pak nutíme přistěhovalce, aby žili v otřesných podmínkách).

To, co kdysi vypadalo jako racionální sociální plánování, se změnilo v segregaci. Dětské divadlo opouštějí herci i dětští diváci. Mělo by dojít k propojení diváků a společnosti. Každý by tam měl být!

Zjistila jsem, že v roce 2000 se ve Švédsku propast mezi dětmi a dospělými se ještě zvětšila. Škrty ve školství, zejména v oblasti učitelských platů, a zdravotnictví ovlivňují dětské vnímání sebe sama. Mají stále méně dospělých, které je vidí. Mladí lidé to řešívají sebevraždou.

Bohužel jsem napsala aktuální hru. Bohužel proto, že vychází ze skutečnosti.
Grünsen je o sebevraždě dvou francouzských dívek. Je jim 12 a 13. Každý den se v divadle setkáváme s dětmi a jejich učiteli a sdělujeme jim, o čem ta hra vlastně je. O pocitu bezmocnosti? Možná Valentýna a Aurélie zemřely omylem, možná nepochopily, že to, co dělají, je nevratné, možná se jen chtěly zviditelnit, možná tím volaly o pomoc? Píší ve svých denících, že chtějí být spojeny s Kurtem Cobainem. Možná je to hra o touze utéci před stresujícím školním prostředím, nebo o touze po lásce, nebo snad o zmatcích?

V naší hře je publikum konfrontováno s otázkami života a smrti, se smyslem života. Ano, Život a Smrt bojují o duše těchto dívek. Nicméně právě dospělí mají největší strach z velkého Tabu mluvit s mladými lidmi o smrti.

My dospělí si máme ty nejhorší představy o tom, co se bude dít, až mladí lidé tuto hru uvidí. Učitelé, kteří musejí jít s mládeží do divadla a pak sledují jejich reakce ve škole, jsou vyděšeni pocitem, že je nebudou schopni zvládnout. Provedli jsme pečlivou analýzu a více než půl roku spolupracovali s jednou učitelkou, která chodila do škol a pomáhala svým kolegům předat dětem hlavní poslání této hry. Počet pokusů o sebevraždu mezi mladými lidmi v celém západním světě roste. Podle mého názoru mnoho z nás chce tento problém z bezpečnostních důvodů ututlat.

Ona učitelka se zúčastnila našeho klaunského kursu, diskusí a interní práce divadla, takže měla možnost pochopit, jakým způsobem v divadle myslíme a pracujeme. Nyní pořádá vlastní semináře s kolegy a sestavuje plány imaginativních kursů pro zájemce za použití různých materiálů a předmětů. Přesto si myslím, že to, co nyní plně profesionálně děláme, je jen divadlo.

Naše celá kultura je naplněna smrtí. Jsme koneckonců jediná zvířata, která vědí, že musíme zemřít a sebevražda je běžným dramatickým motivem: Hamlet a Romeo a Julie patří k nejoblíbenějším hrám a stále se uvádějí na celém světě a uvádějí je mladí lidé!

Srv. Na kanálu Net si můžete popovídat k Kurtem Cobainem a získat informace o sebevraždě.

V kinech běží film Sebevraždy panen z produkce Sofie Coppolové. Bez doprovodu učitelů. Bez diskuse. Život jde dál bez záchranné sítě. V divadle jsou někteří lidé, kteří cítí odpovědnost za sdělování pravdy.

Ale když pokládám otázku, zda existují děti, chci také získat představu o tom, jaké podmínky jsou pro děti potřebné: žít mezi dospělými a být nuceny stát se najednou dospělými.

Souboru Unga Klara je 25 let a já už 25 let chodím na hřiště a mluvím s dívkami a mladíky, sedím na podlaze s učitelkami v mateřských školkách a pracuji v různých intervalech v mládežnických centrech volného času. Pokouším se dívat se na svět dospělých z dětské perspektivy tak, jak se dítě k tomuto světu přibližuje. Ale při vlastní práci v divadle se pokoušíme vybavit si pocity z dětství, všechno, co jsme záměrně ukryli. Jaká zpustlost.

Všude a bez ustání hledám dítě a nacházím jedince. Ale i tento jedinec má konvenční představy o tom, jaké jsou děti. Některé děti říkají, že mladší děti než ony jsou hloupější.

