Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Vezměte rodiče do divadla!

Přehlídku ke Světovému dni divadla pro děti a mládež pořádá každoročně české středisko světové organizace divadla pro děti a mládež ASSITEJ ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku, Institutem umění-Divadelním ústavem a od loňska také se sdružením Divadlo pro děti a mládež. Letos se přehlídka konala 18.-22. března v divadle v Celené a KD Mlejn. Stejně jako tomu bylo už v předchozích letech, finančně na ni přispěl ze svého grantového programu i Magistrát hl. m. Prahy.

Úkolem přehlídky je ukázat možnosti českého divadla pro děti a mládež a podat zprávu o jeho aktuálním stavu. Pro dramaturgii přehlídky je příznačná snaha o co největší pestrost nabídky. Letošní ročník obsahoval inscenace souborů profesionálních, studentských, amatérských i dětských, představení pro nejmenší diváky, základní školu i nižší ročníky středních škol, projekty interaktivní, loutkové, činoherní i ukázku nového cirkusu. K této pestrosti se navíc přidala i tradiční pestrost teritoriální – program se z velké většiny skládal z mimopražských představení, k nimž se vlastními divadly zhýčkaní Pražané jen těžko dostávají.

Ačkoli jsou hlavní cílovou skupinou uvedených představní zejména děti a náctiletí, na přehlídce tohoto typu se k nim připojuje i skupina rodičů, pedagogů a v neposlední řadě divadelních teoretiků a dalších zájemců o divadlo, publikum je tedy co do adresátů velmi různorodé. Výrazněji proto vyvstává otázka, nakolik a jestli vůbec dokážou dětská představení komunikovat s dospělými. Schopnost mezigenerační komunikace není podmínkou kvalitního divadla pro děti. Divácká zkušenost však potvrzuje, že bývá nápadně často jeho přidanou hodnotou. Viděno touto optikou (a nejen jí), vyskytly se na přehlídce minimálně tři inscenace, které stojí za podrobnější zmínku:

Neklan.cz

Režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský už několik let tvoří pevný tvůrčí tandem. Doplněni výtvarníky Terezovu Venclovou a Kamilem Bělohlávkem spolupracují s divadly po celých Čechách (např. Divadlo Alfa, Plzeň, Západočeské Divadlo, Cheb, Jihočeské divadlo, České Budějovice ad.). Jejich „specializací“ je právě divadlo pro děti a mládež.

Na přehlídce se objevily hned dvě jejich inscenace, které byly vytvořeny každá s jiným souborem, přesto však měly jednu společnou vlastnost: Nabízely nový a záměrně kontrastní pohled na známé téma. Každá svým způsobem bořila klišé. Ne ovšem s revolučním přesvědčením, že klišé mají být bořena, ale spíše pro zábavu – diváků i tvůrců.

Inscenace Neklan.cz, kterou J. Vašíček s T. Jarkovským vytvořili se souborem libereckého Naivního divadla, je určena žákům druhého stupně základní školy. Tvůrci si dobře uvědomují, že zaujmout příslušníky této problematické věkové kategorie Starými pověstmi českými je úkol nelehký. Hned na počátku dávají tedy jasně najevo, jak se k tématu stavějí: Vyhodí Aloise Jiráska do koše i s jeho obdivovatelkou paní učitelkou, která, sugestivně řvoucí, padá do hlubin scény. Vztah mezi jevištěm a mladým publikem (zvláště v případě představení pro školy) je nastolen. Dále se pokračuje ve vyprávění se snahou dokázat, že se paní učitelka i její oblíbený autor mýlí. Neklan nebyl žádný zbabělec a vše se seběhlo trochu jinak.

Vztah k uvedené cílové skupině dále upevňuje volba inscenačních prostředků. Místo paní učitelky přebírá iniciativu Počítač. Představován elektronicky deformovaným hlasem a projekcí stává se důležitou postavou hry. Je vypravěčem a strůjcem všeho dění, jeho moderní „počítačová“ terminologie výrazně určuje slovník hry. To Počítač ohlašuje error v souboru Jirásek a z vlastního rozhodnutí poškozený soubor maže. Stručně a chladně doplňuje děj svými poznámkami, nápisy či jednoduchou animací.

Postavy příběhu jsou Počítačem představeny coby virtuální bojovníci s výčtem osobních kvalit a slabých míst. Jejich pohyb je znázorňován pohybem červených teček – Čechů – a modrých teček – Lučanů v projekci na slepou mapu země. Tím získává inscenace charakter počítačové hry. V rámci nastolené estetiky je statečný kmen Čechů v inscenaci předveden jako moderní vojenská jednotka, kde jsou bojovníci v černých kapsáčích a neprůstřelných vestách od útlého dětství školeni v boji a vlastenectví. Vedle počítačové hry tak nacházíme jasné odkazy k akčním filmům.

