Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Světový den divadla pro děti a mládež je akce, která je propagována a oslavována sloganem „Přiveďte dnes dítě do divadla“.

 

 

 

Vzkaz ke Světovému dni divadla 2018 od Yvetty Hardie

Vezměte dnes dítě  do divadla! Nebo snad: Přiveďte divadlo k dítěti? Mají tyto slogany stejný význam? Tento rok napsali vzkaz ke Světovému dni divadla dva spisovatelé – jeden z USA a jeden ze Sýrie, kteří představují dva rozdílné úhly pohledu vycházející z jejich výrazně odlišných životů.

 

# Take a child to the theatre today! neboli # Vezměte dítě do divadla je naším bojovým pokřikem od roku 2012, jelikož každý rok 20. března slavíme Světový den divadla pro děti a mládež a opětovně tak vždy potvrzujeme náš závazek týkající se práva každého dítěte na umělecké zážitky, které byly vytvořeny přímo pro ně. Letos bych ráda zdůraznila, že naopak je tomu častěji a je to stejně důležité.

Když se zamyslíme nad milióny dětí, které nežijí v blízkosti nějaké divadelní budovy (obzvláště takové, která byla navržena speciálně pro jejich potřeby), musíme jako umělci – pokud opravdu věříme, že umění je základním lidským právem – přemýšlet o tom, čím divadlo může být. Tato myšlenka samozřejmě není v dějinách divadla ničím novým, ale zdá se, že když mluvíme o divadle pro mladé diváky, rozdíly mezi formálním a neformálním přístupem stále prostupují naším hodnotovým systémem a pojetím kvality.

To, co je často nejvíc zapotřebí, je mocné kouzlo, které umí proměnit prašné hřiště, městskou halu, školní třídu nebo uprchlický areál – nejen proto, že je praktičtější a ekonomicky výhodnější setkávat se s dětmi v běžných situacích, ale také – což je důležitější – protože to opravdu zázrak JE.

Divadlo je vždy spojené s přetvářením. Jeho schopnost přeměnit obyčejný a občas i krizový prostor na místo, které dává prostor představivosti a odkrývá nečekané možnosti, je jedinečná. V danou chvíli mohou děti prožít silnou společenskou změnu a zjistit, že změna je možná, že se zázrak může zrodit z něčeho obyčejného a že radost lze najít i na těch nejdepresivnějších místech. Povaha divadelního zážitku, který tohoto zázraku dosáhne, není ničím jiným než prožitkem, který nám dovoluje létat ve speciálně navržené skořápce, kde máme plně k dispozici technologie a design.

Samozřejmě vůbec nemůžeme popřít zvláštní zážitek, který je pro konkrétní divadelní prostor výjimečný. Ale pro děti, které každodenně zažívají útoky ve válečné zóně, pro děti, které žijí ve vzdálených vesnicích, nebo pro ty, které žijí v chudinských čtvrtích, musí existovat jiné možnosti. A takováto proměna může významně ovlivnit jejich vnímání světa.

Divadelníci se zaměřili na inovativní praxi v divadle pro mladé diváky. Proto se my všichni musíme ptát, jak může divadlo zprostředkovat opravdové transformativní zážitky – na jakémkoli místě, kde je publikum – a převést je do reality.

Pojďme se tedy v roce 2018 věnovat akci Vezměte dítě do divadla… a přiveďte divadlo k dítěti.

Yvette Hardie
Presidentka ASSITEJ

 

Vzkaz Mohamada Al Jounde ke Světovému dni divadla 2018

Divadlo je stále jedním z nejlepších způsobů, jak se vyjádřit, a je také zrcadlem, které lidem ukáže, co je v našem světě dobré a co špatné. Jeviště je místem, kde si můžete vytvořit svůj vlastní svět a kde můžete vdechnout život svým snům. Dětem, se kterými jsem pracoval, se podařilo ukázat nám svou minulost a vytouženou budoucnost pomocí hry, kterou napsaly a ve které hrály, a mohly tak ovlivnit emoce a dát lidem šanci prožít to, co bylo pro tyto děti realitou. Nehrály, ale ukazovaly své pocity a reálné situace pomocí umění.

Mohamad Al Jounde

Sedmnáctiletý Mohamad Al Jounde ze Sýrie v roce 2017 obdržel od Kids Rights Mezinárodní cenu dětských práv. Zde je jeho příběh převzatý ze stránek Kids Rights:

Mohamad vyrůstal v Sýrii, ale když život doma začal být příliš nebezpečný, uprchl do Libanonu. Jako tisíce dalších dětských uprchlíků z jeho země nemohl chodit do školy, proto se rozhodl, že udělá pro děti ve stejné situaci něco zásadního. Navzdory obtížným podmínkám, ve kterých žil, postavil v uprchlickém táboře školu. Již ve dvanácti letech vyučoval matematiku a fotografováníi. V současné době zde využívá svého práva na vzdělání 200 dětí. Mohamad pomáhá dětem léčit se, učit se a bavit se při hrách a fotografování. Je rozeným vypravěčem a zvyšuje povědomí o těžkých úkolech, kterým čelí dětští uprchlíci tím, že své příběhy představují nejširšímu publiku.

 

Vzkaz Mo Willemse k Mezinárodnímu dni divadla 2018

Světový den divadla pro mládež? Opravdu?

Proč bys zrovna ty vzal dítě do ‚divadla pro děti‘?

Nemáte nic lepšího na práci než pozorovat skupinu dospělých, kteří jsou většinou velmi vážní a nudní, jak se chovají hloupě, mluví nahlas, jsou smutní nebo směšní, jen aby ohromili dítě, které milujete? Kdo by se chtěl nechat přenést do světa fantazie a příběhů?Kdo chce zažít postavy a emoce, které jsou tak jiné a zároveň se s nimi můžete zcela ztotožnit? Opravdu ve vašem životě potřebujete kouzlo – transformativní kouzlo živého představení? Je pro vás to pravé vidět kouzlo dětskýma očima? Na rovinu: Vytváříte rádi vzpomínky, které budou dobrým základem budoucí hry pro mladého člověka, kterého milujete?

Počkat.

To zní skvěle.

Když se schoulíte do sedadel a stoupá opona, víte, že uvidíte víc než představení; prožijete nové a výjimečné spojení s dítětem, na kterém vám záleží.

A to dítě to pravděpodobně taky bude bavit.

Mo Willems, spisovatel, ilustrátor, dramatik, bývalé dítě.

PS:  Světový den divadla pro mládež se koná 20. března 2018. Ale transformační kouzlo divadla nikdy nekončí.

Mo Willems vytvořil vzkaz pouze pro Světový den divadla 2018 se svou slavnou postavou Holuba.