Jiné názory mohou být velmi optimistické, a odrážejí výchovu milujícími dospělými; potkat sebevědomé děti je radostný zážitek. V dobrých školách a chudých oblastech potkáváme děti, které mají stejnou potřebu: aby si jich dospělí všímali. Všechny touží po tom, aby byly důležité.

Co je to dětské dítě? Je šťastné, nevinné a hravé? Jistě, takové dítě také existuje, ale není neměnné, takové dítě je spíše vzpomínkou na náš tvůrčí (hrací) potenciál. Děti v publiku často myslí na budoucnost.

Provokují tragédie. Mohou se vnořit do smíchu i velmi vážné debaty. Domnívají se, že problémy se dají řešit. Je to snad proto, že se od nás liší?

Stejně jako my, jako já, chce dětské publikum, aby to, co se předvádí na jevišti, bylo pro ty z nás, kteří hrají, pravdivé, důležité a hravé. Uvádím hry pro děti, protože chci dělat něco důležitého, chci dělat něco, čím můžu zanechat dojem. Dobré představení zhlédnuté mladým člověkem v raném věku má mocný účinek. To s sebou přináší i velkou odpovědnost za to, jaké základní pojmy je třeba do mysli takového člověka zasadit. Když připravuji inscenace a filmy pro dospělé, setkáváme se často v zařízeném bytě a všechno je úhledně rozškatulkováno. U dětí se často stává, že jsou s námi na jevišti a přítomnost tak prožívají, že jim můžeme vidět na očích, jak se v průběhu představení mění. Jsme prvním kouzelným pokojem, do kterého se pak dají věci umísťovat.

Udělat silný dojem. To je bezpochyby cíl naší práce. O tom je to všechno, co my divadelníci v divadle děláme.

Suzanne Osten, producentka a umělecká ředitelka souboru Unga Klara, Stockholm, Švédsko

Oslava 2001

Ustavení Světového dne divadla pro děti a mládež projednal a odsouhlasil 13. světový Kongres ASSITEJ – Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež – v norském Tromso v roce 1999. Po složitých jednáních byl vybrán celosvětově akceptovatelný den a na podzim roku 2000 byl generálním sekretariátem ASSITEJ vyhlášen 20. březen Světovým dnem divadla pro děti a mládež.

Poprvé byl tento den slaven 20.3.2001.
Autorkou oficiálního provolání, jež by mělo v uvedený den zaznít z jevišť celého světa, je paní Suzanne Osten, umělecká ředitelka souboru Unga Klara ze Stockholmu.

Tento den byl v 65 zemích celého světa /tolik má ASSITEJ členských národních středisek/ slaven a připomínám speciálními akcemi: festivaly, přehlídkami, mimořádnými přestaveními, semináři, symposii, konferencemi, workshopy, udílením speciálních cen, čtením oficiálního provolání, články v tisku aj.

Průběh oslav Světového dne divadla pro děti a mládež 2001 v České republice.

České středisko ASSITEJ se především snažilo rozšířit informaci o vyhlášení Theatre for Children and Young People World Day 2001 /Světového dne divadla pro děti a mládež/ mezi širokou divadelní veřejnost. Na adresy členů ASSITEJ a také na všechna státní divadla, agenturní soubory a vybraná kulturní zařízení ČR byla rozeslána výzva na zařazení vhodného titulu pro děti a mládež na jejich repertoár v uvedený den 20.3.2001. Reakce na naši výzvu byla nečekaně velká: k oslavě se v celé ČR přihlásilo 53 souborů ze 14 měst svými celkem 74 představeními /viz přehled divadel, souborů a kulturních zařízení včetně uvedení názvů inscenací/. Některá zařízení se dokonce rozhodla uspořádat svými silami – středisko ASSITEJ jim k tomu nemohlo poskytnout žádné finanční prostředky – malé přehlídky tvorby pro děti /Kulturní dům Praha 9, Pidivadlo Praha, DDM Ostrava a Klub Atlantik Ostrava/.
Všem souborům bylo zasláno poděkování výboru ASSITEJ za připojení k oslavě, dále jim byly zaslány propagační dárečky /balónky a samolepky/ a překlad provolání paní Suzanne Osten.

