Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Eva Tálská: Dům

1. Část scénáře

Dům. Dům, kde každý z nás denně usíná, má svoje sny a touhy, kde zvažuje své štěstí a neštěstí. K jednomu takovému domu právě přicházíte. Tříposchoďový činžák. Občas se někde otevře okno. Nedůvěra muže sledujícího ulici. Z jiného okna dívka třepe ubrus a v jiném okně kytka za oknem, hádka, střepy. Nahoře otevírá okno nevěsta a vyhlíží – očekává. Z vrchního do spodního okna na sebe pokřikují chlapec s dívkou. Ve vedlejším okně stojí stařena vydaná až na kost – slídí. Chvíli se zdá, ne, opravdu je to tak, všichni mají rozšklebené a teď zas líbezné masky. Mizí. Jen smrt zve diváky do hlavních dveří.

2. Studio Dům

Před čtyřmi léty jsem založila divadlo Studio Dům. Bylo vyústěním mých snah o spolupráci s prostorem jako s divadelním prostředkem, který je schopen z vnitřku posadit inscenaci. Konkursem jsem dala dohromady studenty a pracující a za pomoci svých divadelních přátel začala soubor prakticky vzdělávat. Hudební skladba, scénografie, mluva, zpěv, pohyb a tanec, žonglování, herecká práce, výroba loutek, grafika, osvětlování, účetnictví – to jsou možnosti, které člen Domu může využívat dle svých sklonů, někdy musí i beze sklonů. Zrození Domu bylo vedeno nápadem využít opuštěných domů. Vstřebat do sebe jeho atmosféru, napsat hru a v domě ji odehrát. Pak hledat další dům. Říkala jsem tomu Létající divadlo. Ale spousta peněz a energie, která by stála zabydlení každého projektu, vedla k myšlence jednoho domu jako stálého prostoru. Po obrácení města naruby a posléze úřadů, jsem dům sehnala. Konzultace s architekty a výtvarníky, shánění peněz a řemeslníků. Vše co bylo možné, dělali členové Domu a vlastníma rukama se seznamovali se stěnami a podlahami. Všechen volný čas jsem trávila v domě s architekty a výtvarníky. Malovali jsme na stěny představy o bourání, zkoušeli nosnost stropů, opravovali střechu. Řemeslníci již pracovali na vodě a elektřině. Překlady byly vypočítány, zedníci sehnáni, mělo začít bourání. Noci byly na sny o Domu a na hrůzu z peněz. Tlupy a bezdomovci se vraceli do svého obydlí, roztloukali okna a my je vozili zasklít. Vydělávali jsme na ně představeními na náměstí vybíráním do klobouku. Soboty a neděle jsme trávili v domě – auta s odpadky a špínou odjížděla na skládky. Bylo třeba se seznámit s podivnými lidmi bojujícími proti krysám a hmyzu. Neustálé peníze. Snili jsme o nejkrásnějším divadle na světě a všichni se nám smáli, že nám dům vezmou. Vzali. Ale to předbíhám událostem.