Francisco Hinojosa

V sedmnácti letech jsem bez jakékoli předchozí zkušenosti – kromě toho, že jsem jako kluk chodil do divadla – režíroval hru, ve které hráli moji přátelé a spolužáci. Bylo to neformálně prezentované představení na naší střední škole a mohl se přijít podívat kdokoli. Hra se jmenovala Generální zkouška: byla o problémech s drogami, ale hlavně – jak už naznačuje název – o mise-en-scène. Napsal ji můj otec, který své vrozené herecké nadání pěstoval během občasných představeních pro místní charitu. Ani jeden z nás v této divadelní cestě nepokračoval, i když já se stal skalním čtenářem knih a divadelním divákem. Zvláštní shodou náhod mi později vstoupilo dramatické umění opět do cesty: některé mé příběhy pro děti byly v posledních asi dvaceti letech zdramatizovány. Na začátku, když se adaptace ujaly profesionální soubory, jsem je žádal, aby mi poslaly kopii adaptace na schválení. Ale s postupem času jsem od toho upustil a dal jsem volnou ruku těm, kteří dělají svoji práci s vědomím, že během procesu proměny textu z vyprávění na činohru se něco musí obětovat. Někdy jsem se šel na představení podívat. O ostatních jsem se dozvěděl z tisku nebo z internetu. Někdy je literární obsah textu neporušený, v jiných případech slouží jako zdroj inspirace pro vytvoření nového díla. Nejhorší žena na světě je pravděpodobně můj nejčastěji adaptovaný příběh – ať už je to monolog, loutková hra, scénické čtení, školní představení nebo plně profesionální inscenace. Ředitel souboru mi jednou řekl, že museli bránit herečku v hlavní roli před naštvanými mladými lidmi v publiku, kteří ji vnímali jako ztělesnění zla: realita a fikce se v jejich kolektivním vědomí spojily. Také jsem byl během představení svědkem toho, že děti, které znaly příběh, měly připomínky, pokud se herci odchýlili od původního textu.

Dobře vyprávěný příběh v divadle nepochybně zaujme děti sedící v publiku a nějakým způsobem je změní. Poté, co odejdou ze sálu, je svět jiný: je ovlivněný představením, které jim umožnilo nahlédnout pod povrch. Často také dojde ke katarzi, kdy se publikum projektuje do určitých postav nebo situací. Na rozdíl od čtení o samotě se jejich zážitek z knihy mění právě v okamžiku, kdy její příběh vstoupí na jeviště: nyní je to něco, co se děje přímo před našima očima, něco, o co se chceme podělit s ostatními. Již nejsme osamocení svědci. Příběh ožívá v naší fantazii a přetváří nás do rolí protagonistů, neboť jsme postavy obohatili našimi emocemi, obavami, touhami a frustracemi. Jakmile je kniha uvedena v divadle, tak se příběh, tanec, písně, poezie, hry, kouzlo a žonglování spojí v jeden harmonický celek spolu s prostředky charakteristickými pro divadelní umění: s kostýmy, světly, scénou, líčením a rekvizitami. Všechny příspěvky k našemu kulturnímu dědictví – s důrazem na literaturu a divadlo – neustále vedou děti k trénování fantazie a nalézání smyslu a významu života.

 

Francisco Hinojosa

(Mexico City, 1954) je jedním z předních mexických autorů literatury pro děti. Po dokončení studií literatury začal psát poezii, pak se zaměřil na povídky a romány pro děti. V roce 1984 vyhrál cenu IBBY za knihu La vieja que comía gente (Stařenka, která jedla lidi) a u FCE pak vydal dalších deset knih. Letos byl vybrán Mexickou národní radou pro kulturu a umění (Conaculta) jako ambasador pro propagaci literatury pro děti a mládež v Mexiku.

 

ASSITEJ od roku 2001 slaví Světový den divadla pro děti a mládež. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech svých mladých diváků a tvůrců.

Na celém světě se na počest Světového dne divadla pro děti a mládež konají slavnosti, festivaly a představení organizované pro děti a mládež a dětmi a mládeží.

Autorem  prohlášení bude mexický  autor Francisco Hinojosa, prominemtní autor dětské literatury.

 

 

 

 

16. ročník Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež je úspěšně za námi.

Zavzpomínejte spolu s námi na její krásná představení, skvělé zážitky a báječnou atmosféru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cenou ASSITEJ jsme letos ocenili prof. Miloslava Klímu (za zásluhy o prosazování moderního divadla pro děti a mládež na poli autorském, dramaturgickém a pedagogickém).

 

Jako každý rok nás přišel navštívit i Karel Richter, jeden ze zakládajících členů ASSITEJ, který letos v květnu slaví 90. narozeniny. Gratulujeme a přejeme hodně zdraví!

A těšíme se za rok zase na shledanou.

Na Přehlídce – Den první

Píše Ludvík Píza

Letošní Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež v Divadle v Celetné odstartovala inscenací Batosnění Studia Damúza, jež i přes dopolední čas přizvalo diváky do snového světa žluté načechrané duchny, ukrývající nejedno překvapení. Hlediště přenesené přímo na scénu, tvořené rozměrným květovaným kobercem a kolem něho rozmístěnými židlemi, již v počátku napovídalo, že tohle představení bude spočívat především ve vzájemné hře mezi publikem, dvěma studenty herectví ze 4. ročníku KALD a nepřeberným množstvím jimi oživených objektů. Jakmile rodiče s dětmi zabydleli prostor evokující pohodlí obývacího pokoje, herci Dan Kranich coby Pom a Lucie Valentová jakožto Luli, oba v proužkovaných pyžamech klučičí a holčičí barvy, započali hru zkoumající šíři a spontánnost dětské imaginace.

 

Zprvu se snažili upoutat pozornost diváků jen jednoduchými zvuky a batolivými pohyby, jež posléze obohatili o animaci bavlněných klubek, jejichž prostřednictvím navázali přímý kontakt s nejmladšími přihlížejícími.

 

V tápaní ústřední dvojice postav se odrážel motiv hledání a poznávání. Dvojice se nemohla shodnout na směru, kterým se vydat na cestu, a tak jí nezbývalo než se svými loukovými „já“ prozkoumat zákoutí peřiny, z jejíchž útrob se postupně vynořily neposedné ovečky, hlídací pes, ospalé slonisko nebo hladová husa. Dobrodružství, v němž se protagonisté seznamovali s oživenými plyšovými hračkami, vyústilo v zápas s poživačným vakem na peřiny, který za pomoci atletického médi přemohli. Nakonec, znaveni exkurzí v tomto pestrobarevném světě shledají, že jediné místo, kam jít, je to pod peřinou.

