Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Z divadelního lahůdkářství aneb Nesoustavné přehlídkové zápisky

Přehlídky, které se konají v Praze, a to v průběhu divadelní sezóny, nemají moc šancí být „usledovány“ v celku. Výjimkou není ani Přehlídka divadel pro děti a mládež, spojená s datem 20. 3., neboť právě březen je měsíc mnoha premiér. Nicméně, pokusila jsem se zhlédnout co nejvíce, především s důrazem na inscenace využívající principů loutkového divadla.

Jana Soprová  FOTO: Irena Vodáková

Podělím se o nezbytné informační minimum, které jsem si osvojila před přehlídkou. První oslava věnovaná divadlu pro děti a mládež se uskutečnila v roce 2001, ale pravidelná divadelní přehlídka probíhá až od roku 2002. Poselství k festivalu každoročně proletí médii 20. března a přehlídka probíhá pod heslem „Vezměte rodiče do divadla“. U nás už několikátým rokem pořádá ASSITEJ v pražských divadlech přehlídku, která je směsicí inscenací činoherních a loutkových, amatérských i profesionálních souborů.  Dramaturgický výběr si v tomto směru neklade časové hranice, objevují se zde inscenace i staršího data vzniku (některé již po derniéře), ale i hity oborových přehlídek loňského roku. Každoročně je při této příležitosti oceněn některý z tvůrců divadla pro děti.

V rámci přehlídky se letos ve dnech 17. – 21. března představilo v pražských divadlech, převážně v Divadle v Celetné, ale také v divadle DISK, a závěrečný hit, muzikál Mauglí, na své domovské scéně v Kalichu, celkem 14 inscenací. Mé časové možnosti nedovolily vidět všechno, a tak jsem se soustředila především na dopolední představení a odpolední představení pro děti a mládež.

První, co mě příjemně překvapilo, byli diváci. Totiž množství diváků a jejich reakce. To svědčí o dobrém zajištění návštěvnosti přehlídky, což je (nejen) v oblasti divadla jedním z důležitých aspektů. Většinu představení obsadily školní třídy, takže jsem v průběhu týdne měla možnost zažít diváky nejrůznějšího věku, především I. a II. stupeň ZŠ (menší děti, jednotlivci s maminkami nebo tatínky, byli v hledišti v menšině). Potěšilo mě také to, že děti – bez okřikování – sledovaly, nerušily, ale i vnímavě reagovaly. Ať už se jednalo o představení jejich kolegů z dětských amatérských souborů či profesionálních souborů pro děti.

Pokud se týká dramaturgie přehlídky, z mého pohledu ji charakterizovala velká různorodost jak v tématech, tak i využití tvůrčích prostředků. A já jsem si zde znovu uvědomila, jak je stále obtížnější pojmenovat nejen žánr, ale i diváckou skupinu, pro kterou jsou představení určena. Pokud jde o žánry, ingrediencí, z nichž byla představení namíchána, bylo opravdu bohatě – vedle činoherních, tanečních a pohybových prvků tu byla zjevná inspirace z různých historických období, využití improvizačních technik, ale i vlastního těla a hlasu jako materiálu, stejně jako zužitkování nejrůznějších artefaktů či předmětů běžného života k vytvoření prostředí, příběhů, situací či charakterů. Znovu se ukázalo, jak důležitá je na scéně spolupráce, souhra, dobrá organizace mizanscény, ale i naladění na stejnou vlnu a společné nadšení pro věc (a to se týkalo nejen dětských amatérských souborů, které navíc prostřednictvím vedoucího doplňuje tuto koncepci neokázale vzdělávacím aspektem, ale bez výjimky i profesionálních souborů).

