Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.
Vzkaz ke Světovému dni divadla 2018 od Yvetty Hardie
Vezměte dnes dítě do divadla! Nebo snad: Přiveďte divadlo k dítěti? Mají tyto slogany stejný význam? Tento rok napsali vzkaz ke Světovému dni divadla dva spisovatelé – jeden z USA a jeden ze Sýrie, kteří představují dva rozdílné úhly pohledu vycházející z jejich výrazně odlišných životů.
# Take a child to the theatre today! neboli # Vezměte dítě do divadla je naším bojovým pokřikem od roku 2012, jelikož každý rok 20. března slavíme Světový den divadla pro děti a mládež a opětovně tak vždy potvrzujeme náš závazek týkající se práva každého dítěte na umělecké zážitky, které byly vytvořeny přímo pro ně. Letos bych ráda zdůraznila, že naopak je tomu častěji a je to stejně důležité.
Když se zamyslíme nad milióny dětí, které nežijí v blízkosti nějaké divadelní budovy (obzvláště takové, která byla navržena speciálně pro jejich potřeby), musíme jako umělci – pokud opravdu věříme, že umění je základním lidským právem – přemýšlet o tom, čím divadlo může být. Tato myšlenka samozřejmě není v dějinách divadla ničím novým, ale zdá se, že když mluvíme o divadle pro mladé diváky, rozdíly mezi formálním a neformálním přístupem stále prostupují naším hodnotovým systémem a pojetím kvality.
To, co je často nejvíc zapotřebí, je mocné kouzlo, které umí proměnit prašné hřiště, městskou halu, školní třídu nebo uprchlický areál – nejen proto, že je praktičtější a ekonomicky výhodnější setkávat se s dětmi v běžných situacích, ale také – což je důležitější – protože to opravdu zázrak JE.
Divadlo je vždy spojené s přetvářením. Jeho schopnost přeměnit obyčejný a občas i krizový prostor na místo, které dává prostor představivosti a odkrývá nečekané možnosti, je jedinečná. V danou chvíli mohou děti prožít silnou společenskou změnu a zjistit, že změna je možná, že se zázrak může zrodit z něčeho obyčejného a že radost lze najít i na těch nejdepresivnějších místech. Povaha divadelního zážitku, který tohoto zázraku dosáhne, není ničím jiným než prožitkem, který nám dovoluje létat ve speciálně navržené skořápce, kde máme plně k dispozici technologie a design.
Samozřejmě vůbec nemůžeme popřít zvláštní zážitek, který je pro konkrétní divadelní prostor výjimečný. Ale pro děti, které každodenně zažívají útoky ve válečné zóně, pro děti, které žijí ve vzdálených vesnicích, nebo pro ty, které žijí v chudinských čtvrtích, musí existovat jiné možnosti. A takováto proměna může významně ovlivnit jejich vnímání světa.
Divadelníci se zaměřili na inovativní praxi v divadle pro mladé diváky. Proto se my všichni musíme ptát, jak může divadlo zprostředkovat opravdové transformativní zážitky – na jakémkoli místě, kde je publikum – a převést je do reality.
Pojďme se tedy v roce 2018 věnovat akci Vezměte dítě do divadla… a přiveďte divadlo k dítěti.
Vzkaz Mohamada Al Jounde ke Světovému dni divadla 2018
Divadlo je stále jedním z nejlepších způsobů, jak se vyjádřit, a je také zrcadlem, které lidem ukáže, co je v našem světě dobré a co špatné. Jeviště je místem, kde si můžete vytvořit svůj vlastní svět a kde můžete vdechnout život svým snům. Dětem, se kterými jsem pracoval, se podařilo ukázat nám svou minulost a vytouženou budoucnost pomocí hry, kterou napsaly a ve které hrály, a mohly tak ovlivnit emoce a dát lidem šanci prožít to, co bylo pro tyto děti realitou. Nehrály, ale ukazovaly své pocity a reálné situace pomocí umění.
Mohamad Al Jounde
Sedmnáctiletý Mohamad Al Jounde ze Sýrie v roce 2017 obdržel od Kids Rights Mezinárodní cenu dětských práv. Zde je jeho příběh převzatý ze stránek Kids Rights:
Mohamad vyrůstal v Sýrii, ale když život doma začal být příliš nebezpečný, uprchl do Libanonu. Jako tisíce dalších dětských uprchlíků z jeho země nemohl chodit do školy, proto se rozhodl, že udělá pro děti ve stejné situaci něco zásadního. Navzdory obtížným podmínkám, ve kterých žil, postavil v uprchlickém táboře školu. Již ve dvanácti letech vyučoval matematiku a fotografováníi. V současné době zde využívá svého práva na vzdělání 200 dětí. Mohamad pomáhá dětem léčit se, učit se a bavit se při hrách a fotografování. Je rozeným vypravěčem a zvyšuje povědomí o těžkých úkolech, kterým čelí dětští uprchlíci tím, že své příběhy představují nejširšímu publiku.