Popsané prostředky jsou příkladem všeho toho, co děti většinou baví, a v čem dospělí nacházejí kořeny všeho zla. To jistě neukazuje na snahu o dobrou komunikaci s dospělým publikem. Dokonce by se mohlo zdát, že se snaha o dobrou komunikaci s mladšími teenagery mění v levnou podlézavost a že etické vyznění inscenace je sporné.

To je ovšem zdání, které klame. Použité prostředky lze umělecky i pedagogicky velmi dobře obhájit. Počítač je skvělým prostředkem k udržení temporytmu inscenace a výrazně přispívá k dobré orientaci v ději. Práce s mapou např. začleňuje legendu do konkrétních zeměpisných souřadnic a šikovně ji propojuje s představou současného českého prostoru. A pokud jde o ono brutální odstranění Aloise Jiráska (ačkoli zde bychom dnes asi příliš protestů nezaznamenali), slouží tvůrcům k výsostně didaktickému efektu: Stále přítomný konflikt dvou verzí příběhu je pochopitelně výbornou cestou k zapamatování té původní. Použité prostředky jsou navíc prezentovány s evidentní nadsázkou, často samy sebe spíše parodují. V kontrastu s archaickými motivy, jako jsou staročeská jména postav a prostředí či tradičně vyvedená „mikolášoalšovská“ kněžna Libuše, se stávají podstatným zdrojem humoru.

Svou demonstrovanou přítomností kladou tyto „moderní“ prostředky důraznou otázku nám dospělým: Ptají se – a to velmi vážně -, jak obhájit pedagogickou a vychovatelskou pozici v době počítačů a internetu. Jak zacházet s látkou, která má s dnešním světem zdánlivě nulovou souvislost. I učitelka v odpadkovém koši se tak stává důležitým symbolem společenského jevu, který nelze přehlížet.

Inscenace se však nezabývá pouze příběhem o Neklanovi ani jí nejde o to, aby se žáci naučili co nejvíce ze Starých pověstí českých. Její cíl je větší. Skrze práci s českými mýty uvažuje nad charakterem a podstatou českého vlastenectví. A právě tyto úvahy – které zde nejsou nikdy zcela prosty humoru – hledají a nacházejí plnohodnotné adresáty v dětském i dospělém publiku.

Vztah k vlastní národní identitě je inscenátory nahlížen z různých úhlů. Nejprve poukazují na fakt, že se Češi ve svých mýtech prezentují jako národ chrabrý a hrdinný. Výuka mladičkých Čechů na Levém Hradci má tak charakter bojového výcviku a ctnostmi správného Čecha jsou síla, rychlost a odvaha. Zpěvy černě oděné české jednotky na melodii písně Ktož jsú boží bojovníci chvílemi až trochu děsí podobností s vlasteneckými projevy současné extrémní pravice. Tento druh vlastenectví však inscenace brzy sama zpochybňuje.

Za pravého hrdinu totiž navzdory Aloisi Jiráskovi volí Neklana. Obtloustlého chlapce, který je pomalý, nešikovný, ve sportovních a bojových disciplínách vždy poslední. Přes všechen svůj strach a vidinu jisté smrti se však rozhodne jít do boje s Lučany, aby naplnil věštbu. Ne tedy bezhlavý boj, ale překonání sebe sama. Vlastenectví jako pocítěná zodpovědnost.

Ani to však jako příspěvek k tématu autorům a inscenátorům nestačí. Díky své důvěřivosti vypije Neklan otrávený nápoj a celý čas bitvy doslova prosedí na záchodě. A tak, stejně jako je tomu u Aloise Jiráska, padne v Neklanově zbroji jeho přítel Čestmír. Divákům je nabídnut závěrečný obraz: Vedle Neklanovy kadibudky stojí Libuše a předpovídá velká vítězství Čechů v mnoha budoucích bojích. Na plátně ve tvaru mapy Čech jsou promítány vítězné okamžiky českých sportovců z nedávné minulosti. Ironie je zjevná. Závěr stejně jako celá inscenace tak skvěle balancuje mezi patetickým vlastenectvím a jeho jednoznačným lhostejným odvržením. Všeplatné vyznění závěrečného obrazu není třeba hledat. Je to právě jeden z okamžiků, jejichž interpretace se mohou v závislosti na věku divácké skupiny lišit. To však rozhodně nijak neubírá na jejich síle.