Středisko ASSITEJ koncem února 2001 připravilo tiskovou zprávu ke Světovému dni divadla pro děti a mládež a 15.3.2001 uspořádalo k této příležitosti tiskovou konferenci. O tomto nově vyhlášeném mezinárodním divadelním svátku a jeho oslavě pak následně informovaly významné české deníky / Lidové noviny, MF Dnes, Právo, Zemské noviny/, samostatnou relaci /doplněnou rozhovorem s předsedou střediska Vladimírem Hulcem/ jí věnoval Český rozhlas 3 – Vltava. V Divadelních novinách byl na počest Dne divadla pro děti a mládež otištěn obsáhlý materiál o významných osobnostech divadla pro děti a mládež v ČR – Janu Bornovi, Daniele Fischerové, Ivě Peřinové.

Výbor českého střediska ASSITEJ- s podporou Divadelního ústavu – uspořádal v úterý 20.3.2001 v Divadle v Celetné v Praze oslavu Světového dne divadla pro děti a mládež programem komponovaným z reprezentantů amatérského divadla pro děti, divadla pro děti hraného dětmi a profesionálního divadla.

V jeho rámci vystoupil Divadelní spolek Tyl z Rakovníka s představením „Z deníku kocoura Modroočka“, dále soubor HOP-HOP ZUŠ Ostrov nad Ohří s představením „Ondráš nebo Juráš?“ a slavnostní den završilo Divadelní sdružení CD 94 svou velice populární dramatizací Tří mušketýrů. Vstupné na dopolední a odpolední představení bylo zdarma, návštěvníky byly děti ze ZŠ v Dolních Počernicích, z Jedličkova ústavu, z Dětských domovů v Dolních Počernicích a v Klánovicích, Kluby mladých a družiny při ZŠ Vodičkova, ZŠ nám. Curieových a ZŠ Vojtěšská.

Představení se povedla, atmosféra na jevišti i v hledišti byla pěkná. Děti byly po představeních rozdány balónky s emblémem akce a cukrlata.
Doufáme a těšíme se tedy, že středisko ASSITEJ započalo novou tradici, na kterou příští oslava Světového dne divadla pro děti a mládež 2002 úspěšně naváže.

Na základě výzvy generálního sekretariátu Asociace divadel pro děti a mládež (ASSITEJ) inicioval Divadelní ústav/České středisko ASSITEJ oslavu Světového dne divadla pro děti a mládež (20.3.2002) v České republice – jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení, zejména prostřednictvím divadelní kultury.

Na výzvu Českého střediska ASSITEJ, aby divadla dne 20.3.2002 sehrála představení pro děti, zareagovalo velké množství souborů a kulturních zařízení. Celkem se v České republice k oslavě Světového dne divadla pro děti a mládež přihlásilo 66 souborů z 19 měst ČR s celkem 92 představeními. Některé instituce dokonce k této příležitosti uspořádaly malé či větší festivaly tvorby pro děti a mládež /Pidivadlo Praha – stálá scéna Vyšší odborné školy herecké, Divadlo Gong Praha, Centrum volného času Brno-Lužánky a Dividlo Ostrava/.

Speciální akcí, organizovanou Divadelním ústavem/Českým střediskem ASSITEJ, jíž oslavy Světového dne divadla pro děti a mládež v ČR vyvrcholily, byla čtyřdenní přehlídka představení pro děti a mládež, která za spolupořadatelství hlavního města Prahy a Divadelní fakulty Akademie múzických umění proběhla ve dnech 20.-23.3.2002 v Divadle v Celetné, v Divadle v Dlouhé, v divadle DISK, a v Klubu Mlejn. Přehlídka byla uspořádána díky finančnímu příspěvku hlavního města Prahy.

Skvělého přijetí se dostalo rovněž představení Odyssea Výchovné dramatiky neslyšících JAMU Brno /režisérky Zoji Mikotové/, výbornou pověst potvrdil soubor Bořivoj Praha vedený Mirkou Vydrovou. Přehlídka byla uzavřena komornějším tzv. „kontaktním“ dnem v Klubu Mlejn, kde byl blok 8 představení proložen povídáním s herci, prohlídkou jeviště a zákulisí, malováním a hrami.

Poděkování především magistrátu, DAMU, Klubu Mlejn, Divadlu v Dlouhé, Divadlu v Celetné a všem zúčastněným souborům.