Vzkaz Mo Willemse k Mezinárodnímu dni divadla 2018
Světový den divadla pro mládež? Opravdu?
Proč bys zrovna ty vzal dítě do ‚divadla pro děti‘?
Nemáte nic lepšího na práci než pozorovat skupinu dospělých, kteří jsou většinou velmi vážní a nudní, jak se chovají hloupě, mluví nahlas, jsou smutní nebo směšní, jen aby ohromili dítě, které milujete? Kdo by se chtěl nechat přenést do světa fantazie a příběhů?Kdo chce zažít postavy a 
emoce, které jsou tak jiné a zároveň se s nimi můžete zcela ztotožnit? Opravdu ve vašem životě potřebujete kouzlo – transformativní kouzlo živého představení? Je pro vás to pravé vidět kouzlo dětskýma očima? Na rovinu: Vytváříte rádi vzpomínky, které budou dobrým základem budoucí hry pro mladého člověka, kterého milujete?
Počkat.
To zní skvěle.
Když se schoulíte do sedadel a stoupá opona, víte, že uvidíte víc než představení; prožijete nové a výjimečné spojení s dítětem, na kterém vám záleží.
A to dítě to pravděpodobně taky bude bavit.
Mo Willems, spisovatel, ilustrátor, dramatik, bývalé dítě.
PS: Světový den divadla pro mládež se koná 20. března 2018. Ale transformační kouzlo divadla nikdy nekončí.
Mo Willems vytvořil vzkaz pouze pro Světový den divadla 2018 se svou slavnou postavou Holuba.
Francisco HinojosaV sedmnácti letech jsem bez jakékoli předchozí zkušenosti – kromě toho, že jsem jako kluk chodil do divadla – režíroval hru, ve které hráli moji přátelé a spolužáci. Bylo to neformálně prezentované představení na naší střední škole a mohl se přijít podívat kdokoli. Hra se jmenovala Generální zkouška: byla o problémech s drogami, ale hlavně – jak už naznačuje název – o mise-en-scène. Napsal ji můj otec, který své vrozené herecké nadání pěstoval během občasných představeních pro místní charitu. Ani jeden z nás v této divadelní cestě nepokračoval, i když já se stal skalním čtenářem knih a divadelním divákem. Zvláštní shodou náhod mi později vstoupilo dramatické umění opět do cesty: některé mé příběhy pro děti byly v posledních asi dvaceti letech zdramatizovány. Na začátku, když se adaptace ujaly profesionální soubory, jsem je žádal, aby mi poslaly kopii adaptace na schválení. Ale s postupem času jsem od toho upustil a dal jsem volnou ruku těm, kteří dělají svoji práci s vědomím, že během procesu proměny textu z vyprávění na činohru se něco musí obětovat. Někdy jsem se šel na představení podívat. O ostatních jsem se dozvěděl z tisku nebo z internetu. Někdy je literární obsah textu neporušený, v jiných případech slouží jako zdroj inspirace pro vytvoření nového díla. Nejhorší žena na světě je pravděpodobně můj nejčastěji adaptovaný příběh – ať už je to monolog, loutková hra, scénické čtení, školní představení nebo plně profesionální inscenace. Ředitel souboru mi jednou řekl, že museli bránit herečku v hlavní roli před naštvanými mladými lidmi v publiku, kteří ji vnímali jako ztělesnění zla: realita a fikce se v jejich kolektivním vědomí spojily. Také jsem byl během představení svědkem toho, že děti, které znaly příběh, měly připomínky, pokud se herci odchýlili od původního textu.
Dobře vyprávěný příběh v divadle nepochybně zaujme děti sedící v publiku a nějakým způsobem je změní. Poté, co odejdou ze sálu, je svět jiný: je ovlivněný představením, které jim umožnilo nahlédnout pod povrch. Často také dojde ke katarzi, kdy se publikum projektuje do určitých postav nebo situací. Na rozdíl od čtení o samotě se jejich zážitek z knihy mění právě v okamžiku, kdy její příběh vstoupí na jeviště: nyní je to něco, co se děje přímo před našima očima, něco, o co se chceme podělit s ostatními. Již nejsme osamocení svědci. Příběh ožívá v naší fantazii a přetváří nás do rolí protagonistů, neboť jsme postavy obohatili našimi emocemi, obavami, touhami a frustracemi. Jakmile je kniha uvedena v divadle, tak se příběh, tanec, písně, poezie, hry, kouzlo a žonglování spojí v jeden harmonický celek spolu s prostředky charakteristickými pro divadelní umění: s kostýmy, světly, scénou, líčením a rekvizitami. Všechny příspěvky k našemu kulturnímu dědictví – s důrazem na literaturu a divadlo – neustále vedou děti k trénování fantazie a nalézání smyslu a významu života.