Inscenace na motivy komiksu Petry Kubáčkové zcela rezignuje na jakoukoli logiku dospělých. Skrze jednoduché herecké prostředky a animaci podněcuje fantazii nejmladšího možného publika, jež skýtalo i děti ne starší než jeden rok. Ti například podle patřičných zvuků rozpoznávaly identitu zvířecích loutek, dostaly možnost nakrmit právě se vylíhnuvší ptáče, nebo si zanotovat Ovčáci, čtveráci spolu s hrdiny během sčítání oveček. Po skončení představení se navíc dětem dostalo možnosti připojit se k živým hercům a společně s nimi si prohlédnout a zahrát s loutkami. Jako zahajovací představení přehlídky bylo Batosnění příkladem hravé a nenásilné interakce mezi herci a diváky, kteří se s divadlem seznamují nejen skrze vzájemné zakoušení, ale i přímou účastí na hře.

Studio Damúza:   Batosnění

koncept, režie: Monika Kováčová
scénografie: Zuzana Vítková
hrají: Lucie Valenová, Dan Kranich
V odpoledních hodinách se v již tradičně rozděleném prostoru na jeviště a hlediště představil mim Radim Vizvárys inscenací Pejprbój. Oděn do přiléhavého bílého kostýmu s kapucou, s na bílo nabarvenými vlasy a posmutnělým výrazem upřeným do publika se znuděně pohupoval na povalené papírové roli. Krom ní byly na scéně ještě další dvě, semknuté blízko k sobě, takže, když herec nečekaně přepadl vzad, role popadaly, což se u dětského publika setkalo s více než příznivou odezvou. Přinejmenším prvních deset minut sestávalo z obdobně komických výstupů, během nichž protagonista rozvíjel papírové role na všechny směry, dokud nebyla podlaha scény dočista zabílená. Posléze se z dřepu vrhl rovnou do papírových závějí, v nichž se ukryl před zraky ostatních, aby se v zápětí znovu objevil i s různými objekty, vymodelovanými z právě roztočeného papíru. Zprvu šlo jen o tvary evokující vatové tyčinky, které si herec strkal do uší a nosu, nebo náznakově zpodobená zvířata, přičemž důraz byl kladen na situační komiku a tvarovatelnost materiálu. Jevištní akce se skutečně tematizovala teprve v okamžiku, kdy se po boku živého herce objevila přibližně metr vysoká loutka pejprbóje, chlapce z papíru. V něm se zračilo dosavadní osamění a prázdnota, obklopující chlapce-člověka, ale i nerozdělitelné pouto, které je k sobě vázalo. Jeden bez druhého najednou nemohli existovat.
Následná pasáž, v níž je pejprbój unesen a je třeba ho vysvobodit, už působila příliš nástavbově a zdlouhavě. Herecká akce byla totiž místy značně matoucí, a to v důsledku nezřetelné hranice mezi aktérovým tvarováním vlastní postavy a animací objektů.
Svůj podíl na tom má jistě i žánrová neukotvenost inscenace, především v předělech mezi komickými výstupy a melancholickým líčením o cestě za přátelstvím.

„Co to ten pán dělá?“ ozvalo se už po pár minutách zprava ode mě. Když jsem zjistil, že dotaz vzešel nanejvýš od dvouleté holčičky, neubránil jsem se tmou maskovanému úsměvu. Přes rozporuplné kvality představení se mi totiž dostalo mile ozvláštňujícího pocitu sounáležitosti, kdy jsem na okamžik docela zapomněl na svůj věk a předváděný děj znovu sledoval s dětským údivem.

Tantehorse: Pejprbój

hraje: Radim Vizváry
Sobotní přehlídkový program zakončila inscenace divadla D21, KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít, jež se výrazně soustředila na starší publikum. Režisér Jiří Ondra se spolu s hereckým souborem zaměřili na odkaz tvorby známého hudebníka a básníka, jeho trvání, proměny a rezonanci v dnešní době. Co vlastně víme o Karlu Krylovi? Znalost základních životopisných faktů není jistě od věci, avšak objektivní představu o tom, jaký autor skutečně byl, nám samozřejmě neposkytne. Autor přežívá jen ve svém díle, které si ale přetváříme do tisícero podob. Jednou sentimentálních, jindy kritických. A taková byla i koncepce inscenace.
Pasáže, v nichž herci vybízeli publikum k zapálenému zpěvu (jedna z hereček dokonce předříkávala text do mikrofonu) za projekce dobových záběrů Kryla s Gottem, vystřídaly scény ironizující vzpomínky jednotlivých protagonistů na známého umělce a věcné dary, jakých se jim od něho dostalo.
Dynamiku vyprávění udržovalo soustavné střídání postav mezi herci, simultánní akce, výrazné obracení se k divákům, což obnášelo i rozdávání lahvovaného piva nebo na jevišti připraveného guláše. Rozmanitost umělcových identit pak umocňovaly i německy mluvené pasáže, které k faktorům znesnadňujícím poznání Krylovy osobnosti přidaly i bariéru jazykovou.

Je škoda, že se tvůrci inscenace zaměřili na demonstraci Krylových rozličných podob, aniž by divákovi zprostředkovali představu, co znamená přímo pro ně samotné. Nabízí se tak otázka, jak vůbec chápat autora v porevoluční době a s několika generačním odstupem? Jaký je právě ten náš Kryl, si musíme zodpovědět sami.

Divadlo 21: KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít

režie: Jiří Ondra
hudba: David Hlaváč
výprava: Mariana Dvořáková

Na Přehlídce – Den druhý

Píše Ludvík Píza

Program druhého přehlídkového dne začalo představení dětského divadelního souboru Pidilidi Polednice. Je pochopitelné, proč se dodnes Erbenova Kytice těší přízni inscenátorů, a to jak mezi profesionálními divadelníky, tak ochotnickými nebo dětskými soubory. Baladická báseň skýtá dramatický potenciál, napínavou atmosféru a svou dynamikou a obrazivostí si přímo říká o scénické zpracování. V případě vystupujícího dětského uskupení se navíc ukázala i jako výtečný materiál, jak seznámit děti s inscenováním nedramatického textu (ve smyslu druhového dělení na lyriku, epiku, drama), jeho úpravou a obohacením o autorské pasáže, a v neposlední řadě nezbytností interpretovat dílo na základě vlastních zkušeností.

Konflikt mezi frustrovanou matkou v domácnosti a dítětem byl přenesen do současnosti, kde komunikace u stolu probíhá přes odraz na displeji tabletu, děti jsou u večeře rozmrzelé, jelikož matka připravila totéž, co jim bylo naservírováno ve školní jídelně, a samotná Polednice je pouhým přežitkem. Zato postava matky, jež je v inscenaci zdvojena a rámuje tak scénu zaplněnou dětským sborem, v očích rozmazlených dítek figuruje jako symbol přemíry povinností a striktního řádu, který jim je proti srsti. Nakonec je ale ona tou, k níž se obrátí jejich hromadný výkřik v závěrečné scéně, kdy se ztemnělým sálem ozvou kroky přicházejícího nebezpečí.