Divadelní ústav/České středisko ASSITEJ děkuje firmě STAR FOOD a jmenovitě paní Janě Němcové /Distribution, Zelný pruh 99, 146 01 Praha 4/ za výrobky firmy CHIPITA, které jako sponzorský dar poskytla dětským návštěvníkům přehlídky.

Divadlo pro děti je hloubavým pohledem na život, je obrazem doby a povzbuzuje k používání vlastní fantazie při setkávání se skutečností. Hry vycházejí z reality prožívané dětmi a mládeží, zabývají se každodenními příběhy, rodinou, školou, aktivitami volného času. Herci na scéně jsou v přímém kontaktu s diváky.

Divadlo pro děti je prostředkem společně sdílené fantazie. Tato druhá realita dovoluje poznávat, předvádět a přehrávat, podporuje údiv a přemýšlení. Integruje rozsáhlý svět do malého prostoru scény. Konflikty se nazývají pravými jmény a o problémech se jedná otevřeně. Lze si vyzkoušet vzpouru a vztekání není zakázané. Na scéně je mnoho věcí možných. Demokratické jednání a společenské chování a samozřejmě snění.

Divadlo pro děti je školou vnímání. Představení charakterizuje nádherná scéna, anebo prázdný prostor. Používají se kostýmy i masky, svou úlohu sehrává i malíček, tak jako pás, housle nebo reflektor. Divadlo se tak stává kódem, který čeká na dekódování. V těch nejlepších případech jde o estetickou výchovu par excellence.

Divadlo pro děti je poznáváním citů. Co je přátelství, co je potěšení, problém, strach? Střídání horké a studené sprchy bez toho, že by se někdo namočil, to je to, co vytváří kvalitu her. Sdílení strachu, radosti, života. Ne kvůli pocitům, ne kvůli laciným efektům, ale kvůli věci samé, příběh se vypráví kvůli jeho existenciálnímu potenciálu. Právě v tomto spojení je péče o diváky klíčovou, protože děti i mladí chtějí, aby je někdo bral vážně.

Divadlo pro děti vypráví příběhy. V tom nejpravdivějším smyslu slova: byl jednou jeden. Tak poslouchejte. Ty a já, my. O tom, co bylo před dávnými a dávnými časy a o dnešku. Na začátku bylo slovo. A na konci je zkušenost. Stejné příběhy, protože dětský život není vždy nejkrásnější. To je důvodem, proč světlé i tmavé stránky příběhů patří na prkna, která znamenají svět.

Existuje druh divadla pro děti, který se nestaví jen proti předsudkům, je věnován mladým divákům, může být o něco jednodušší ve formě a obsahu (tak jako dětské menu: za půl ceny – poloviční porce), ale je schopný v každodenní práci otevírat za-chvíli-dospělé abstraktnějšímu a absurdnějšímu myšlení. Stejně tak jako existenciálnímu a experimentálnímu projevu. Měřítkem všech těchto věcí zdá se je právě toto spojení herecké pravdivosti, komunikace mezi herci a spoluherci, mezi herci jeviště a herci hlediště.

Aby bylo možno bojovat za tento druh divadla pro děti, 75 středisek ASSITEJ na celém světě ukáže při příležitosti Světového dne divadla pro děti a mládež, jaký umělecký a sociálně politický potenciál lze nalézt v produkcích divadla pro děti a mládež.

Ve Frankfurtu, v lednu 2003
Prof. Dr. Wolfgang Schneider
prezident ASSITEJ International

Po celý život si v sobě neseme všechny věkové etapy, kterými jsme prošli. Je mi sedm let, ale je mi taky sedmdesát. Jsem dítětem, jsem mladíkem a taky jsem už ne zrovna mladým mužem.

Od svých sedmi let jsem se nikdy nepřestal věnovat divadlu. Stejně jako mnoho jiných. Proč by toho měli nechat? Nedává to žádný smysl!

Divadlo představuje nejsilnější vyjadřovací jazyk, s tou největší tvůrčí schopností, a je to prostě proto, že je souhrnem všech jazyků: divadlo to jsou slova, pohyb, barvy, hudba, skutečnost a sny, emoce a myšlenky…. Jako děti jsme se učili, jak žít…. hraním divadla. Učili jsme se rozumět světu…. hraním divadla.