3. Jak mohl vzniknout takový nápad

Přemýšlím, zda je možné, aby podobný nápad vznikl v minulém století. Odpovídám si ne a přemýšlím proč. Procházím dějiny divadla a dělám si pro sebe malé jednoduché dějiny: Divadelní prostor se tvaroval od století do století v pomalém rytmu od nebe pravého nad hlavami všech, až po nebe iluzivní nad hlavami herců a od herce předvádějícího postavu čelem k divákovi až po herce žijícího postavu zády k divákovi. Na přelomu tohoto století a minulého, kdy plocha obrazu zaznamenala rotaci předmětu, slovo se uvolnilo z věty a stalo se bušícím nástrojem a notový papír se protrhl hlukem, dopadl tento pohyb na izolovaný divadelní prostor, který právě svým vývojem dospěl v krychli zaklapnutím čtvrté pomyslné stěny. Bušení a dovolávání se vstupu způsobilo výbuch. Prostor vyrazil, strhl rampu, vylil se do hlediště, prorazil na ulici a každý, kdo to uměl, reguloval tok po svém. Kam? Do parku, na stromy, na náměstí, na vodu, do vzduchu, na nádraží, ke kostelům. Uvolněná barva, zvuk, tvar a slovo se vydávají na pouť neznámem a setkávají se s uvolněným prostorem na happeningových svatbách. Divadelníci prostoru nastavují nádoby klasické, (nově vymyšlené jsou až důsledkem používání nového prostoru) a všechny nahodilé: cirkusy, kostely, restaurace, amfiteátry, sklepy, půdy, byta, maringotky, vagóny, výlohy, auta, ale také zpět – kukátková divadla. I tam však zůstal prostor v pohybu. V některých divadlech jeho proměnu respektovali a prosadili přestavbu půdorysu, někde ho alespoň pár metrů pustili před rampu a zajímali se jeho pohybem v horizontále a vertikále. Ale největší pohyblivost se udála v prostorách, jako byla naše. Ne. To ještě nebyl Dům. Na dům jsem ještě nemyslela, to byla teprve příprava. Mým divadelním domovem se stala na dvacet pět let i s mými kolegy nádoba chudá: jedna z výstavních síní Domu umění s půdorysem tlustého kříže. Oba řezy tímto prostorem měly tvar kříže rozetnutého vpůli.

4. Praktický výzkum prostoru

Na škole zkoumám vnitřní zákonitosti předlohy, hledám hierarchii prostředků, zapojuji do pohyblivosti divadelního znaku i prostor. Založením divadla Husa na provázku si zakládáme na věčnou hru s prostorem. Z nadhledu se to jeví jako dětská hra s kostkami. Ve skutečnosti to byl pětadvacetiletý výzkum nových vlastností a možností osvobozeného prostoru. Dá se to říci takto: vnitřní zákonitosti hry určují herci pohyb, staví mizanscénu a mizanscéna si žádá svůj prostor. Anebo prvně je prostor, anebo prvně je mizascéna. U každé hry vzniká členění půdorysu jiným způsobem.
Za těch dvacet pět let jsem objevila pro sebe nejen různé druhy prostor a půdorysů, ale i různé druhy mizanscén – od pohybové a spirálové až k obrazově statické, a různě vedené kontakty mezi hercem a divákem – od jednoznačného prožitku až k ironizačnímu nadhledu – od vnější ignorace diváka až po jeho vtažení do hry.
1. Ghelderode: Sir Hallewyn (půdorys: E. Tálská)
2. K. Nový: Chceme žít (půdorys: Boris Mysliveček, Eva Tálská)
3. J. Zeyer: Oči Kunálovy (půdorys: Jana Zbořilová, Eva Tálská)
4. M. Cvetajeva: Hodina duše (Poem konce) (půdorys: E. Tálská)
5. H. Kleist: Katynka (půdorys: Jana Zbořilová, E. Tálská)
6. J. Seifert: Píseň o Viktorce (půdorys: Jana Zbořilová, E. Tálská)
7. Dante: Božská komedie (půdorys: Boris Mysliveček, Tomáš Ruler, Tálská)
8. E. Lear: Příběhy dlouhého nosu (půdorys: E. Tálská, B. Mysliveček)
9. K. H. Mácha: Máj (půdorys: E. Tálská)
10. montáž z lidové poezie: Jako tako (půdorys: E. Tálská, U. Studená)