PidiLidi při Památníku Lidice: Polednice

 

Na téma strachu posléze navázal soubor Rozcuchaní vrabčáci se svou inscenací Noční můry. Autorský projekt žáků ZUŠ v Třebechovicích pod Orebem vycházel, jak už napovídá název, z jejich největších obav a fóbií, ke kterým se snažili nalézt adekvátní jevištní klíč. Děj tak sestával z ucelených scén, v nichž každý z protagonistů nejprve vylíčil svou noční můru, jež byla posléze herecky ztvárněna souhrou ostatních za pomoci světelného střihu, rozměrného igelitu, který plnil vícero funkcí, a živého hudebního doprovodu.

 

 

 

Líčení gradovalo od jaksi archetypálního strachu z kadeřníků, přes scény školní šikany, až k obavám z rozchodu rodičů a rozpadu rodiny. Bylo překvapivé, s jakou silou rezonovaly motivy strachu z násilí a smrti u tak mladé skupiny žáků, i přesto, že jejich uvedení na jeviště aktérům dodalo od traumatizujících představ jistý odstup.

Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem: Noční můry

 

 

V nedělní odpoledne bylo na programu  autorské, interaktivní, tanečně-pohybové a vizuální představení pro pět interpretů , loutku a dva hudebníky Mezi námi, které rozvíjelo příběh dětí, který se  děje kdekoliv na zemi.

 

Co pro děti znamená domov – doma?

 

Bloger komentář k tomuto představení neuvedl, proto jen krátká informace od pořadatelů přehlídky a fotografie Ireny Vodákové.

 

FysioART:   Mezi námi

Koncept a režie: Hana Strejčková
Choreografie: Veronika Kacianová
Choreografická spolupráce: Věra Ondrašíková
Dramaturgie: Kateřina Schwarzová
Tvorba a interpretace: Juni Endo (JP), Chinami Gentsu (JP) a Andrea Vykysalá, Marie Adamová a Robert Nižník (SK)/ Husam Abed (Jordánsko)
Taneční spolupráce: Inka Bradáčová 
Scénografie a kostýmy: Marianna Stránská
Loutka: Sakuma Sota (JP)
Hudba: Hearn Gadbois (USA) a DJ Buldog živě, Kuba Palys (PL)
Videoart: Jan Hrdlička, Marianna Stránská, Michaela Režová a žáci ZŠ (CZ, SK, ES, JP)
A už opět Ludvík Píza:

Druhý festivalový den také uvedlo Kočovné divadlo Ad Hoc, před beznadějně vyprodaným večerním sálem, komediální operní inscenaci Il Congelatore (Zmrazovač) inspirovanou snímkem Kmotr. Tvůrci si vypůjčili tradiční zápletku gangsterských filmů z období prohibice, kterou převedli do groteskních, ba přímo parodických zpívaných pasáží s živým hudebním doprovodem. Dvojice evropských přistěhovalců, jež si do New Yorku připlula splnit své sny, projde nespočtem peripetií, aby k sobě nakonec našla cestu i přes překážky s mafií. Avšak nejedná se o žádnou velkou lásku. Scénář Jana Duchka pracuje se schematickým příběhem, v němž ironizuje takřka každý motiv i postavu.

 

Slova světově známých árií od Bizeta, Mozarta, Verdiho a jiných, jsou kompletně přepsána, přičemž zparodován je i samotný název. Např. Nessun Dorma, v níž exceloval například Luciano Pavarotti, je převedena na „Neser Dona“ (Don je ústřední mafiánský boss inscenace, jehož příkazům se hodlá vzepřít přistěhovalecký synovec), či zvolání jména Figaro je změněno na „Fikanost“, kterou opěvuje jeden z gangsterů.

 

Prvotním cílem komických scén bylo bezesporu pobavit diváka, což se vzhledem k nadšeným ovacím podařilo beze zbytku. Krom parodie, u níž se tvůrcům podařilo vyhnout samoúčelnému zesměšňování, oceňuji i drobné reference na kauzy z prostředí české politiky, např. repliku „Z toho mi běhá Mrázek po zádech“, jimiž se příběh z 20. let minulého století vztáhl i na současnost. Závěrečná sborová píseň, v níž protagonisté opěvují moc peněz a konexí jen potvrdila, že téma korupce je v našem prostředí stále živé.

Kočovné divadlo Ad Hoc: Il Congelatore (Zmrazovač)

Scénář a texty písní: Jan Duchek
Dirigent a hudební nastudování: Lukáš Habanec
Scénografie a kostýmy: Anežka Habancová
Hudba: Georges Bizet, Leoš Janáček, Wolfgang Amadeus Mozart, Giacomo Puccini, Bedřich Smetana, Giuseppe Verdi, Ruggero Leoncavallo, Eduardo di Capua, Ernesto De Curtis, Lukáš Habanec, Gioachino Rossini, Jacques Offenbach
Hrají a zpívají: Adam Caha, Jan Duchek, Anežka Habancová, Barbora Blažíčková, Lukáš Habanec, Dominika Jíchová, Zdeněk Melín, Petr Mikulka, Klára Šidlová, Jiří Vedral, Ludmila Weissová

Na Přehlídce – Den třetí

Píše Ludvík Píza

Dalskabáty jsou ves, kde v každém stavení bují hřích. Či spíše pekelné síly vynakládají všechno proto, aby tomu tak skutečně bylo. Do skromné vesnické komunity proto zavítá nový farář, pod jehož kazatelskou rouškou se skrývá intrikánský čert. Pekelný delegát v podání výrazně pohybově nadaného Bartoloměje Veselého vidí za každý roh a s mrštností hada se proplétá po scéně tak, aby měl přehled o každé postavě. Ty jsou po vzoru komedie dell’arte maskovány specifickou škraboškou, nicméně krom masek a výsostně stylizovaného gestického projevu zde podobnost s italskou komedií končí. Dalskabáty v režii Petra Haška totiž zachovávají pevně semknutý děj; vycházející ze stejnojmenné pohádkové předlohy Jana Drdy. Improvizovaným číslům nebyl v inscenaci ponechán prostor, což během představení mnohokrát zdůraznily reakce nadšených diváků, kteří postavám radili, kdo se v danou chvíli schovává na jevišti, případně halasně prozrazovali čertovkou identitu dobráka Trepifajksla, na což ale žádný z herců nijak nezareagoval.