Francisco Hinojosa
(Mexico City, 1954) je jedním z předních mexických autorů literatury pro děti. Po dokončení studií literatury začal psát poezii, pak se zaměřil na povídky a romány pro děti. V roce 1984 vyhrál cenu IBBY za knihu La vieja que comía gente (Stařenka, která jedla lidi) a u FCE pak vydal dalších deset knih. Letos byl vybrán Mexickou národní radou pro kulturu a umění (Conaculta) jako ambasador pro propagaci literatury pro děti a mládež v Mexiku.
ASSITEJ od roku 2001 slaví Světový den divadla pro děti a mládež. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech svých mladých diváků a tvůrců.
Na celém světě se na počest Světového dne divadla pro děti a mládež konají slavnosti, festivaly a představení organizované pro děti a mládež a dětmi a mládeží.
Autorem prohlášení bude mexický autor Francisco Hinojosa, prominemtní autor dětské literatury.
16. ročník Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež je úspěšně za námi.
Zavzpomínejte spolu s námi na její krásná představení, skvělé zážitky a báječnou atmosféru.
Cenou ASSITEJ jsme letos ocenili prof. Miloslava Klímu (za zásluhy o prosazování moderního divadla pro děti a mládež na poli autorském, dramaturgickém a pedagogickém).
Jako každý rok nás přišel navštívit i Karel Richter, jeden ze zakládajících členů ASSITEJ, který letos v květnu slaví 90. narozeniny. Gratulujeme a přejeme hodně zdraví!
A těšíme se za rok zase na shledanou.
Na Přehlídce – Den prvníPíše Ludvík Píza
Letošní Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež v Divadle v Celetné odstartovala inscenací Batosnění Studia Damúza, jež i přes dopolední čas přizvalo diváky do snového světa žluté načechrané duchny, ukrývající nejedno překvapení. Hlediště přenesené přímo na scénu, tvořené rozměrným květovaným kobercem a kolem něho rozmístěnými židlemi, již v počátku napovídalo, že tohle představení bude spočívat především ve vzájemné hře mezi publikem, dvěma studenty herectví ze 4. ročníku KALD a nepřeberným množstvím jimi oživených objektů. Jakmile rodiče s dětmi zabydleli prostor evokující pohodlí obývacího pokoje, herci Dan Kranich coby Pom a Lucie Valentová jakožto Luli, oba v proužkovaných pyžamech klučičí a holčičí barvy, započali hru zkoumající šíři a spontánnost dětské imaginace.
Zprvu se snažili upoutat pozornost diváků jen jednoduchými zvuky a batolivými pohyby, jež posléze obohatili o animaci bavlněných klubek, jejichž prostřednictvím navázali přímý kontakt s nejmladšími přihlížejícími.
V tápaní ústřední dvojice postav se odrážel motiv hledání a poznávání. Dvojice se nemohla shodnout na směru, kterým se vydat na cestu, a tak jí nezbývalo než se svými loukovými „já“ prozkoumat zákoutí peřiny, z jejíchž útrob se postupně vynořily neposedné ovečky, hlídací pes, ospalé slonisko nebo hladová husa. Dobrodružství, v němž se protagonisté seznamovali s oživenými plyšovými hračkami, vyústilo v zápas s poživačným vakem na peřiny, který za pomoci atletického médi přemohli. Nakonec, znaveni exkurzí v tomto pestrobarevném světě shledají, že jediné místo, kam jít, je to pod peřinou.
Inscenace na motivy komiksu Petry Kubáčkové zcela rezignuje na jakoukoli logiku dospělých. Skrze jednoduché herecké prostředky a animaci podněcuje fantazii nejmladšího možného publika, jež skýtalo i děti ne starší než jeden rok. Ti například podle patřičných zvuků rozpoznávaly identitu zvířecích loutek, dostaly možnost nakrmit právě se vylíhnuvší ptáče, nebo si zanotovat Ovčáci, čtveráci spolu s hrdiny během sčítání oveček. Po skončení představení se navíc dětem dostalo možnosti připojit se k živým hercům a společně s nimi si prohlédnout a zahrát s loutkami. Jako zahajovací představení přehlídky bylo Batosnění příkladem hravé a nenásilné interakce mezi herci a diváky, kteří se s divadlem seznamují nejen skrze vzájemné zakoušení, ale i přímou účastí na hře.