5. Předobraz Domu

První dům, který jsem zabydlela divadlem, byl celý Dům umění. Byla to spíše divadelní akce a jmenovala se Za devatero horami. (Zde vznikl příští tým projektu Dům: Jana Preková, ing. arch. Dušan Ždímal a Boris Mysliveček. Při realizaci projektu přibyli ing. arch. Miloš Kopečný a ing. Jiří Opatřil. Celý tým na projektu Dům pracoval zdarma.)
Dům umění. Několik aut haraburdí svezeného ze všech možných a dostupných skladů a různě barevná řídká gázovina se světlem a zvukem se staly materiálem pro vytvoření kouzelného světa pohádek se známými pohádkovými bytostmi a situacemi. Babička s hloupým Honzou provádí děti a vlastní krabičku, která je hybatelem všeho dění. Kouzelná krabička otevřením pouští děj živého obrazu a děti si mohou různé situace v ději zastavovat nebo obrácením krabičky vracet. Cestu spojuje volná linie obrazů a situací z Popelky. Její obutí střevíčku je vysvobozením celého světa ze strnulosti, roztahují se závěsy, všechny bytosti ožívají a před námi se objevuje dlouhá pohádková třicetimetrová krajina. Zde vznikly první reálné představy o možnostech zvládnutí budovy divadlem. Otevřely se přede mnou nové prostorové možnosti.
Děti byly vtaženy do volného ale sugestivního toku atmosféry, do vnitřku vymyšleného světa. Pohybovaly se v prostoru, manipulováni předem připraveným scénářem pro herce a diváka. To je již předobraz Domu.

6. Půdorys akce s dětmi

 

 

 

Pracuje stejně jako divadelní prostor, který vykroužíme kostelem, prostě něčím, co je silné svou atmosférou. Prázdný dům. Vcházíme-li do domu, důvěrně známe jeho použití, jeho možnosti atmosfér. Je to něco, co všichni používáme a dovedeme si o tom vzájemně sdělovat zkušenosti. Dům je místo, kde trávíme své nejintimnější chvíle, kde do sebe vstřebáváme jak štěstí tak neštěstí prožitého dne. Místo, kde vznikají naše sny a touhy, místo zachycující konce těchto snů. Původní význam divadelním použitím posouvám. Půdorys, stěny, podlahy, dveře, okna jiným upotřebením přivedu k napětí, které je nepřenosné. Dům je nádoba pevně vkomponovaná do hry.