 

Princip převleků dětské publikum sice rychle pochopilo, nicméně skutečné sdělení inscenace krystalizovalo pozvolna až do samého závěru – tedy zda-li jsou postavy těmi, jakými se jeví či nejeví navenek. Dalskabáty představily dva druhy čertů. Toho, jehož lidskost v očích ostatních zrazovala podoba čerta, kterou se ani nesnažil nijak zamaskovat, a pak toho, jenž svou zkaženost úspěšně skrýval za kněžským hábitem. Netřeba dodávat, že právě tomu druhému stačil povrchní převlek, aby úspěšně splynul s davem, zatímco Trepifajksl si své místo mezi lidmi musel vydobýt.

 

 

 

Závěrečný moment prozření všech účastníků se odehrál za burácivého zahřmění a úplného zatmění sálu, kdy se po opětovném rozsvícení před diváky odhalili herci ve své pravé podobě, bez masek a úlisného čerta, po kterém na jevišti zbyla jen stržená škraboška. Dalskabáty svůj souboj s peklem vyhrály.

Malé divadlo České Budějovice: Dalskabáty, hříšná ves

režisér: Petr Hašek
asistentka režie: Ewa Kociemska
výprava: Kateřina Štolcpartová
hudba: Filip Nebřenský
texty písní: Helena Kebrtová
korepetitor: Filip Nebřenský
pohybová spolupráce: Veronika Riedlbauchová
dramaturg: Janek Lesák
dramaturgická spolupráce: Helena Kebrtová
Hrají: Dana Chroustová, Viacheslav Zubkov, Bartoloměj Veselý, Jan Hönig, Lucie Škodová, Jan Vejražka, Sofia Adamová, Budlana Baldanova, František Hájek, Jiří Waldmann
V odpoledních hodinách se na kratičkou chvíli změnil černý sál divadla v Bílobílý svět. Krajinu volných asociací, metafor a jemného humoru divákům ve své inscenaci předestřeli Šárka Chvalová a František Kaska. Pro diváky to možná bylo zároveň premiérové seznámení s básněmi Daniela Heviera, které inscenátoři převedli do scénické koláže rámcované spánkem ústředního hrdiny.
Malý Adam se po ranní konverzaci s maminkou a beruškou vydává do peklíčka, tedy školy, kde starostlivou matku nahradila káravá učitelka. Zeměpis, matematika nebo i samotná cesta do školy a zpět domů jsou podnětem k imaginaci, vztahování běžných věcí do nových souvislostí a hře se slovy. Realita může být snová i za bílého dne, pakliže si ji tak představíme. Tomu nasvědčuje i drobná bílá scéna, sestávající ze skládací stěny postavené na stole s ubrusem, na jejímž pozadí vynikly loutky kontrastních barev. Současně je tak znázorněna i křehkost Adamova světa, který lze složit tak snadno jako právě dočtené noviny.
Dvojice herců využívala jak prostředků činoherního herectví, tak animací objektů a loutek. Z této kombinace živých aktérů s předměty vznikl jemný a nápaditý sled metaforických obrazů. Prostor kolem nás viděný očima citlivého a osamělého pozorovatele, jehož představivost mu skýtá bohatší svět, než realita všedního dne.

K lehké atmosféře představení pak přispěl i živý hudební doprovod na kytaru, zaměřený na jednoduché, až jímavě melodické písně. Bílobílý svět tak není pro děti, ale pro všechny, kteří se nezapomněli dívat kolem sebe dětskýma očima.

Divadlo Střípek Plzeň (Skupina Šafrán): Bílobílý svět

Hrají: Šárka Chvalová a František Kaska
Co všechno byste byli ochotni obětovat pro dobytí jižního pólu? Například britský polárník Robert Scott se nezdráhal vzdát manželky, pohodlí domova a nakonec ani vlastního života. Touha objevit neobjevené byla natolik silná, že se v roce 1910 vydal spolu s 13 členy do nehostinné antarktické pustiny, kde celou expedici zaznamenal do deníku. Mimo jiné do něho vtiskl i pocity deziluze a selhání, když se svými dvěma kolegy stanul na vytouženém místě, kde se již hrdě tyčila samojediná vlajka norského průzkumníka Roalda Amundsena.
Právě Amundsenův telegram Scottovi o chystané expedici na jižní pól odstartoval pomyslné klání dvou rivalů, stejně tak jako inscenaci královehradeckého Divadla DRAK, Amundsen kontra Scott.
Přestože název dává tušit dramatický konflikt ústředních dvou postav, je Amundsenova postava překvapivě postavena stranou a motiv soupeření zůstává v pozadí jednání. Inscenace se více soustředí na líčení Scottových peripetií, které na jevišti probíhá ve dvou dramatických časech.
V pravém rohu scény je naznačen obývací pokoj Scottovy manželky, jež za nocí pročítá mužův deník, v centru jeviště se pak divákům retrospektivně zhmotňuje v několika plánech mrazivé dobrodružství.

Přestože skýtá Scottův deník dozajista čtenářsky strhující materiál, jeho jevištní ztvárnění už takové není. Děj se odvíjí od poslední manželské večeře až po badatelův skon přímočaře, bez dramatických situací, což nezakryly ani nápadité pasáže s loutkami, stínohra nebo přímo na jevišti mixované zvukové efekty a zpěv (Barbara Humel). Tvůrci v samém důsledku tlumočili, či spíše ilustrovali Scottův deník formou, jež se ale po několikáté scéně přenocování protagonistů ve stanu omrzela.

Divadlo DRAK: Amundsen kontra Scott

dramatik: Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček
režisér: Jakub Vašíček, scénický výtvarník: Kamil Bělohlávek, kostýmní výtvarnice: Tereza Vašíčková, hudba: Ondřej Müller, dramaturg: Tomáš Jarkovský
Hrají: Ivana Bílková, Barbara Humel, Filip Huml, Václav Poul, Jiří Vyšohlíd, Milan Žďárský, Pavel Černík

Býti dítětem – Přehlídka den čtvrtý

Blog neobsahoval informace o představeních úterního dopoledne, proto doplňujeme jen krátké informace pořadatelů a fotografie Ireny Vodákové.

 

 

Dopolední programový blok zahrnoval 2 představení dětských souborů. Nejdříve inscenaci Útěk na motivy knížky Oty Hofmana.

 

 

Příběh dvou chlapců různého věku, velmi rodílných povah a rodinného zázemí, které náhoda, zvláštní životní situace a taky trochu strach a pocit osamění svedou dohromady. Souboru se podařilo silný příběh věrohodně přetlumočit a přiblížit divákům.