„Co to ten pán dělá?“ ozvalo se už po pár minutách zprava ode mě. Když jsem zjistil, že dotaz vzešel nanejvýš od dvouleté holčičky, neubránil jsem se tmou maskovanému úsměvu. Přes rozporuplné kvality představení se mi totiž dostalo mile ozvláštňujícího pocitu sounáležitosti, kdy jsem na okamžik docela zapomněl na svůj věk a předváděný děj znovu sledoval s dětským údivem.
Je škoda, že se tvůrci inscenace zaměřili na demonstraci Krylových rozličných podob, aniž by divákovi zprostředkovali představu, co znamená přímo pro ně samotné. Nabízí se tak otázka, jak vůbec chápat autora v porevoluční době a s několika generačním odstupem? Jaký je právě ten náš Kryl, si musíme zodpovědět sami.
Píše Ludvík Píza
Program druhého přehlídkového dne začalo představení dětského divadelního souboru Pidilidi Polednice. Je pochopitelné, proč se dodnes Erbenova Kytice těší přízni inscenátorů, a to jak mezi profesionálními divadelníky, tak ochotnickými nebo dětskými soubory. Baladická báseň skýtá dramatický potenciál, napínavou atmosféru a svou dynamikou a obrazivostí si přímo říká o scénické zpracování. V případě vystupujícího dětského uskupení se navíc ukázala i jako výtečný materiál, jak seznámit děti s inscenováním nedramatického textu (ve smyslu druhového dělení na lyriku, epiku, drama), jeho úpravou a obohacením o autorské pasáže, a v neposlední řadě nezbytností interpretovat dílo na základě vlastních zkušeností.
Konflikt mezi frustrovanou matkou v domácnosti a dítětem byl přenesen do současnosti, kde komunikace u stolu probíhá přes odraz na displeji tabletu, děti jsou u večeře rozmrzelé, jelikož matka připravila totéž, co jim bylo naservírováno ve školní jídelně, a samotná Polednice je pouhým přežitkem. Zato postava matky, jež je v inscenaci zdvojena a rámuje tak scénu zaplněnou dětským sborem, v očích rozmazlených dítek figuruje jako symbol přemíry povinností a striktního řádu, který jim je proti srsti. Nakonec je ale ona tou, k níž se obrátí jejich hromadný výkřik v závěrečné scéně, kdy se ztemnělým sálem ozvou kroky přicházejícího nebezpečí.
Na téma strachu posléze navázal soubor Rozcuchaní vrabčáci se svou inscenací Noční můry. Autorský projekt žáků ZUŠ v Třebechovicích pod Orebem vycházel, jak už napovídá název, z jejich největších obav a fóbií, ke kterým se snažili nalézt adekvátní jevištní klíč. Děj tak sestával z ucelených scén, v nichž každý z protagonistů nejprve vylíčil svou noční můru, jež byla posléze herecky ztvárněna souhrou ostatních za pomoci světelného střihu, rozměrného igelitu, který plnil vícero funkcí, a živého hudebního doprovodu.
Líčení gradovalo od jaksi archetypálního strachu z kadeřníků, přes scény školní šikany, až k obavám z rozchodu rodičů a rozpadu rodiny. Bylo překvapivé, s jakou silou rezonovaly motivy strachu z násilí a smrti u tak mladé skupiny žáků, i přesto, že jejich uvedení na jeviště aktérům dodalo od traumatizujících představ jistý odstup.
V nedělní odpoledne bylo na programu autorské, interaktivní, tanečně-pohybové a vizuální představení pro pět interpretů , loutku a dva hudebníky Mezi námi, které rozvíjelo příběh dětí, který se děje kdekoliv na zemi.
Co pro děti znamená domov – doma?
Bloger komentář k tomuto představení neuvedl, proto jen krátká informace od pořadatelů přehlídky a fotografie Ireny Vodákové.
Druhý festivalový den také uvedlo Kočovné divadlo Ad Hoc, před beznadějně vyprodaným večerním sálem, komediální operní inscenaci Il Congelatore (Zmrazovač) inspirovanou snímkem Kmotr. Tvůrci si vypůjčili tradiční zápletku gangsterských filmů z období prohibice, kterou převedli do groteskních, ba přímo parodických zpívaných pasáží s živým hudebním doprovodem. Dvojice evropských přistěhovalců, jež si do New Yorku připlula splnit své sny, projde nespočtem peripetií, aby k sobě nakonec našla cestu i přes překážky s mafií. Avšak nejedná se o žádnou velkou lásku. Scénář Jana Duchka pracuje se schematickým příběhem, v němž ironizuje takřka každý motiv i postavu.