Zahájil amatérský soubor HOP-HOP ZUŠ Ostrov s adaptací dětské knihy Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni o dívce dané za války na převýchovu do nacistického Německa. Inscenace nese název Tak to je naše Leni a je celkem nápaditou variací vztahového příběhu s tajemstvím. Nejsem si úplně jista, nakolik byli dětští diváci obeznámeni s konkrétní situací v centru příběhu, a jsem si jista, že téměř nikdo nečetl knihu. A tak jsem se snažila odhadnout, nakolik jsou schopni příběhu porozumět. Česko-německé historické reálie v tomto případě asi zůstaly stranou, nicméně lehce hororový příběh o holčičce, která se cítí doma nevítaná a odstrčená, se ukázal jako nosný a mladému publiku blízký. Stejně jako postavy a vztahy v rodině – bratr grázlík, který se snaží okolím manipulovat, strohá matka, která nechce či nedokáže s dcerou navázat kontakt, ale i vstřícná empatická teta. Holčičce v hlavě navíc straší jakési cizí vzpomínky, jimž se snaží přijít na kloub. Symbolicky tak pubertální dívka prochází nelehkou cestou, na níž jí potkávají divné, děsivé a tajemné věci, s nimiž se musí vyrovnat, aby tzv. dospěla. I když je jasné, že ambiciózní zpracování s přítomností expresivních masek a výrazných choreografií vychází především z ambice režisérky, děti se příběhu zmocňují celkem přesvědčivě a dokážou své vrstevníky vtáhnout do děje.

Do jisté míry na toto představení navázalo tématem outsidera v cizím prostředí, s nímž se na cestě ke štěstí musí vyrovnat,Malé divadlo České Budějovice. Přivezlo novodobou verzi pohádky Popelka pod názvem Popelka /… z krejčovského salónu v úpravě a režii nového uměleckého šéfa Petra Haška. Příběh tematicky vtipně propojuje motiv dívky – cizinky (tedy outsidera) a motiv šatů, které dokážou proměnit zevnějšek, ale nikoli duši. Děj prochází ve vlnách dvěma prostředími (tento princip „hrajeme si na pohádku v reálném prostředí“ se na festivalu objevil víckrát). Většinou tato hranice zůstává úmyslně rozostřená, i když na změnu nás trochu humpolácky upozorní až příliš hlučné přesunování scénických prvků. Nicméně, odmyslíme-li si tuto hlučnou nepříjemnost, je scéna vytvořená z pojízdných rámů velice funkční (autorkou je Jitka Nejedlá). V rámech je napnuto plátno – roleta, která se díky průřezům a různé možnosti manipulace může stát vtipným „kostýmem“ postav (využívá se principu, kdy průřezy umožňují vidět za roletou jen hlavu a končetiny). Dalším zajímavým artefaktem jsou stojany s rolemi látek, jimiž je možno vytvářet rozevlátý fantazijní svět, stejně jako rychle „převléknout“ hrdinku. Hašek dobře pracuje s rekvizitou, jak s roletou, za níž nebo v níž se postavy ze salónu snadno promění v pohádkové postavy, ale také s plošnými šaty připomínajícími vystřihovánky, které jsou postavám připíchnuty na hruď. Sporným momentem pro některé bylo obsazení Popelky cizinkou, která sice mluví česky, ale s přízvukem. Já se přikláním k verzi, že toto obsazení je naopak velice funkční a posunuje motiv konfliktu mezi matkou a oběma sestrami do obecnější roviny. Vlastní a nevlastní děti v jedné domácnosti jsou už dnes velmi běžným jevem a nevzbuzují emoce, zatímco motiv cizince, vysmívaného outsidera je stále aktuální. A dětští diváci, soudíc podle reakcí, tento motiv vnímají a chápou přirozeněji než dospělí. Ještě jedna pochvala – dobrá práce (interakce) s divákem. Už před představením Popelka v hledišti rozdává programy s vystřihovánkou kluka a holky a poté obdarované využije v ději jako „holoubky – pomocníky“, kteří jí pomohou v důležité chvíli vyřešit situaci.

Narozdíl od této pohádky mám stále jistý problém s další inscenací, totiž Budulínkem z Naivního divadla Liberec, pohádkou o (ne)poslouchání. Dnes již kultovní zpracování známého příběhu ve stylu post-hippies byl už několikrát popsán a diskutován. Tak jen pro osvěžení paměti zopakuji svůj názor, který se nemění. Dvojice performerů – loutkoherců je výborně sehraná, mezihra loutek a živých herců funguje, nicméně poselství pohádky, určené pro malé děti, se mi stále zdá ujeté. Není jistě nutné prvoplánově děti poučovat o správném chování, ale s interpretací babičky s dědečkem jako nahluchlých senilů, kterým v podstatě nemá cenu věnovat pozornost, natož je poslouchat, stále nesouhlasím. A nedokážu se smířit ani se spravedlivým trestem pro lišku, která zkrotne poté, co zasažena elektrickým proudem prodělá lobotomii a to je vlastně fajn řešení problému. Ptal se někdo, co na to říkají dětští psychologové?