 

 

Soubor HOP-HOP, ZUŠ Ostrov:   Útěk

koncept, režie:  Irena Konývková
Autorské divadelní představení Jola zachycuje skutečný příběh malého tibetského chlapce Odzera, který se při hře nešťastně popálil a ve vteřině se mu změnil celý život.
Jola vypráví o jeho cestě za uzdravením, o střetu s jinou kulturou, o přátelství nejen jeho očima, ale i očima těch, kteří vše prožívali s ním. .

Taneční studio Light, ZUŠ Na Popelce, Praha 5:   Jola

koncept, režie: Lenka Tretiagová

 

 

Píše Jana Stárková

Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pro mě začala kraťoučkým představením stejně rytmickým, jako je jeho název – Pan Cecil Brum a jeho dům. Krátká hravá skeč Tanečního studia Light byla roztomilá a okouzlující.

Mladý klarinetista představující majitele atypického domu, je v neustálém obklopení mnoha dívek. Jak to? Jeho dům a zahrada a garáž a dokonce i popelnice (v podobě děvčat) jsou mu totiž neustále v patách. Pomalými tanečními kroky ho tiše a nevyhnutelně pronásledují, kam se jen hne. Co by si taky dům bez svého majitele počal, no ne? Přesto se proti této skutečnosti pan Cecil vzbouří a pokusí se domu nenápadně, avšak neúspěšně, utéct. Inscenace končí kompromisem: pan Cecil bude brát dům na procházky alespoň o nedělích.

Bodové nasvícení přispívalo tomu, že celá inscenace vyznívala magicky pohádkově a s tím, jak je možné, že dům chodí, si divák ani nezačal lámat hlavu. Pohádkovosti inscenace podporovala i skutečnost, že bylo představení proloženo repetativními zpěvy za doprovodu piána a klarinetu v rukou protagonisty Cecila Bruma.

K vytknutí toho bylo poskrovnu. Snad jen že režisérka Lenka Tregiagová místy pozapomněla na skutečnost, že Cecilův domov jako takový je tvořen herci a nechala je čas od času například zavírat dveře v prostoru mimo iluzivně vytvořené území domu.

Taneční studio Light: Pan Cecil Brum a jeho dům

Autor a režie Lenka Tretiagová
Předloha Paul Gruves „Pan Celil Brum a jeho dům“ 
Další členové tvůrčího týmu Jakub Kudláč – hudebník (skladatel a korepetitor)
Další inscenací přehlídky byl Kuchař Sam a mořské panny. Příběh na motiv knížek Pavla Šruta v podání Jičínského dětského souboru ZŠ Železnická byl mnohem delší a obsahoval komplikovanější dramatický příběh, než tomu bylo u Cecilova kouzelného domu.

Znuděné mořské panny toužící po společnosti se pokusily zajmout jednoho z námořníků – kuchaře Sama. Výsledný stav nebyl útěšný ani pro podmořské krásky, ani pro námořníky, kterým bez jejich kuchaře nezbývalo nic jiného, než jíst k snídani, obědu i k večeři brambory se zelím. Mořské panny se zas o Sama div nepopraly a pruhovaný nešťastník byl nakonec donucen ke sňatku s jednou z nich. Spokojenost se však nedostavila a vlivem přirozené ženské rivality byl nebohý námořník opět navrácen mezi své kolegy.

Scénografie byla snadno variabilní a umožňovala rychlé proměny mořského světa v lodní palubu. Pomocí několika papírových beden, štaflí a pomalovaných prostěradel se tak v mžiku měnilo místo dění.

 

 

Inscenace byla, stejně jako ta předchozí, provázána hudební složkou. Velký počet herců umožnil vytvořit poměrně početný sbor, který za kytarového doprovodu pěl velmi rytmické a nezapomenutelné písně. Hudba však hrála tentokrát ve výsledku důležitější roli: posouvala děj a tvořila z představení muzikál.

Spousta práce byla znát i v kostýmní tvorbě. Představitelky mořských panen se mohly pyšnit šaty s krajkovými šupinami a námořníkům zas nechyběla pruhovaná trička či bílé kalhoty.

Dramatický soubor ZŠ Železnická, Jičín: Kuchař Sam a mořské panny

Předloha: Pavel Šrut
Dramatizace: Mgr. Richard Koníř, Mgr. Tomáš Horák
Večerní inscenace Simply Clever začínala slibně. Na klasickém českém náměstíčku se starou Jednotou v pozadí se poflakoval Antonín Kroupa. Hlášení, ozývající se z rozhlasu ho nechávalo chladným, i když byla jemu jmenovitě připomínána skutečnost, že se má dostavit k něčemu podobnému sčítání lidu. K jednání ho přiměla až soutěž „Česko hledá smysl života“ a především lákavá cena pro výherce této soutěže – křovinořez. Neváhal a pustil se do hledání. Se starou škodovkou a především poničenou čínskou navigací se vydal na dalekou cestu.
Trasa se mění v závislosti na pasažérech, kterých porůznu přibývá. K Antonínovi do auta postupně přistoupí zarytý fanoušek Sparty, přihlouplá modelka a ezoterický brazilský spisovatel. Každý nový člen „autovýpravy“ se představí pěveckým výstupem doprovázeným více či méně komplikovanou animací. Animace se začne rozvíjet ihned po výjezdu auta ze startovní vesnice.
Ilustruje postupující trasu a místy vtipně či méně vtipně, doplňuje děj. Kam až Antonín dojede? K Mount Everestu, na jehož vrcholu ho nečeká nic jiného, než McDonald. Na cestě zpět domů, při autonehodě, nebohý hrdina (ze samé lásky ke své čínské navigaci) zahyne.

Inscenace plná gagů a vtípků beroucích si na paškál nejrůznější typy lidí pro mě byla ale zklamáním. To, co začalo jako hravá komedie, využívající nečekaných scénografických prostředků a rekvizit, rozplynulo se postupně v nelogickou koláž samostatných a na sebe prakticky nenavazujících scének prolnutých několika vulgárními vtípky. Postupně hromadění jednotlivých situací nemělo skoro žádnou logiku a ve výsledku nevedlo k odtajnění smyslu inscenace. Co je tedy podstatou života průměrného Čecha? Road-trip a následná smrt? Nebo je život nesmyslný? To naznačoval onen fast-food na nejslavnějším vrcholu světa a výhra ve formě hloupého křovinořezu? Těžko říct.