Slova světově známých árií od Bizeta, Mozarta, Verdiho a jiných, jsou kompletně přepsána, přičemž zparodován je i samotný název. Např. Nessun Dorma, v níž exceloval například Luciano Pavarotti, je převedena na „Neser Dona“ (Don je ústřední mafiánský boss inscenace, jehož příkazům se hodlá vzepřít přistěhovalecký synovec), či zvolání jména Figaro je změněno na „Fikanost“, kterou opěvuje jeden z gangsterů.
Prvotním cílem komických scén bylo bezesporu pobavit diváka, což se vzhledem k nadšeným ovacím podařilo beze zbytku. Krom parodie, u níž se tvůrcům podařilo vyhnout samoúčelnému zesměšňování, oceňuji i drobné reference na kauzy z prostředí české politiky, např. repliku „Z toho mi běhá Mrázek po zádech“, jimiž se příběh z 20. let minulého století vztáhl i na současnost. Závěrečná sborová píseň, v níž protagonisté opěvují moc peněz a konexí jen potvrdila, že téma korupce je v našem prostředí stále živé.
Píše Ludvík Píza
Dalskabáty jsou ves, kde v každém stavení bují hřích. Či spíše pekelné síly vynakládají všechno proto, aby tomu tak skutečně bylo. Do skromné vesnické komunity proto zavítá nový farář, pod jehož kazatelskou rouškou se skrývá intrikánský čert. Pekelný delegát v podání výrazně pohybově nadaného Bartoloměje Veselého vidí za každý roh a s mrštností hada se proplétá po scéně tak, aby měl přehled o každé postavě. Ty jsou po vzoru komedie dell’arte maskovány specifickou škraboškou, nicméně krom masek a výsostně stylizovaného gestického projevu zde podobnost s italskou komedií končí. Dalskabáty v režii Petra Haška totiž zachovávají pevně semknutý děj; vycházející ze stejnojmenné pohádkové předlohy Jana Drdy. Improvizovaným číslům nebyl v inscenaci ponechán prostor, což během představení mnohokrát zdůraznily reakce nadšených diváků, kteří postavám radili, kdo se v danou chvíli schovává na jevišti, případně halasně prozrazovali čertovkou identitu dobráka Trepifajksla, na což ale žádný z herců nijak nezareagoval.
Princip převleků dětské publikum sice rychle pochopilo, nicméně skutečné sdělení inscenace krystalizovalo pozvolna až do samého závěru – tedy zda-li jsou postavy těmi, jakými se jeví či nejeví navenek. Dalskabáty představily dva druhy čertů. Toho, jehož lidskost v očích ostatních zrazovala podoba čerta, kterou se ani nesnažil nijak zamaskovat, a pak toho, jenž svou zkaženost úspěšně skrýval za kněžským hábitem. Netřeba dodávat, že právě tomu druhému stačil povrchní převlek, aby úspěšně splynul s davem, zatímco Trepifajksl si své místo mezi lidmi musel vydobýt.
Závěrečný moment prozření všech účastníků se odehrál za burácivého zahřmění a úplného zatmění sálu, kdy se po opětovném rozsvícení před diváky odhalili herci ve své pravé podobě, bez masek a úlisného čerta, po kterém na jevišti zbyla jen stržená škraboška. Dalskabáty svůj souboj s peklem vyhrály.
K lehké atmosféře představení pak přispěl i živý hudební doprovod na kytaru, zaměřený na jednoduché, až jímavě melodické písně. Bílobílý svět tak není pro děti, ale pro všechny, kteří se nezapomněli dívat kolem sebe dětskýma očima.
Přestože skýtá Scottův deník dozajista čtenářsky strhující materiál, jeho jevištní ztvárnění už takové není. Děj se odvíjí od poslední manželské večeře až po badatelův skon přímočaře, bez dramatických situací, což nezakryly ani nápadité pasáže s loutkami, stínohra nebo přímo na jevišti mixované zvukové efekty a zpěv (Barbara Humel). Tvůrci v samém důsledku tlumočili, či spíše ilustrovali Scottův deník formou, jež se ale po několikáté scéně přenocování protagonistů ve stanu omrzela.
Blog neobsahoval informace o představeních úterního dopoledne, proto doplňujeme jen krátké informace pořadatelů a fotografie Ireny Vodákové.
Dopolední programový blok zahrnoval 2 představení dětských souborů. Nejdříve inscenaci Útěk na motivy knížky Oty Hofmana.
Příběh dvou chlapců různého věku, velmi rodílných povah a rodinného zázemí, které náhoda, zvláštní životní situace a taky trochu strach a pocit osamění svedou dohromady. Souboru se podařilo silný příběh věrohodně přetlumočit a přiblížit divákům.
Píše Jana Stárková
Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pro mě začala kraťoučkým představením stejně rytmickým, jako je jeho název – Pan Cecil Brum a jeho dům. Krátká hravá skeč Tanečního studia Light byla roztomilá a okouzlující.