 

Divadlo Husa na provázku přivezlo mnohokrát oceněnou inscenaci Dášeňka  aneb  Psí kusy – Haf! Jedná se o příjemně hravou, nicméně obsahově poměrně rafinovanou inscenaci s přesahem, kde je dobré mít něco načteno, aby dospělý rozluštil odkazy na život Karla a Olinky Čapkových. Na druhé straně dokáže dvojice protagonistů (Jiří Jelínek a Anežka Kubátová) rodinné publikum získat svou imaginativností, vynalézavostí, hravostí až bláznivou, o čemž svědčí několik ocenění právě na festivalech pro děti. Zkrátka, příběhy o zvířátkách většinou nezklamou – a příběh Čapkových tu tedy funguje spíše jako bonus pro dospělý doprovod.

 

 

Na další dvě festivalová představení se diváci museli vypravit do divadla DISK. Ti, kdo tak učinili, ale určitě nelitovali. Představily se tu totiž dva hity loňských festivalů, které spíše než loutkové divadlo lze charakterizovat jako animované či instantní multimediální divadlo. V prvním z nich – dalším meotarovém dobrodružství Tomáše Hájka z Bažantovy loutkářské družiny, DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá – představil protagonista pod názvem Zmatek nad zmatekzpracování jednoho z nejpodivnějších Verneových románů. Zatímco v předchozím Faustovi (byť princip živého animování a jeho předvedení prostřednictvím meotarové projekce zůstává stejný) zůstával Hájek schován ve stínu, v tomto případě z něj vystupuje a stává se součástí produkce. Image gentlemana – ale taky tak trochu podvodníka a hochštaplera – ze starých rytin, výstupy a vyprávění ve stylu pouťových atrakcí, ale hlavně okouzlující nápady ručně animovaného příběhu, neztrácí svou energii. Naopak, zdá se, že s každým představením získává protagonista větší cvik a jistotu.

 

Podobné kouzlo mají Pohyblivé obrázky Hany Voříškovés přispěním dua MUZIGA, vtipné kreslené vyprávění, animačně ztvárňující až archetypální minipříběhy, ale i „momentky“ ze života, doprovázené něžným hudebním doprovodem, které zprostředkují neokázalou filosofii oslavy života v jeho prazákladu. A v určitých momentech jsou i velmi působivým, byť minimalisticky provedeným apelem na nesmyslnost všeho, co tento „obyčejný život“ ničí. Obě tato představení byla ukázkou perfektní sólové práce performera.

 

Naopak další dvě představení přinesla excelentní ukázku tzv. sdíleného divadla, kolektivní tvorby v rámci uměleckých škol, kde jde nejen o výsledek samotný, ale především o předchozí tvůrčí proces. Tato představení mají specifickou energii, která pramení z toho, že výsledný tvar všichni považují za svůj. Nesou tedy punc autenticity, byť nemusí být vždy technicky dokonalá. To je případ KUK! + kuk! + Zpátečníci, propojení různých věkových skupin dramatických kroužků ZUŠ Štítného z Prahy 3  a jejich (jak se domnívám již derniérované) kolektivní inscenace Balón aneb Létat je tak snadné. Pro mě byla pozoruhodná především tím, jak se podařilo zorganizovat na scéně takové množství lidí, aby se jen nepletli jeden druhému pod nohama, a naopak svým společným úsilím umocnili energii,a tím i smíchový efekt. Praví pokračovatelé objevitelů díla Járy da Cimrmana, kteří ovšem přinesli i něco navíc. Zatímco suchá vážnost „pravých a slavných Cimrmanovců“ si drží svou prkennou akademičnost, mladí zjevně nejen dobře chápou tento typ mystifikačního humoru, ale přidávají k němu svůj bonus. Hravost, která se odehrává u profesionálů na slovní úrovni, je zde obohacena skupinovými pohybovými kreacemi a při davovém zahlcení scény chtivými příbuznými, kteří putují za vidinou dědictví do vzdálených krajin, zvyšuje komickou nadsázku. Právě termín sdílené divadlo (tedy, že se účinkující nepodřizují vůli režiséra, ale naopak každý svým osobním vkladem nápadů přispívá k formování celku) je v tomto případě na místě. Asi nikdo z těch několika desítek herců by dnes nedokázal říci, co kdo vlastně vymyslel, kdo stál u zrodu nejrůznějších gagů. To je ostatně smysl práce v dramatických kroužcích (či na letních soustředěních), kdy dochází k „zlidovění“ nápadů. V tomto případě je navíc cenné generační propojení různých skupin, což, jak víme, nemusí být ve věku 7–18 let ani pro jednu stranu snadné. Podobně proudí společná energie a hravost inscenacíDivadla Vydýcháno ze ZUŠ Liberec s variací na teenagerovskou knihu Susan Towensendové Tajný deník Adriana Molea pod názvem Něco z Adriana. I když je na scéně přece jen o něco méně dětí, i tak přesahuje počet desítku.