Hraním divadla se také učíme, že svět je možné učinit mnohem lepším, než jakým je: v naší současnosti můžeme přemýšlet o minulosti a vymýšlet budoucnost.

Divadlo je Dialog. Nikdo nemůže hrát sám, jako někde na poušti: herec potřebujete partnera, aby s ním hrál, a potřebuje lidi, aby se na ně dívali. Divadlo je solidarita: musíte hrát společně.

Hry na divadle mají pravidla, která musíte dodržovat, a také svobodu vymýšlet svou vlastní cestu. Hry jsou jako Společnost: existují Zákony, které se musí respektovat, ale musíme mít svobodu utvářet náš vlastní život. Bez zákonů společenský život neexistuje; bez svobody neexistuje život.

Dobrým občanem není ten, kdo prostě jen žije v nějaké Společnosti: je jím ten, kdo společnost mění, aby ji zlepšil. Divadlo může být prostředkem, jehož prostřednictvím se stanete občanem; místem, kde si představujete budoucí svět. Ale pozor: Štěstí nemůže být pouze individuální. Stejně jako divadlo je i skutečné štěstí společenské – nemůžeme být šťastní, když přitom budeme způsobovat utrpení jiným lidem. Štěstí bude vy a já, naše rodina a naše vlast, štěstí bude celý svět, všechny národy, všechny rasy, všechna vyznání, všechny věkové skupiny, všechny lidské bytosti – Štěstí je Dialog.

Divadlo je něco, na co se díváme – ano, ale je to také něco hluboko ve vás, uvnitř každého z nás: my sami jsme divadlem! Je to náš vyjadřovací jazyk od okamžiku, kdy jsme se narodili. Ti z vás, kteří jste i dnes dětmi, víte, že je to pravda; děti, které máme my všichni někde tam uvnitř, to vědí také.

Dnes je mimořádný den: Den divadla pro děti a mládež. Udělejme jej Dnem, který by nám připomněl, že nikdy nepřestaneme dělat divadlo, protože právě hraním her se učíme, jak hrát život; solidaritou na divadle se solidaritě učíme.

Nikdy bychom neměli zapomínat, že být člověkem znamená být Divadlem a být divadlem znamená být Člověkem.

BOAL Augusto
narozen 1931, Brazílie
Dramatik, režisér, teoretik, pedagog.

V letech 1956-71 řídil Teatro de Arena v Sao Paulo, kde zároveň učil na divadelní škole.
Zprvu uváděl hry světového repertoáru (Machiavelli, Moliere, Brecht, Lope de Vega), psal komedie, historické hry i sociálně-politická „protestní“ dramata.
Jako první uváděl na jevišti domácí dramatiku, hlavně současné hry inscenované v drastickém stylu.
Boal s Teatro Arena vyvíjel zájezdovou činnost, bezplatně vystupoval v městech a vsích zaostalých regionů země, kde zároveň organizoval kulturní střediska, jimž později pomáhal.
Mezinárodní ohlas získal Boal svému divadlu cyklem v brechtovském stylu s názvem Arena conta/Arena vypravuje.
V roce 1971 byl Boal uvězněn za protivládní postoje, po třech měsících byl na nátlak mezinárodní veřejnosti propuštěn, musel však opustit Brazílii. Pracoval v Peru, ve Venezuele, v Mexiku a nejdéle – do roku 1976 – v Argentině.
Zabýval se stále mj. organizací a podporou lidového divadla. Snažil se vytvořit metodu, jíž by přiměl diváka k aktivní spoluúčasti na představení, kterou pokládal za nejvyšší cíl divadla. Pořádal divadelní akce na veřejných místech jako kavárny, stanice metra atd. před lidmi, kteří si neuvědomují, že vidí divadelní představení, ba že se ho dokonce – vyprovokováni diskusí nebo akcí – sami účastní (tzv. „neviditelné divadlo“).
V druhé polovině 70. let přesídlil do Evropy. V letech 1976-78 pracoval v Lisabonu, od r. 1978 v Paříži, kde založil a řídil do roku 1980 CEDITADE (Centrum pro studium a šíření aktivních výrazových technik)). V Paříži, ve Stockholmu a na Sicílii uváděl experimenty typu „neviditelného divadla“, určoval program divadelního setkání Nord-deutsche Theatertreffen (1979, Hamburg). Přednášel rovněž v Divadelním institutu ve Stockholmu.
Od 80. let působí opět v Brazílii.