Mladý klarinetista představující majitele atypického domu, je v neustálém obklopení mnoha dívek. Jak to? Jeho dům a zahrada a garáž a dokonce i popelnice (v podobě děvčat) jsou mu totiž neustále v patách. Pomalými tanečními kroky ho tiše a nevyhnutelně pronásledují, kam se jen hne. Co by si taky dům bez svého majitele počal, no ne? Přesto se proti této skutečnosti pan Cecil vzbouří a pokusí se domu nenápadně, avšak neúspěšně, utéct. Inscenace končí kompromisem: pan Cecil bude brát dům na procházky alespoň o nedělích.
K vytknutí toho bylo poskrovnu. Snad jen že režisérka Lenka Tregiagová místy pozapomněla na skutečnost, že Cecilův domov jako takový je tvořen herci a nechala je čas od času například zavírat dveře v prostoru mimo iluzivně vytvořené území domu.
Znuděné mořské panny toužící po společnosti se pokusily zajmout jednoho z námořníků – kuchaře Sama. Výsledný stav nebyl útěšný ani pro podmořské krásky, ani pro námořníky, kterým bez jejich kuchaře nezbývalo nic jiného, než jíst k snídani, obědu i k večeři brambory se zelím. Mořské panny se zas o Sama div nepopraly a pruhovaný nešťastník byl nakonec donucen ke sňatku s jednou z nich. Spokojenost se však nedostavila a vlivem přirozené ženské rivality byl nebohý námořník opět navrácen mezi své kolegy.
Scénografie byla snadno variabilní a umožňovala rychlé proměny mořského světa v lodní palubu. Pomocí několika papírových beden, štaflí a pomalovaných prostěradel se tak v mžiku měnilo místo dění.
Inscenace byla, stejně jako ta předchozí, provázána hudební složkou. Velký počet herců umožnil vytvořit poměrně početný sbor, který za kytarového doprovodu pěl velmi rytmické a nezapomenutelné písně. Hudba však hrála tentokrát ve výsledku důležitější roli: posouvala děj a tvořila z představení muzikál.
Spousta práce byla znát i v kostýmní tvorbě. Představitelky mořských panen se mohly pyšnit šaty s krajkovými šupinami a námořníkům zas nechyběla pruhovaná trička či bílé kalhoty.
Inscenace plná gagů a vtípků beroucích si na paškál nejrůznější typy lidí pro mě byla ale zklamáním. To, co začalo jako hravá komedie, využívající nečekaných scénografických prostředků a rekvizit, rozplynulo se postupně v nelogickou koláž samostatných a na sebe prakticky nenavazujících scének prolnutých několika vulgárními vtípky. Postupně hromadění jednotlivých situací nemělo skoro žádnou logiku a ve výsledku nevedlo k odtajnění smyslu inscenace. Co je tedy podstatou života průměrného Čecha? Road-trip a následná smrt? Nebo je život nesmyslný? To naznačoval onen fast-food na nejslavnějším vrcholu světa a výhra ve formě hloupého křovinořezu? Těžko říct.
Píše Jana Stárková
Naivní divadlo Liberec zahájilo své vystoupení tím, že se omluvilo za změnu titulu z důvodu nemoci. Původně naplánovaná inscenace Kapela jede byla pak nahrazena Werichovou pohádkou z knihy Fimfárum – Až opadá listí z dubu. Příběh o statkáři Čuperovi, který propadne alkoholu natolik, že propije skoro vše a raději se upíše čertu, aby o veškerý majetek nepřišel. Inscenace je skutečným varováním pro všechny mladé diváky. Liberecké divadlo ukázalo nástrahy alkoholismu prakticky po všech stránkách a to nejen na nebohém Čuperovi, ale i na zestárlé a sešlé uklízečce, jež byla statkáři v jeho nejhorších chvílích po ruce.
Inscenace částečně loutková a částečně činoherní byla plná všemožných světélek, vychytávek a vtípků, které mladí diváci náležitě ocenili. Peklo v podobě továrny na výrobu alkoholu plné přepravek a čertů různých podob nahánělo hrůzu jistě i starším divákům a dovedlo závislého Čiperu ke kajícnosti a abstinenci. Četné loutkové akce byly rytmické a důvtipné, ostatně stejně jako celé představení.
Zvolené téma se mi ale zdá poněkud nevhodné pro mladé návštěvníky této divadelní Přehlídky. Rozhodně se totiž nejednalo o studenty druhých až šestých tříd základních škol, pro které by měla být inscenace Až opadá listí z dubu určená. Alkoholismus byl zobrazován poměrně surovým způsobem a často se v inscenaci objevovaly i vulgarity, které ale mladé publikum přijalo se smíchem.