Je tu patrný podíl vedoucí, která je schopna děti inspirovat, povzbudit, ale nikoli jimi manipulovat. Tak vznikají originální nápady, které by možná dospělého nenapadly. Znovu jde tedy o ono výše zmíněné sdílené divadlo, u něhož má každý pocit vlastní investice, která se rozpustila v celku. S tím souvisí i nápad, že tu není konkrétní „hvězda“, neboť v roli Adriana se střídají bez ohledu na pohlaví všichni. Ostatně Adrian jako postava zůstává trochu v pozadí, ale poskytuje divákovi možnost vnímat svět a postavy jeho očima. Je to představení vtipné, i když obsah není prvoplánově komický. Naopak, některá témata, kterých se příběh dotýká, jsou dosti vážná, ať už je to náznak revolty v rámci školy, tak i rozpad manželství rodičů, a – jak se domnívám – mnohým dětem blízká. Je sympatické, že dospělí nejsou výrazně parodováni, jsou vnímáni víceméně s pochopením, shovívavě. A pak jsou tu dva nápady, které představení ozvláštňují a dodávají mu šťávu. Je to jednak způsob hudebního doprovodu konkrétních situací. V té chvíli někdo z dětí „vypadne z děje“ a pustí do mikrofonu z mobilu melodii, která vhodně dotvoří či komentuje atmosféru. Za nejzajímavější přínos považuji schopnost dětí vytvářet scénografii a ilustrovat jednotlivé epizody vlastními těly, gesty, mimikou a hlasem. Zužitkuje se tu velmi rozmanitá inspirace – pantomima, improvizační prvky, voice-bandové techniky, ale i pohybová inspirace street dancem a hip-hopem.  Právě toto představení dokládá, že někdy opravdu stačí správná dávka fantazie a zároveň nadšení, aby doslova „na koleně“ vzniklo pozoruhodné představení.

Jistě není náhodou, že představení hradeckého Divadla DRAK, třešničky na festivalovém dortu, bylo zařazeno do programu právě v Den divadla pro děti a mládež. Konstatování, že Divadlo DRAK patří po mnoho desetiletí ke špičce současného loutkářství u nás a kvalitou inscenací může směle konkurovat činoherním souborům, je jistě pro čtenáře tohoto časopisu nošením dříví do lesa. A tak jistě nepřekvapí, že tento DEN DRAKA byl spojen s poctou pro Josefa Kroftu, symbolickým oceněním jeho celoživotní práce v divadle pro děti a mládež. Nemohlo být jinak nežli prezentovat vzápětí po ocenění jednu z jeho inscenací. Volba padlana inscenaci Jak si hrají tatínkové z roku 2005. Pokud by někdo přijel na tuto přehlídku zkoumat, jak různě se dá zacházet s klasickými pohádkami, měl opravdu výbornou šanci porovnat tři různé přístupy, tři různá využití loutek, rekvizit a předmětů. Po výše zmíněných Popelce a Budulínkovi Kroftova inscenace představila svéráznou interpretaci pohádky O Sněhurce. Východiskem je parta tatínků v kutilské dílně, kterým se dostane do rukou pokažená panenka, jejímž jediným slovem je MÁMA… Jak panenku opravit, jak ji přimět, aby si všimla také tatínka, a čím si může tatínek tuto poctu zasloužit? A jak propojit pohádkový příběh s reálným prostředím? Na tyto otázky se podařilo inscenaci odpovědět vskutku rodinným představením, při němž se mohou pobavit nejrůznější generace. Vtipná výprava Marka Zákosteleckého pomůže pětici kutilů k vyprávění příběhu skutečně využít vše, co jim tzv. padne pod ruku. Mnohé motivy sice s původní pohádkou nemají mnoho společného, nicméně fantazijní využití industriálního prostředí, všech těch nejrůznějších dílenských strojů a nástrojů, ale i dalších předmětů, umocňuje hravý charakter představení. Připomeňme, že v divadle Drak, ač je loutkovým divadlem, jsou živáčci na scéně motorem akcí, byť rekvizit, předmětů i loutek důsledně využívají. Panenka v jejich rukou ožívá, je tak trochu dítětem, trochu panenkou a trochu pohádkovou bytostí. Vysoukáním nohavic stvoří trio šest trpaslíků („sedmý schází, ale to nás nerozhází…“). Zjevení draka s klapajícími čelistmi i ohňovým zafuněním je v tomto prostředí zároveň překvapivé i logické. Jestliže si inscenace Jak si hrají tatínkové pohrává s všednodenností a využitím obyčejných rekvizit, ta druhá naopak sází na magii, kouzla a triky.