ASSITEJ si letos připomíná 40 let od svého vzniku a toto výročí oslavíme na Světovém kongresu v Montrealu, který se uskuteční 20.-30. září. Práci pro děti a mládež se věnují tisíce divadel ve více než 80 zemích po celém světě. U příležitosti Světového dne divadla pro děti a mládež bych jim chtěl věnovat následující kulturně politickou koncepci:

1. Umělecký potenciál je alfou a omegou každého divadla, umělci jsou prvopočátkem díla i výsledku. Kdo hrál pouliční divadlo, ví jak improvizovat, kdo se zájezdovým divadlem sjezdil všechny kouty země, ví o svém publiku hodně, kdo se zajímá o jiná divadla a jiné druhy divadla, chápe význam další průpravy.

2. Jestliže máte vlastní divadelní prostor, měli byste z něj vytvořit něco víc – kulturní středisko, místo setkávání, dům umění. Ztotožnění se s lokalitou, v níž se divadlo nachází, totiž vytváří spojence.

3. Tento dům znamená závazek. Divadelní umělci mají závazek vůči občanům a občanská společnost má závazek vůči divadlu. Je proto nezbytné projevovat citlivost, když se jedná o místní lokalitu, aby se mohl vyhranit umělecký profil, a politici zase potřebují výhled do budoucna, aby mohli zaručit ochranu plánování.

4. V globalizovaném světě je nutné se dívat o kus dál, což znamená někdy odněkud odejít, aby se mohlo někam dojít. Aby filozofie příběhů mohla žít a být prožívána. Aby se přemýšlelo o rozdílných kulturách a poznávaly se kultury smíšené.

5. Při výběru repertoáru je také důležité „myslet globálně a jednat lokálně“: využívejte místní zdroje, tlumočte zážitky, texty a tanec, hudbu a masky, vypravěčské divadlo a využívejte celý umělecký soubor. Dobrá volba dramatu může být klíčem k budoucímu uměleckému rozvoji.

6. Divadlo je místem pro komunikaci mezi hercem a publikem, ale také mezi samotnými divadelníky. Hostování nejsou improvizovanou náhradou pro dny volna, jedná se o nutné setkání s jiným uměleckým rukopisem, jsou to prvky regionální a národní sítě, mělo by se jich používat k rozšiřování obzorů členů divadla i publika.

7. Divadlo a škola představují ideální vysněnou dvojici kulturního vzdělání. Z toho důvodu se v divadle pro děti a mládež nemůže dít nic bez partnerské spolupráce se školami. Divadlo ale musí zůstat divadlem a nemělo by se stát pouhým nástrojem pro další vyučovací hodinu. Výuka o divadelním umění proto musí jít ruku v ruce s živě provozovaným uměním a divadelní představení se musí stát nedílnou součástí školních osnov – to vše by mělo být tak přirozené a běžné jako výuka přírodních věd a jazyků.

8. Divadlo pro děti a mládež je zároveň divadlo pro různé generace. Mladí a staří se scházejí, dozvídají se o sobě různé věci, používají stejný prostor a v nejlepších případech mají společné zážitky. Dopoledne, odpoledně, večer. Babička, strýc, máma, vnuk, soused, žák, učitel a další.

9. Jednou za rok je večírek, festival. Zhuštěná podívaná, výměnný program pro tvůrce a příjemce, obchodní značka divadla. Již samotná účast je vším, soutěž smyslů, stimulace vlastní umělecké tvorby.

10. Public Relations znamená vztahy s veřejností a o ty je nutné se dobře starat – nejenom také v divadle, nýbrž zvláště v divadle. Mít odvahu s marketingem, když je umělecký program středem zájmu produktové politiky, cenové politiky, distribuční politiky, komunikační politiky a politiky služeb. Například s velkou akcí pro Světový den divadla pro děti a mládež.

Wolfgang Schneider

Prof. Dr. Wolfgang Schneider je ředitelem Ústavu kulturní politiky a děkanem Fakulty Kulturních věd a estetické komunikace na Univerzitě v Hildesheimu, předsedou ASSITEJ Německo a prezidentem Mezinárodní organizace divadla pro děti a mládež.

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.

Oslava 2001

Průběh oslav Světového dne divadla pro děti a mládež 2001 v České republice.