7. Dům

Ve vnitřku domu je nejdůležitější půdorys a co z něho uděláme bouráním. Kde změníme zeď v zídku nízkou nebo vyšší, kde zeď zrušíme a co po něm zůstane, kde vybouráme okno z pokoje do pokoje, nebo jakýkoli potřebný tvar, kde zanechám sloupy, jak využiji nebo ještě bouráním zdůrazním různé průhledy. V každém patře vznikne jiný půdorys. Stěna se stává kulisou a my jsme přijati na jeviště. Stará stěna s válečkem a rámečkem po obrázku, odřená nebo popsaná stěna, jakkoli barevná stěna, stěna s obrazy a nebo jinými předměty. Stěna do půli zbouraná odhaluje herce jen po pás, na nízkých zídkách je možno hrát. Využití koutů a všeho co není pravidelné. Stejně jako nás baví všechny nepravidelnosti v bytě, stejně tak rádi rozžíváme tyto kouty divadlem. Probouráním různých částí zdí zůstanou dveře, které v některých částech domu schválně všechny zanechám jen s úzkým rámem zdi. Troje dveře ve velké blízkosti vytvářejí nádherně použitelné hrací místo. Otevřením dveří, na kterých je z druhé strany namalována nebo pověšena kulisa či předmět, měníme prostředí děje nebo atmosféry. Dveře se mohou upravit jako kolotočové dveře otáčející se kolem pantů jako kolem osy. Vysazením mohou na sebe brát významy od stolu k márům a od plotu k hradu. Průhled do chodby, kde se zavírají a otevírají dveře. Světelné změny zavřených a otevřených dveří. Procházení postav mezi těmito dveřmi. Stěny a dveře vytvářejí rytmizaci prostoru. Dveře na kolečkách přivážející situaci nebo krájející prostor. Několik dveří jako simultání scény. Jako domy ve městě. Dveře jako příchody pro sny. Dívka vejde do dveří a vyjde stařena. Celý věk je v otevření dveří. Jsou samozřejmou kulisou pro čas a prostor. Okno je rameno pro zavěšení čehokoli. Za oknem je ukryt obraz čehokoli. Krajina, moře, hory se objeví otevřením okna. Okna jako skříně. Okno s květinou. Otevření okna do ulice, by na chvíli vniklo reálné světlo a hluk z ulice. Stínohra za oknem nebo zadní projekce.
Svítit se dá čímkoli. Svíčkou, petrolejkou, baterkou, bytovými svítidly, různými lampami a lustry, ale i reflektory. Kreslení průsvitů, rozptýlené světlo, světelná rytmizace pozadí. Schodiště, jako nakonec vše, co se v domě nachází, má více použití. Sedíme-li na schodišti, stává se hledištěm. Před námi stěna uzpůsobená pro naši potřebu. Je to hra ve hře a může zde dojít k markantní změně stylu.
Schodiště je možno použít k rozehrání atmosféry, byvšího či budoucího, nebo jenom okamžiku ticha studeného či měkkého. Používá světlo, barvu, zvuk. Práce se světlem z různých pater. Prostorový zvuk. Jsme-li na schodišti, slyšíme volat milou z prvního patra vesnice a z druhého patra lesa po bitvě odpovídá milý. Na schodišti je reliéf vyprávějící kus děje. Procházíme obrazem reálné situace. Půdy a sklepa využíváme jako dvou kontrastních atmosfér. Chodíme po prkenné podlaze, po betoně, po parketách. Používáme koberce a barvíme podlahy. Propojujeme dům s naturalistickou přírodou. Hlína, písek, rozpálená funkční kamínka na uhlí. Stromy, pařezy, proutí. Staré skříně, stoly a židle. Staré i nové obrazy. Loutky. Loutkové divadlo ve skříních a dveřích. Pro diváky, kteří procházejí domem, jsou v každém patře umístěny lavice, ze kterých je dobře viditelná ona část prostoru, která je středem dění v patře. Sedí se u stěn v jedné řadě.
Divák je pozván do vnitřku děje. Prochází tělem představení a setkává se s jeho duší. Čtvrtá stěna z kukátkového jeviště je zatažena za divákovými zády. Je to vytvoření umělého světa ve známém prostředí. Práce s detailem, někdy až filmová. Stylizace čistá, malá i velká. Nenásilná. Prostředí každodenního přebývání. Střet prostředků, které do domu patří svým původem, s prostředky divadelně stylizovanými. Housle z pootevřených dveří, pláč dítěte z jiného patra. Otevření rádia a jakákoli hudba. Vědomá hudba z beden pod lavicemi. Hudba pod okny domu. Práce s detailem od realistického prožitku až k masce a ironizaci.
V domě se může odehrát jakákoli hra. Dům ji však uspořádá do nových vztahů. Při rozdělení na patra a schodiště bude mít jiné vrstvení. Ale spojením by tento zážitek mohl být mocný. Je možné pořádat výlety do vnitřků obrazů. Celý dům Chagallovým světem. Dům U létající nevěsty. Dům jako báseň. Pokus o divadlo atmosférické nesené příběhem skrytým, který vystoupí vnímáním diváka. V domě je možno uskutečnit prostorový koncert s obrazem a pohybem, stejně tak výstavu obrazů s pohybem a hudbou. Touha po komunikaci, která je tak komplexní a rychlá v hlavě a tak těžko uchopitelná slovy. Rychlost myšlenky, která je zároveň obrazem, atmosférou, souhrnem budoucího a minulého, vzpomínkou a předtuchou, vše ve vzájemných oscilacích pádící přes hory a doly.
Dům v sobě nese nezaměnitelnou příchuť moku, přes kterou je představení pito.