Návrat k inspiraci němou groteskou a prvními němými filmy je nejen u nás ve vzduchu, a tak bych tvůrce rozhodně nepodezírala z kalkulu. Spíše je to tak, že režisér Jiří Havelka se v poslední době výrazněji zabývá pohybovým divadlem. V určitých „trikových“ aspektech jeho inscenace Poslední trik Georgese Mélièse navazuje na brněnského Indiána v ohrožení, svéráznou interpretaci přísně vědecké teorie relativity. Podobně se v tomto představení s dokumentární přesností na plátně ukazuje, kterak Meliès vlastně dělal ty filmové triky, abychom byli vzápětí v reálu jeviště konfrontováni s nevysvětlitelnými, fungujícími kouzly a iluzemi. Havelka svého Melièse zavírá do pokoje, v němž nudící se tvůrce, jen sem tam vyrušen bdělou pečovatelkou, vlastně čeká na smrt. Nicméně, v mezidobí jeho až halucinogenní fantazie kouzlí situace, setkání a triky, díky nimž Meliès úspěšně bojuje s rejem vznášejících se kostlivců (a potažmo depresemi). Představení zároveň předává divákům poetické kouzlo prvních pokusů o film, důsledně se ve formě a situacích inspiruje němou groteskou, ale také kombinací jevištní akce a filmových záběrů ve stylu laterny magiky. Funguje tu výrazně nejen výtvarná stránka (scénografie opět M. Zákostelecký), propojující něžné poetické doteky s magičností, ale i jistou hororovostí. Hranice mezi šedivou realitou a magickým světem kouzel se rozostřuje a chvílemi se svět fiktivní stává skutečnější než realita. Přitom je třeba připomenout, že inscenace nerezignuje na myšlenku ve prospěch hravosti – naopak, obsah i formu, včetně jistého filosofického přesahu, se daří zdárně propojovat. A mezi řádky obsahuje i nikoli banální poselství. V souboji člověka s bolestí fyzickou i psychickou, se světem, který nabízí omezení, manipulaci a strach, je třeba nikdy se nevzdávat a bojovat proti tomu všemu fantazií a hravostí. To vše je prezentováno s velkou řemeslnou zručností, magickou lehkostí a zároveň humorným nadhledem. Tak, že i dospělý rád na chvíli potlačí své racio a nezkoumá, jak kouzla fungují, ale dobrovolně se do představení ponoří jako do příjemně teplé vody a doslova si užívá toto bohatství divadelní imaginace.

Toto je tedy jen pár útržků, postřehů z divadelního svátku, který připravil ASSITEJ pro pražské diváky. Nabídl opravdu různorodou směs představení, která nás mohou přesvědčit, že divadlo žije. Že navzdory okolní politické a společenské situaci je stále dostatek lidí, kteří dávají svou fantazii do služeb divadla, své vědomosti a schopnosti předávají dětem a mládeži. I když divadlo je v celkovém kontextu doby na okraji zájmu společnosti, právě takováhle přehlídka dává naději, že některý ze školáků se právě zde nadýchne divadelní magie a v dospělosti se vydá do špatně placených, ale zároveň hypnoticky lákavých divadelních končin.