Back to Bullerbyn

Druhým souborem, který byl na přehlídce spojen se jmény Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, je loutkářský spolek Športniki, česko-slovinský loutkářský soubor, založený v roce 2011 v Mariboru. Jeho členové se povětšinou setkali při studiu na pražské DAMU. Funkce v souboru nejsou evidentně tak vyhraněné, režisér i dramaturg se dění účastní i jako herci a hudebníci. Back to Bullerbyn je první inscenací souboru. Na rozdíl od Neklana.cz je přímo určena „dospělým, ale i mladším (12+) divákům“. Komunikace s dospělými je tedy přímá, ne-li primární.

Inscenátoři se tu s dospělými diváky shodují, že Bullerbyn není obyčejnou venkovskou osadou, nýbrž obecně přijatým synonymem idylického dětství. Pro své dětské obyvatele představuje Bullerbyn celý svět, a to svět veskrze přátelský a srozumitelný. Svět, kde platí jasná pravidla a prastaré přírodní zákony, kde není čeho se bát. Bezstarostný život dovoluje dětem z Bullerbynu vnímat všední události jako velká dobrodružství a nové výzvy ke hře. Takový je Bullerbyn a takový má zůstat.

A taková je i první část inscenace: Nedrží se vždy událostí předlohy, skvěle však pracuje s její atmosférou. Maličké prstové loutky ve švédských národních barvách (zblízka lze dokonce rozpoznat vyšité losy na svetřících) prožívají své maličké příběhy, přitažlivé stejně pro dětské i dospělé publikum. Hrají si, plivají do dálky, přou se, aby se hned mohli usmiřovat… a na rozdíl od knihy také zpívají a tančí. Jejich švédsky zpívaná píseň „Lisalasebosseannaolebrita“ má vyloženě hitový potenciál. První část není podmanivá svou dramatičností či napětím, ale právě nepodbízivou hravostí. Velmi zábavné jsou např. momenty, kdy lidskými prsty představované nohy loutky jsou na okamžik použity jako lidské prsty. Tuto hru navíc Športniky doprovázejí hity ze 60. let, které výrazně podporují jakýsi „něžný“ účinek první části inscenace a přispívají k její nostalgické atmosféře. Zároveň však projev herců neztrácí lehkou nadsázku, která jasně komentuje záměrnou a vědomě přemrštěnou idyličnost této části inscenace.

Potom ovšem přijde šok. Soubor Športniky se dopustí něčeho neslýchaného: Děti z Bullerbynu dospějí! Jsou vrženy do dosud nepoznaného velkého světa a bullerbynská idyla je nenávratně pryč. S proměnou situace dochází ke změně poetiky i ke změně výrazových prostředků. Herci odkládají loutky a sami na sebe berou role dospělých. Hudební doprovod ovládne pop music 80. let.

Je možné uznat, že míru této svatokrádeže nejmladší cílová skupina úplně nedocení, že závěru inscenace trochu shází ucelenost první části, že možná dojde i ke ztrátě spádu… Pointa příběhu je však natolik překvapivá, vtipná a – v neposlední řadě – hudebně efektní, že je zbytečné inscenaci cokoli vyčítat.

Dlouhotrvající potlesk odměňují Športniky s vážnou tváří ohlášenou apologií loutky: Bullerbynský tanec, který v inscenaci tančily jejich prstové loutky, předvedou nyní herci sami. Prosté, vtipné a generačně zcela univerzální. Omezené možnosti člověka ve srovnání s nekonečnými možnostmi člověka loutkového by, myslím, žádná vědecká práce nedokázala vyjádřit lépe.

Pták ohnivák, Liška Ryška a my

Za vrchol přehlídky však považuji pohádku Pták Ohnivák, Liška Ryška a my Rodinného divadla C ze Svitav. Karel Šefna, principál souboru, byl před svým představením oceněn za celoživotní přínos dětskému divadlu. Důkaz, že tento přínos ještě zdaleka nekončí, podal vzápětí.

Důležitou vlastností inscenace je absence velkých gest, absence efektu. Soubor jako by se ani nesnažil diváky zaujmout. Loutky – pomalovaná plochá prkénka nebo očima dozdobené sekery – neuchvacují technickou propracovaností, ale naopak velkou mírou jednoduchosti. Loutkovodiči je staticky drží v obou rukou, maximálně s nimi lehce pohupují ze strany na stranu. Hlasový projev herců nestylizuje, výrazně necharakterizuje. Vtipy jsou pronášeny spíše mimochodem, scénické zázraky jsou přiznané, naivní, až – zdánlivě – neohrabané. Nikdo nezvedá hlas, nikdo nedělá rychlé pohyby… To vše je ovšem prezentováno s takovým klidem, originálním humorem a (těžko se hledá slovo přesné, a přitom méně patetické) moudrostí, že se z toho stává událost.