Třetí pohádkou byl snový příběh o chlapci, jenž se vydal na výlet do vesmíru se svým žlutým mimozemským kamarádem, a cestou se učil a dovídal spoustu nových věcí. Představení bylo zaměřeno především na aktivizaci diváka a na jeho zapojení do hry. Svůj účel splnilo bravurně a celou přehlídku krásně zakončilo. Potvrdilo tak mé přesvědčení, že kdo si hraje, nezlobí, a už vůbec nezlobí ten, komu je hravě hráno.
Prof. Miloslav Klíma se jako dramaturg i jako autor zasloužil o prosazování moderního divadla pro děti a mládež. V 80. letech, kdy působil v Divadle DRAK v Hradci Králové, vzniklo především ve spolupráci s Josefem Kroftou několik legendárních a i mezinárodně úspěšných projektů, které oslovily jak mladé, tak dospělé publikum a patřily k nejvýraznějším divadelním počinům své doby, např. Píseň života, Sen noci svatojánské, Prodaná nevěsta nebo Kalo Mitraš. Jako pedagog katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, na níž působí od počátku 90. let, vychoval řadu tvůrčích osobností, které se věnují také tvorbě pro děti a mládež.
Cena byla Prof. Miloslavu Klímovi předána v průběhu 16. ročníku Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež.
Autory keramického artefaktu byly děti z MŠ Hroncova pod vedením paní Ludmily Vadlejchové.
Životopis
22. 09. 1941 Svratka, okr. Žďár n. Sázavou
1947 – 1958 Obecná škola, Národní škola, Střední škola, 2. jedenáctiletá střední škola – maturita
1959 – 1063 Divadelní fakulta AMU Praha, obor dramaturgie
1963 – 1964 Divadlo Pohraniční stráže, Cheb, dramaturg
1964 – 1968 Základní vojenská služba
1968 – 1971 Herecký kabaretní klub „Na Forbíně“, Praha, dramaturg, šéf
1971 – 1980 Západočeské divadlo, Cheb, dramaturg
1980 – 1983 Divadlo Vítězného února, Hradec Králové, dramaturg
1983 – 1986 Divadlo DRAK, Hradec Králové, dramaturg
1986 – 1990 Kreslený, animovaný a loutkový film, Praha, dramaturg
1990 – 1991 Divadlo Na zábradlí, Praha, šéf činohry, dramaturg
1996 – 2002 Národní divadlo, Praha, dramaturg činohry
1991 – dosud AMU, Praha, pedagog divadelní fakulty,
1991 – 1993 Děkan divadelní fakulty AMU
15. 2. 1991 habilitován docentem pro obor dramaturgie
1.12. 1993 jmenován profesorem pro obor dramaturgie
1. 2. 2005 – jmenován prorektorem AMU pro studijní, vědecké
1. 3. 2013 a pedagogické záležitosti
1.10.2005 –dosud Předseda Oborové rady doktorského studia na KALD DAMU
Předseda státní zkušební komise magisterských zkoušek na KALD
Člen UR AMU
Člen UR JAMU
Člen UR DF AMU
Člen UR DF JAMU
Člen pléna Rady vysokých škol
Předseda pracovní komise pro umělecké školy RVŠ
Člen Výboru Fondu rozvoje vysokých škol
Dramaturgie
(profilový výběr z celkového počtu cca 370 realizovaných titulů)
Autorská díla
Jarkovský, Vašíček, Vyšohlíd a kol.
(Jan Skácel)
Režie: Jakub Vašíček
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský
Hudba: Jiří Vyšohlíd
Scénografie: Kamil Bělohlávek, Tereza Venclová
Pohybová spolupráce: Petra Brabcová
Premiéra: 19. 3. 2016
Určeno divákům od 8 let.
Je to pět let, co jsme zahájili kampaň Vezmi-dnes-dítě-do-divadla. Toto výročí se slaví na mnoha místech světa 20. března, který je Světovým dnem divadla pro děti a mládež. Tato kampaň nabídla členům ASSITEJ velký prostor pro obhajobu a podporu divadla pro děti a mládež a přinesla mnoho vážných argumentů obsažených ve zprávách, projevech a článcích k tématu, proč by se děti a mladí lidé měli věnovat divadlu.
Zahrnují tato zdůvodnění: práva dětí jako kulturních občanů; skutečnost, že divadlo vychovává komplexně pomocí rozvoje všech složek inteligence; důležitost rozvoje zvídavosti, představivosti a radosti u dětí; potřeba dětí mít naději v často zmateném a beznadějném světě; důležitost estetického povědomí a schopnosti si osvojit různé jazyky umění; potřeba komunity, propojení a empatie; aktuálnost divadla a jeho schopnost umožnit konfrontovat a vnímat svět tak, jak jej prožíváme; nutnost osvojit si rozdílnost názorů…
Ale přemýšlím, zda existuje ještě další fundamentální důvod, proč umělci tvoří pro mladé publikum, který je v pozadí uvedených argumentů.