8. Hra na Dům

Zatím co jsme dům připravovali k provozu, provedli jsme hru “na dům” na členité půdě právě otevíraného totálního divadla Husa na provázku (Centrum experimentálního divadla). Byl to zajímavý prostor a my jsme si chtěli poradit s každým. Byla to první črta Svatebního domu, kterým jsme chtěli náš dům otevřít. Vycházeli jsme z lidových balad, písní a zvyků.
První místnost světnice, nevěsta čeká na ženicha, bába zaříkává proti nemocem. Kolem stěn lavice pro diváky. Vzadu přebíhání zvědavých děvčat v bílých spodnicích. Vůně vařícího se heřmánku. Chlapi s ženichem před světnicí. Texty, hudba, zpěv, nevěsta před ženichem prchá. Bába mávnutím ruky vše zastaví. Proměněná ve stařenu s obloukem zad a holí otevírá další dveře. Dívčí zpěv. Uprostřed bílá plachta s hromadou červených jablek, která jsou též na trámě a okně. Vůně. Nevěsta stojící na bílé plachtě očekává ženicha – ruce. Diváci se usadí okolo. Dívky jsou na podestě s jablky v rukou. Přichází ženich, opírá se o trámy jakoby je podpíral. Text, smích, jablka ve vzduchu a v klíně nevěsty. Z chodby zabubnování a kánon chlapů: bude vojna bude, kdo tam na ni půjde. Rozesmátá akce se zastaví. Bosé nohy dívek sbíhajících z podesty a jejich ustrašený šepot. Bába strhne nevěstě věnec z hlavy, ženich se přidává ke kánonu mužů a odchází. Nevěsta sama. Diváci ji opouštějí a procházejí špalírem s nekonečným zpěvem vojny. Procházíme předsíňku kolem tří smrti, nabroušené kosy máme u těla. Třetí prostora – “údolí smrti” – je největší a opět s podestou a schodištěm stoupajícím vzhůru. Sedí se u dvou stěn. Dřevěné sloupy podpírající podestu jsou ovázané proutím, na zemi kameny. Vesnice stojí přilepená na zeď. Průsvity. Přichází nevěsta a hraje s kameny jako s břehem řeky. Před skokem do Dunaja se promyšleně a opatrně vyzouvá. Boty ležící vedle kamenů. Skokem do vody je pád na zábradlí u začátku schodů. Zavěšené ruce a tělo v pokleku. Texty a jednoduché tóny. Textem klesá ke dnu, akcí stoupá vzhůru po schodech. Hučení hlasů jako voda. Ženich se vrací z vojny na koni stvořeném ze dvou chlapů. Kůň mu poví o nevěstině smrti. Ženich se probodne, kůň se rozskočí a zmizí. Je to blesk. Byl živý na koni – je mrtvý na zemi. Bába si ho naloží na záda a dotáhne ke schodům. Pošle jej vzhůru za nevěstou. Z prázdných dveří seshora se ozývá syrový vítr. Sílí. Gesto jedné dívky nás zve do té zimy. Procházíme kolem báby na podestě, ta nás kropí vodou a vyhání z nás všechno zlé. Jsme na vrcholku půdy. Je zde zima jako bývá v lednu na půdách. Ještě slyšíme vítr. Vidíme jakési náhodné jevišťátko, kde ženich s nevěstou klečí proti sobě. Vítr dozní. Čisté tóny houslí. Nevěsta s ženichem si přísahají lásku až za hrob. Rozezní se kapela a propukne svatební veselí. Vesnice doprovází diváky nazpět. Smrtky se zatím proměnily v selku a sedláky s kosami – jdou ze žní. Ženich a nevěsta se loučí s diváky jako s návštěvou a bába vše uzavírá.