Klíčovou osobností, která je také strůjcem zvláštní atmosféry představení, je Karel Šefrna. Ovšem přítomnost členů jeho rodiny dodává pohádce podstatný rozměr – akcentuje rodinné a mezigenerační vztahy. Celé poselství příběhu je zásadně ovlivněno faktem, že Prince hraje vnuk, Královnu maminka, princovu pomocnici Lišku Ryšku děda atd. Pohádka se tak stává obrazem rodiny, která pouští svého nejmladšího do světa, aby získal zkušenosti. Všichni vědí, že mu v tom nelze zabránit ani ho uchránit chyb, které udělá. Úkolem rodiny je však stát při něm a v nouzi mu pomoci a poradit. Liška-děda tak princova špatná rozhodnutí pouze komentuje klidným a smířeným „no jo, no…“ Vícegenerační divadlo, kde herci svůj věk a rodinnou příslušnost tematizují, tak automaticky (a skvěle) komunikuje s vícegeneračním publikem. Nabízelo-li divadlo Športniky apologii loutky, nabízí Divadlo C – mimo jiné – humornou i velmi dojemnou apologii rodiny.

Anděl, který (bohužel) nepřišel

Důležitou ukázkou divadla hraného mládeží mělo být představení slánského souboru Roztočená Vrtule Anděl nepřišel. Jde o důmyslné spojení příběhu fiktivního židovského dítěte v období druhé světové války a židovské pohádky o srdci světa. Autorce a režisérce Kateřině Oplatkové Rezkové se podařilo velmi prostými prostředky vytvořit nesmírně silnou a přitom překvapivě nepatetickou inscenaci. Je určena žákům druhého stupně základní školy. Jako taková je srozumitelná, dobře dávkuje informace a pojí je s emocemi. Poučení dospělí, kteří představení viděli na jiných přehlídkách, hovoří zároveň o velmi silném diváckém zážitku, který výrazně přesahuje rámec výukového projektu. (zpráva o vzniku této inscenace včetně scénáře vyšla v Dětské scéně 37 – viz Tvořivou dramatiku 1/2012).

Středeční blok přehlídky, do kterého toto představení spadalo, byl však doslova zničen skupinou učňů, kteří se rozhodli dát svůj postoj k divadlu jasně najevo: Nahlas pokřikovali, telefonovali, fyzicky se mezi sebou napadali, nebo – v nejlepším případě – spali. Bez sebemenšího respektu k živým lidem na jevišti či ostatním divákům v hledišti. Vinu nelze hledat ani tak na straně učňů jako na straně jejich pedagogů, které nevarovala ani témata inscenací, ani věk aktérů a kteří se ani na místě nijak nesnažili následky svého pochybení napravit. Herci se tak nutně omezili na snahu vytrvat až do konce a kvality představení bylo možno spíše tušit než opravdu zažít. Pro ně je to snad dobrá, i když tvrdá zkušenost, pro diváky jen velká škoda. Ani inscenace, která je schopna oslovit věkově rozličné publikum, nemusí nutně oslovit publikum každé. Zvlášť takové, které osloveno být nechce.

Velký divák

Na závěr si dovolím vlastní generační diferenciaci publika (a s ní i vlastně celé zaměření festivalu) trochu zpochybnit: Skvělý důkaz mezigeneračního fungování divadla pro nejmenší podala Zoja Mikotová se svými studenty z JAMU. Na nedělním workshopu Veselá abeceda se jí podařilo nejen zaujmout a zaktivizovat děti mnohem mladší než ty, kterým byl workshop určen, ale také jejich rodiče. V rámci vytváření obrazů z hadice postavil jeden tatínek střechu. Pýcha, kterou se dmul nad svým dílem, a potěšení z pochvaly, které se mu za jeho krásnou střechu dostalo, se nijak nelišily od reakcí jeho syna. Při pohledu na něj mě napadlo, že dělit publikum na „dětské“ a „dospělé“ je možná docela zbytečné. Tyto dva termíny jsou totiž velmi relativní.

Na programu 12. přehlídky ke Světovému dni divadla pro děti a mládež byla dále uvedena tato představení:

Buchty a loutky – Zlatá husa

soubor Malé dvě, LDO ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř – Pohádka o veliké řepě

soubor Překvapení, LDO ZUŠ Chlumec nad Cidlinou – Jan za chrta dán

dětský divadelní soubor Tři boty, ZŠ a MŠ Třebotov – Šel jsem jednou z Kordoby

Divadlo Dagmar – Kytice aneb V poli mnoho bylin stojí

 

                                                                                      

(Tvořivá dramatika 2012, č. 2)