Športniki: Simply Clever

Režie: Jakub Vašíček a kol. 
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský a kol.
Výprava: Kamil Bělohlávek, Tereza Vašíčková 
Hudba: Športniki
Světlo, zvuk: Bor Kos
Hrají: Johana Vaňousová, Elena Volpi, Tomáš Jarkovský, Adam Kubišta, Dominik Linka, Jakub Vašíček

Býti dítětem – Přehlídka den pátý

Píše Jana Stárková

Naivní divadlo Liberec zahájilo své vystoupení tím, že se omluvilo za změnu titulu z důvodu nemoci. Původně naplánovaná inscenace Kapela jede byla pak nahrazena Werichovou pohádkou z knihy Fimfárum – Až opadá listí z dubu. Příběh o statkáři Čuperovi, který propadne alkoholu natolik, že propije skoro vše a raději se upíše čertu, aby o veškerý majetek nepřišel. Inscenace je skutečným varováním pro všechny mladé diváky. Liberecké divadlo ukázalo nástrahy alkoholismu prakticky po všech stránkách a to nejen na nebohém Čuperovi, ale i na zestárlé a sešlé uklízečce, jež byla statkáři v jeho nejhorších chvílích po ruce.

 

 

Inscenace částečně loutková a částečně činoherní byla plná všemožných světélek, vychytávek a vtípků, které mladí diváci náležitě ocenili. Peklo v podobě továrny na výrobu alkoholu plné přepravek a čertů různých podob nahánělo hrůzu jistě i starším divákům a dovedlo závislého Čiperu ke kajícnosti a abstinenci. Četné loutkové akce byly rytmické a důvtipné, ostatně stejně jako celé představení.

 

 

 

Zvolené téma se mi ale zdá poněkud nevhodné pro mladé návštěvníky této divadelní Přehlídky. Rozhodně se totiž nejednalo o studenty druhých až šestých tříd základních škol, pro které by měla být inscenace Až opadá listí z dubu určená. Alkoholismus byl zobrazován poměrně surovým způsobem a často se v inscenaci objevovaly i vulgarity, které ale mladé publikum přijalo se smíchem.

Naivní divadlo Liberec: Až opadá listí z dubu

Předloha: Jan Werich 
Autor: Tomáš Syrovátka 
Režie: Martin Tichý 
Výprava: Robert Smolík 
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Markéta Sýkorová, Tomáš Bělohlávek, Filip Homola, Adam Kubišta
S cílem upevnit vztah malých dětí ke knihám a nenásilně je seznámit se znakovým jazykem uvedl ateliér Výchovné dramatiky pro neslyšící JAMU jako poslední představení letošní Přehlídky několik kratších pohádek s názvem Pohádky trochu jinak. Bylo až s podivem, s jakým napětím děti pozorovaly, co se na scéně děje, a s jakým nutkáním a radostí se zapojovaly do hry.
První pohádka – O červené řepě – byla velice intimní záležitostí, protože se odehrávala v skoro naprostém tichu a v naléhavé blízkosti mezi diváky a herečkou. Zprvu byly děti trochu nedůvěřivé, ale brzy si na specifický způsob vyprávění s intenzivní gestikulací zvykly a naprosto se mu poddaly. Aby ne, příběh totiž vyprávěla sama řepa! Herečce bylo ku pomoci jen veliké malované leporelo s obrázky rostoucí řepy a s řepu tahajícím dědečkem, babičkou a dalšími. Evidentní zájem dětí potvrzovala i skutečnost, že se velmi záhy začaly orientovat v základních gestech znakového jazyka a samovolně je opakovaly.
Další pohádkou byl neméně známý příběh O perníkové chaloupce. Tentokrát se pracovalo o něco více s loutkami a méně se znakovým jazykem. Příběh byl ovšem i tak velmi poutavý a malí diváci se začali intenzivně zapojovat do hry a pomáhali Jeníčkovi a Mařence hledat jeden druhého při hře na schovávanou. Rekvizita knihy měla tentokrát podobu klasické knihy, nicméně mnohokrát zvětšené a pochopitelně malované a interaktivní.

 

 

Třetí pohádkou byl snový příběh o chlapci, jenž se vydal na výlet do vesmíru se svým žlutým mimozemským kamarádem, a cestou se učil a dovídal spoustu nových věcí. Představení bylo zaměřeno především na aktivizaci diváka a na jeho zapojení do hry. Svůj účel splnilo bravurně a celou přehlídku krásně zakončilo. Potvrdilo tak mé přesvědčení, že kdo si hraje, nezlobí, a už vůbec nezlobí ten, komu je hravě hráno.

 

 

 

Ateliér DVN JAMU Brno: Pohádky trochu jinak

 

 

 

Prof. Miloslav Klíma se jako dramaturg i jako autor zasloužil o prosazování moderního divadla pro děti a mládež. V 80. letech, kdy působil v Divadle DRAK v Hradci Králové, vzniklo především ve spolupráci s Josefem Kroftou  několik legendárních a i mezinárodně úspěšných projektů, které oslovily jak mladé, tak dospělé publikum a patřily k nejvýraznějším divadelním počinům své doby, např. Píseň života, Sen noci svatojánské, Prodaná nevěsta nebo Kalo Mitraš. Jako pedagog katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, na níž působí od počátku 90. let, vychoval řadu tvůrčích osobností, které se věnují také tvorbě pro děti a mládež.

Cena byla Prof. Miloslavu Klímovi předána v průběhu 16. ročníku Přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež.

Autory keramického artefaktu byly děti z MŠ Hroncova pod vedením paní Ludmily Vadlejchové.

 

 

 

 

 

Prof. Mgr. Miloslav Klíma

Životopis

22. 09. 1941      Svratka, okr. Žďár n. Sázavou

1947 – 1958      Obecná škola, Národní škola, Střední škola, 2. jedenáctiletá střední škola – maturita

1959 – 1063      Divadelní fakulta AMU Praha, obor dramaturgie

1963 – 1964      Divadlo Pohraniční stráže, Cheb, dramaturg

1964 – 1968      Základní vojenská služba

1968 – 1971      Herecký kabaretní klub „Na Forbíně“, Praha, dramaturg, šéf

1971 – 1980      Západočeské divadlo, Cheb, dramaturg

1980 – 1983      Divadlo Vítězného února, Hradec Králové, dramaturg

1983 – 1986      Divadlo DRAK, Hradec Králové, dramaturg

1986 – 1990      Kreslený, animovaný a loutkový film, Praha, dramaturg

1990 – 1991      Divadlo Na zábradlí, Praha, šéf činohry, dramaturg

1996 – 2002      Národní divadlo, Praha, dramaturg činohry

1991 – dosud     AMU, Praha, pedagog divadelní fakulty,

1991 – 1993      Děkan divadelní fakulty AMU

15. 2. 1991        habilitován docentem pro obor dramaturgie

1.12. 1993         jmenován profesorem pro obor dramaturgie

1. 2. 2005 –        jmenován prorektorem AMU pro studijní, vědecké

1. 3. 2013          a pedagogické záležitosti

1.10.2005 –dosud          Předseda Oborové rady doktorského studia na KALD DAMU

Předseda státní zkušební komise magisterských zkoušek na KALD
Člen UR AMU
Člen UR JAMU
Člen UR DF AMU
Člen UR DF JAMU
Člen pléna Rady vysokých škol
Předseda pracovní komise pro umělecké školy RVŠ
Člen Výboru Fondu rozvoje vysokých škol

Umělecká činnost:

Dramaturgie

(profilový výběr z celkového počtu cca 370 realizovaných titulů)

Autorská díla

Výběr z publikační činnosti:

Výběr zahraničních projektů:

 

 

Jarkovský, Vašíček, Vyšohlíd a kol.