Tento důvod může být silně osobní. Při práci pro děti a mládež můžeme nechat dozrávat, srovnávat a posilovat dítě, které je uvnitř nás.
Když skupina jihoafrické městské mládeže začala pracovat na hře pro velmi mladé děti, její členové zjistili, že jejich úkol vyžadoval, aby dozrávali, aby znovuobjevovali nebo v některých případech objevovali poprvé, nově… nevinnost, něhu, zranitelnost a potenciální komplexnost sebe samých. Tím začal u těchto mladých umělců hluboký proces sebe-ozdravování, který je silně ovlivnil a motivoval k pokračování jejich angažovanosti na tomto divadelním poli.
Z této hluboce osobní potřeby divadla jsme schopni na oplátku ovlivňovat další. Výchovou sebe sama jsme schopni vstoupit do komplexnějšího vztahu s našimi diváky. Jsme také schopni nabídnout rodičům a dětem, rodinám, učitelům, pečovatelům a jejich svěřencům vidět svět očima nejmladších z nás.
Když jsem opouštěla divadlo, velmi často jsem slyšela některé rodiče, jak říkají: Nechce se mi věřit, že moje dítě sedělo klidně tak dlouho nebo moje dítě objevilo v této hře tolik humoru… v těchto momentech poznávání může divadelní umělec přispívat k větší celistvosti zásadně důležitých rodinných vztahů.
Patrně největší dar, který nám divadlo pro děti a mládež přináší – ať již jsme umělci, diváci, rodiče, učitelé nebo děti – je dar nalézt celek ve zlomcích a útržcích a znovuobjevovat, kým jsme chtěli být a po čem jsme vždy toužili.
Yvette Hardie
Jenny Sealey, umělecké ředitelka divadelní společnosti Graeae Theatre Company a spoluředitelka Para-olympijských her v Londýně v roce 2012.
Nedovedu si představit svět bez divadla nebo umění. Jako pro mladou hluchou holku se pro mne staly hodiny baletu místem přinášejícím pocit bezpečí. Byl to vizuální svět, kterého jsem se stala součástí a mohla jej pozorovat. Úleva, že nemusím odčítat ze rtů, byla osvobozující. V baletních cvičeních bych se asi ztratila, ale zamilovala jsem si tvorbu baletních příběhů a jejich realizaci. Balet představoval moji první zkušenost s vyprávěním příběhů. Když jsem byla starší, začala jsem se angažovat v divadle, nejdůležitější bylo divadlo pro mladé. Jaká to mimořádná základna pro výcvik herců a úžasná příležitost pro sdílení tvůrčího prostoru s dětmi a mladými lidmi. Vnímat jejich životní příběhy a přetvářet je do her, jež proměňovaly jejich zkušenosti, životní pokusy a strasti do prostředí, v němž byly slyšet.
Během přípravy tohoto textu režíruji hru Kráčející kameny (Stepping Stones) od Mike Kennyho, již jsem již společně s Jonem Palmerem inscenovala pro Interplay před osmnácti lety. Produkce byla (stejně jako je současná připravovaná s novým souborem Graeae, tvořeným z hluchoněmých nebo postižených herců ve věku 20 – 22 let) určena mladým lidem s těžkým nebo vícenásobným postižením. Mladým hluchoněmým a slepým, postiženým i nepostiženým lidem. Radost z práce při úvahách o tvůrčím přístupu k znakové řeči, o převodu do hlasové podoby, zvuku a atmosféry je zakotvena ve víře, že VŠICHNI mladí lidé by měli mít úplný a rovný přístup k divadlu.
Ale stále jsem zklamána, že důležitost tvůrčí práce pro mladé lidi a tvorbu s nimi nenachází plně uznání a dostatečné financování. Bolí mne srdce, když si uvědomuji, že mnoho postižených dětí v řadě zemí není považováno za hodna vzdělávání. ALE mé putování po světě mne přesvědčuje, že nadšení těch, kteří jsou hnací silou této práce, je dokladem toho, že svět bez divadla mít nebudeme a že divadlo je školou pro život.
Jelikož rok 2016 se odehrává ve znamení 10. výročí přijetí Úmluvy o právech postižených lidí Spojenými národy, máme velkou příležitost spojit své ruce kolem světa a dodat palivo a žár tomuto nadšení a této práci coby společenství pro utváření a zajištění možností pracovat, tvořit a sdílet divadlo, které má smysl, s těmi, o které jde, a pro ně.