9. Část scénáře

Vycházíme zadním vchodem z domu. Herci se na balkonech odličují a věší kostýmy a masky na šňůry. Umývají se, mají po práci. Pokřikují po divácích i po sobě. Jenom na nejvrchnějším balkoně stojí smrt. Je to strašák nebo “živá” smrt? Herci-obyvatelé domu si na ni ukazují, domlouvají se na něčem, zdá se, že ji chtějí vyhodit. Všichni mizí v domě. Ticho. Smrt se pomalu otočí, zavře za sebou dveře a zmizí v domě. Ticho a prázdno.

10. Prostorové možnosti Domu

Třípatrový dům má čtyři velká jeviště různých půdorysů. Má spirálové divadlo ve formě schodiště. Potkáváme cestou i malá divadélka. Je to maximálně variabilní prostor, který je pro diváka uchopitelný chozením a odpočíváním. Nikoli prostor pohybující se před divákem, ale divák pohybující se v prostoru.
Víme, že dům byl kulisou mnoha typům divadel. Všechna tato divadla lze kolem domu vytvořit a to nikoli kulisou, ale reálnou fasádou. Postavíme prkennou scénu těsně u zadní zdi domu ve výši horní hrany dveří. Dostaneme tím kulisu ke scéně komedie dell’arte. Balkon nad scénou doplňuje jeviště do alžbětínského půdorysu (diváci z ostatních balkonů dvora tuto představu ještě posilují). Okna a dveře zastupují mansiony u středověkých mysterií a lidových her. Nebe je na balkonech a peklo pod scénou.
Když jsem tento dům našla, byl součástí celé prázdné ulice. Vypracovala jsem scénář cirkusu v ulici. Provaz pro provazochodce byl natažen z okna do okna, stejně tak hrazdy pro akrobaty. Střed ulice byl arénou pro koně a klauni mohli všude. Přihlížet se mohlo z chodníku nebo z vyhrazených oken. Fantazie pro prázdnou ulici.
Na domě již zbývá jenom střecha. Představte si střechové divadlo jako amfiteátr budoucnosti. Vysoko nad městem a jeho hlukem, ale přece slyšíme jeho tep. Na střeše jednoho domu se hraje, z ostatních střech kolem se přihlíží. Používají se prostředky monumentalizující jako v antice pro zdůraznění viditelnosti. Dobrou slyšitelnost zajistí mikrofony. Je možno hrát za svitu slunce nebo večer s reflektory. A nad hlavou je nebe.
Dům jako divadlo v sobě i na sobě nese spoustu prostorových možností. Je to vlastně TOTÁLNÍ DIVADLO.

11. Provaz na prostor

K otevření domu nikdy nedošlo. Po započatých úpravách nám ho vzali. Sen v mé hlavě zůstal tam, kde se zrodil. Sen o nejfantastičtějším chudém totálním divadle. Pravděpodobně je ještě příliš bohaté. Tvrdá realita mě vrhla se souborem na ulici. Připadám si jako na začátku dějin divadla. S károu krámů a provazem v kapse na oddělení prostoru mezi hercem a divákem předvádíme naštudované tragédie. Tentokrát mi na divadelní prostor stačí pouhý provaz. Šířka a hloubka hlediště se sama přizpůsobuje.

12. Douška

Když jsme opouštěli jako malé děti s našimi rodiči rodný dům se zahradou a stěhovali se do těsného podnájmu ve městě, ani jsem se neotočila v javorové aleji. Ale pak přišly sny. Prostory pokojů se prolínaly a vytvářely podivuhodná společenství se zahradou. Můj rodný, ve snu neuvěřitelně modrý dům, byl na dosah, ale prostor byl tekutý a vztažením ruky unikal.

Dům a jeho vnitřní prostory na fotografiích sloužily projektu Dům. Veškeré ostatní doplňující akce na kolážích jsou použity z inscenací Studia Dům (výjimku tvoří foto z akce Za devatero horami a Skřítků).