O bílé lani

„Jsem důlek čisté svěží vody
a postýlka hvězd stříbrná,
napít se plaché laně chodí
za horkých nocí z mého dna…“

(Jan Skácel)

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá…
Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty. Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

Režie: Jakub Vašíček
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský
Hudba: Jiří Vyšohlíd
Scénografie: Kamil Bělohlávek, Tereza Venclová
Pohybová spolupráce: Petra Brabcová

Premiéra: 19. 3. 2016

Určeno divákům od 8 let.

Je to pět let, co jsme zahájili kampaň Vezmi-dnes-dítě-do-divadla. Toto výročí se slaví na mnoha místech světa 20. března, který je Světovým dnem divadla pro děti a mládež. Tato kampaň nabídla členům ASSITEJ velký prostor pro obhajobu a podporu divadla pro děti a mládež a přinesla mnoho vážných argumentů obsažených ve zprávách, projevech a článcích k tématu, proč by se děti a mladí lidé měli věnovat divadlu.

Zahrnují tato zdůvodnění: práva dětí jako kulturních občanů; skutečnost, že divadlo vychovává komplexně pomocí rozvoje všech složek inteligence; důležitost rozvoje zvídavosti, představivosti a radosti u dětí; potřeba dětí mít naději v často zmateném a beznadějném světě; důležitost estetického povědomí a schopnosti si osvojit různé jazyky umění; potřeba komunity, propojení a empatie; aktuálnost divadla a jeho schopnost umožnit konfrontovat a vnímat svět tak, jak jej prožíváme; nutnost osvojit si rozdílnost názorů…

Ale přemýšlím, zda existuje ještě další fundamentální důvod, proč umělci tvoří pro mladé publikum, který je v pozadí uvedených argumentů.

Tento důvod může být silně osobní. Při práci pro děti a mládež můžeme nechat dozrávat, srovnávat a posilovat dítě, které je uvnitř nás.

Když skupina jihoafrické městské mládeže začala pracovat na hře pro velmi mladé děti, její členové zjistili, že jejich úkol vyžadoval, aby dozrávali, aby znovuobjevovali nebo v některých případech objevovali poprvé, nově… nevinnost, něhu, zranitelnost a potenciální komplexnost sebe samých. Tím začal u těchto mladých umělců hluboký proces sebe-ozdravování, který je silně ovlivnil a motivoval k pokračování jejich angažovanosti na tomto divadelním poli.

Z této hluboce osobní potřeby divadla jsme schopni na oplátku ovlivňovat další. Výchovou sebe sama jsme schopni vstoupit do komplexnějšího vztahu s našimi diváky. Jsme také schopni nabídnout rodičům a dětem, rodinám, učitelům, pečovatelům a jejich svěřencům vidět svět očima nejmladších z nás.

Když jsem opouštěla divadlo, velmi často jsem slyšela některé rodiče, jak říkají: Nechce se mi věřit, že moje dítě sedělo klidně tak dlouho nebo moje dítě objevilo v této hře tolik humoru… v těchto momentech poznávání může divadelní umělec přispívat k větší celistvosti zásadně důležitých rodinných vztahů.

Patrně největší dar, který nám divadlo pro děti a mládež přináší – ať již jsme umělci, diváci, rodiče, učitelé nebo děti – je dar nalézt celek ve zlomcích a útržcích a znovuobjevovat, kým jsme chtěli být a po čem jsme vždy toužili.

Yvette Hardie

Jenny Sealey, umělecké ředitelka divadelní společnosti Graeae Theatre Company a spoluředitelka Para-olympijských her v Londýně v roce 2012.

Nedovedu si představit svět bez divadla nebo umění. Jako pro mladou hluchou holku se pro mne staly hodiny baletu místem přinášejícím pocit bezpečí. Byl to vizuální svět, kterého jsem se stala součástí a mohla jej pozorovat. Úleva, že nemusím odčítat ze rtů, byla osvobozující. V baletních cvičeních bych se asi ztratila, ale zamilovala jsem si tvorbu baletních příběhů a jejich realizaci. Balet představoval moji první zkušenost s vyprávěním příběhů. Když jsem byla starší, začala jsem se angažovat v divadle, nejdůležitější bylo divadlo pro mladé. Jaká to mimořádná základna pro výcvik herců a úžasná příležitost pro sdílení tvůrčího prostoru s dětmi a mladými lidmi. Vnímat jejich životní příběhy a přetvářet je do her, jež proměňovaly jejich zkušenosti, životní pokusy a strasti do prostředí, v němž byly slyšet.

 

 

Během přípravy tohoto textu režíruji hru Kráčející kameny (Stepping Stones) od Mike Kennyho, již jsem již společně s Jonem Palmerem inscenovala pro Interplay před osmnácti lety. Produkce byla (stejně jako je současná připravovaná s novým souborem Graeae, tvořeným z hluchoněmých nebo postižených herců ve věku 20 – 22 let) určena mladým lidem s těžkým nebo vícenásobným postižením. Mladým hluchoněmým a slepým, postiženým i nepostiženým lidem. Radost z práce při úvahách o tvůrčím přístupu k znakové řeči, o převodu do hlasové podoby, zvuku a atmosféry je zakotvena ve víře, že VŠICHNI mladí lidé by měli mít úplný a rovný přístup k divadlu.

Ale stále jsem zklamána, že důležitost tvůrčí práce pro mladé lidi a tvorbu s nimi nenachází plně uznání a dostatečné financování. Bolí mne srdce, když si uvědomuji, že mnoho postižených dětí v řadě zemí není považováno za hodna vzdělávání. ALE mé putování po světě mne přesvědčuje, že nadšení těch, kteří jsou hnací silou této práce, je dokladem toho, že svět bez divadla mít nebudeme a že divadlo je školou pro život.
Jelikož rok 2016 se odehrává ve znamení 10. výročí přijetí Úmluvy o právech postižených lidí Spojenými národy, máme velkou příležitost spojit své ruce kolem světa a dodat palivo a žár tomuto nadšení a této práci coby společenství pro utváření a zajištění možností pracovat, tvořit a sdílet divadlo, které má smysl, s těmi, o které jde, a pro ně.