Jsem loutkář praktik
Jsem loutkář praktik, a není proto pro mě úplně jednoduché splnit zadání už tak volných tří otázek. Zkusím se jim proto vyhnout a položit si vlastní. Otázku, která se bytostně dotýká divadla hraného pro děti, totiž, kdy končí „věk nevinnosti“, do kdy vlastně má smysl cíleně brát děti jako specifickou skupinu. Do kterého věku jsou, z pohledu tvůrce, ještě děti, a od kdy jsou už dospělí?
Dovolím si malou odbočku k divadlům statutárním a k loutkářské katedře na DAMU /s oběma institucemi příležitostně spolupracuji/. Tam se má za to, že jsou jakoby tři kategorie diváků, mateřinkoví, myslí se většinou od tří do šesti, sedmi let, pak školní, asi do patnácti, šestnácti a dospělí. Podle toho se zadávají dramaturgům úkoly, organizují se festivaly a píší se programy a nabídkové listy.
Nuže, z toho, co mám za sebou jako loutkář, herec i režisér, se domnívám, že jsou vlastně kategorie jenom dvě. Že se totiž neustále snižuje věk té třetí skupiny, dospělých a stírá se rozdíl mezi nimi a dětmi školními. Že bychom se, hlavně vlivem masmédií, vraceli obloukem do doby, kdy na loutkové pohádky, ale i rytírny, horrory, dramata a komedie chodila celá rodina ? To nevím.
Další odbočka; všechno, o čem tady píšu, se dotýká mé zkušenosti tvůrce a aktéra, ne diváka. Chodím na kolegy dost málo a když, většinou jsem v představení nějak zainteresován. Na kritické zkoumání a hodnocení si nechávám věk pozdější, kdy už nebudu hrát.
Pokud přistoupíme na tuhle myšlenku /že jsou věkové kategorie jen dvě/, co to znamená, co z ní vyplývá ? Proč to tak je ? Souvisí to s dobou nebo snad to tak bylo pořád a jen nějaké mezidobí /u nás historicky spjaté s érou reálného socialismu/ se tenhle fakt snažilo změnit? Nebo jsou kořeny, alespoň v loutkovém divadle, hlubší, až někde ve dvacátých letech a v divadle hraném učiteli a vychovateli ? Ani to si netroufám posoudit.
Co mi však připadá velmi důležité, je divácká obec té které skupiny. Musíme si nejprve vyjasnit /než se dostaneme k příkladům a důkazům mých tvrzení/, kdo a proč do divadla vlastně chodí. A tady je, myslím, ta největší potíž ve srovnávání jednotlivých skupin. Ona první, mateřinková, je většinou v divadle se školkou, někdy také divadlo přijede přímo do školky /takto je, najmě agenturními skupinami, odehrána většina produkce pro předškolní děti/ občas vyrazí osvícení rodiče do divadla. Malé děti ovšem málokdy spolurozhodují o svém programu, jsou prostě trpnými aktéry většiny takových aktivit, znamená to ale, že tímto způsobem vidí divadelní představení většina populace. Jaký rozdíl proti skupině druhé. Ve škole se už tolik do divadla nechodí a s příchodem puberty se děti dělí /pro naši potřebu velmi zjednodušeně/ na děti „humanitně zaměřené“ a „technické“. O dospělých pak platí, že menšina, která pravidelně chodí do divadla, se procentuálně kryje s menšinou homosexuální. Či spíše je menší /četl jsem o třech až čtyřech procentech/.
Tak, dostáváme se k jádru věci, totiž pokud někdo divadlo vnímat chce, aktivně ho vyhledává a zajímá ho, patří, alespoň od zhruba sedmi let věku, k menšině. Skoro se mi chce napsat k elitě, ale jedním dechem musím dodat k elitě nikoli ve smyslu intelektuálním nebo povýšeneckém. Nevím, jaký zájem a divnost tahá lidi do divadla, kde musí většinou při dívání přemýšlet.
A tady mám konečně příležitost vytáhnout nějaký příklad. I v představeních pro dospělé, která v produkci Buchet a loutek vznikla „jen“ pro pobavení, pro legraci, není děj často posunován lineárně, někdy se používají, z pohledu diváka, dost obtížně šifrovatelné obrazy, odkazy a hříčky. Přesto jsou děti, které na taková představení přijdou, mnohem vnímavějšími diváky než někteří dospělí. Asi nerozumí všemu, možná někdy čtou jen okleštěný příběh, těžko se z nich dolují nějaké informace, ale jejich spontánní reakce jsou slyšet a vidět. Mluvím teď ale o tzv. volné kase, ne o organizovaných návštěvách. Myslím, že děti, které patří do oné „elity“ jsou připravené číst divadelní znaky a jen se jim musí opatrněji vybírat a nabízet. Na cool dramatiku bych je posílal až po patnácti a s výkladem. Nechtějí už vidět pohádky a když, tak s dospělým odstupem. Nejsou předčasně vyspělé, nemyslím, že musí mít nadprůměrné IQ, jen prostě chtějí. Mají něco, co jim umožňuje vnímat divadelní představení jinak, než jako televizní inscenaci nebo realistický film. Měli bychom si je hýčkat a dávat jim příležitost k diskusím s tvůrci, ukazovat jim zákulisí a prosit je o recenze do školních časopisů.
Co ale s tou větší skupinou, s dětmi, které stejně nebudou rády do divadla chodit ani později ? Mám kacířský nápad. Nic. Nechejme je přirozenému vývoji, třeba se chytnou. Nenuťme jim patvary vyrobené pro školní mládež, protože je nepřesvědčíme. Nabídněme jim divadlo pro dospělé a oni nám upřímně řeknou, že je to nebaví. Divadelní „elitu“ zase nebaví něco jiného. Není to v pořádku ?
A dostávám se na začátek, totiž k té první skupině mateřinkovské. Tj. onu masu dětí, u které se ještě nedá přesně poznat, jestli budou na divadlo nebo ne. Tam se, jako tvůrce, snažím o totální poctivost a i když nabídnu nějakou šifřičku nebo odbočku, musím ctít jedno: Příběh především. Jasný a přehledný, s dobrem vítězícím a nejlépe pohádkový. Jaká radost, když se povede. Tahle tvorba čistě dětská ať má podporu a je chráněná.
A teď bych měl začít debatovat a obhajovat nebo uznávat, že tak docela pravdu nemám. Popřípadě popsat ještě několik desítek stránek a prokousat se k nějaké akademické hodnosti. Omlouvám se, tentokrát skončím stejně jako jsem začal. Jsem praktik a ferman našeho divadla je na www.divadlo.cz/buchty.
S úctou Vás zdraví Marek Bečka