Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež

Poselství ke Světovému dni divadla pro děti a mládež 20. března 2024

Poselství ke Světovému dni divadla pro děti a mládež 20. března 2024

Světový den divadla pro děti a mládež se slaví jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení zejména prostřednictvím divadelní kultury. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech svých mladých diváků a tvůrců. Na celém světě se na počest Světového dne divadla pro děti a mládež konají slavnosti, festivaly a představení organizované pro děti a mládež a dětmi a mládeží. Světový den divadla pro děti a mládež se slaví od roku 2001. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla (27. března) a Světovým dnem loutkářství (21. března).

Středa 20. března 2024 bude pro naše členy na celém světě dnem, kdy se mohou zaměřit na dění v našem sektoru, společnosti a publiku. Jako celosvětová asociace, která usiluje o sjednocení divadelníků a prosazení práva dětí a mládeže na umění a kulturu, si musíme klást otázky, které ovlivňují nás všechny, což znamená, že se musíme vydat za hranice našeho vlivu i osobního zájmu. Otevíráme tak komplexnější otázky týkající se lidských práv a hodnoty dětí a mládeže mezi sebou i ve vztahu k okolnímu světu. Co máme za každých okolností společného?

Věříme v sílu divadla a performance, protože nám umožňují zkoumat myšlenky, které před námi otevírají nové obzory pro prožívání a porozumění v dalších částech mozku, srdce a duše. Poskytují nám vzájemné lidské propojení. Inspirují fantazii a představivost a s obtížnými tématy se vyrovnávají srdcem a hlavně hravě. Zapojují mladé lidi do empatické výměny, která umožňuje proměnu jednotlivců i kolektivu. Používají všechen důvtip a smysly k vytvoření zázraku a podněcují k zamyšlení. Naši členové hrají profesionální a inovativní divadlo po celém světě. Hrajeme na ulicích i ve velkých divadlech, ve školách, doma i na jevišti. Naše představení jsou určena dětem, jimi i hrána a jsou o dětech a mládeži všude na světě. Děti a mládež potřebují divadlo a performance, a navíc potřebují v prožitku i pomoc dospělých, protože sami nemají dost síly.

S blížícím se Světovým dnem divadla si plně uvědomujeme práci, kterou jsme vykonali v našem sektoru pro mladé lidi a rodiny, které jsou obětí války, teroru, politických i lokálních konfliktů, chudoby, násilí, vyhnání, bezdomovectví a diskriminace. Někteří lidé se nás ptají: „Jak můžete pořád mluvit o budoucnosti divadla a performance v tomto světě? Copak na tom záleží ve světle tragédií a nespravedlnosti, která nás obklopuje?“ Věřím, že hraním divadla a performancí pro děti a s dětmi a mládeží jsme neustále součástí naděje.

Naše umělecká forma nabízí výklad a přímé propojení s tématy a situacemi, se kterými se děti dennodenně potkávají a můžeme k nim promlouvat hlasem, který naslouchá a rozumí. Jejich reflexi vlastní situace pomáhá i to, že můžeme otevřít diskusi v bezpečném prostředí a nabídnout pravdu a zároveň i možnosti. Můžeme si představit budoucnost nebo cestu, která může mladým lidem pomoci přemýšlet o tom, co by se mohlo změnit. Tvorba je plná naděje.

Pro nás umělce a dospělé, kteří dětem a mládeži umožňují získat přístup k umění, kultuře a kreativitě, je důležité klást si otázky. Můžeme porozumět sami sobě, aniž bychom si všímali a potvrzovali jejich znalosti ve hrách a představivosti, bez příběhů a možnosti úniku, zábavy a radosti a bez zkoumání laskavosti a lidskosti, která je na toto publikum navázaná? Můžeme stále doufat i bez rozvoje skutečného jednání a účasti samotných dětí a mládeže?

Možná teď je ten pravý čas si uvědomit, že to nezáleží jen na nás a tím, že se připojíme k dětem a mládeži, můžeme rozeznat energii a brát si ji z jejich představivosti a vrozeného instinktivního smyslu možného.

Poselství Světovému dni divadla pro děti a mládež v roce 2024 od kubánských dětí

Na naší planetě, kde v temné přítomnosti dohořívají svíčky míru, víry a lásky, uprostřed ztráty hodnot, klimatické krize, nesmírné bídy a bratrovražedných válek, se jako záblesk naděje objevují dětské hlasy. Jsou to právě hlasy z malého a loajálního souostroví v Karibské oblasti, které u příležitosti Světového dne divadla pro děti a mládež předávají kamarádům a kolegům ze světa múzických umění poselství lásky s nadějí do budoucna. Jsou to děti a dospívající, ve kterých umění a divadlo zaselo semínko vzdělávací a společenské proměny už ve škole, v rámci různých kubánských společenství, vesnic a měst, kam přicházejí pedagogové, instruktoři a divadelníci. Svými hlasy nás přesvědčují o tom, že slova José Martího může sloužit jako návod k použití: „Pracujeme pro děti, protože děti jsou těmi, kteří ví, jak milovat, protože děti jsou nadějí světa“.  (ASSITEJ Kuba)

Massiel Amalia Wilson De Armas (Remedios, Kuba, 8 let)

Narodila jsem se do umělecké rodiny, a tak mě umění vždy obklopovalo. Můj pradědeček byl skvělý zpěvák, který se sám naučil perfektně hrát na kytaru. Skládal si písničky a zpíval je. Moje babička je skladatelkou, která umí převést jakýkoliv pocit do hudby. Moje maminka je profesionální tanečnice. A tak plyne každý den mého života naplněný uměním. Moje maminka mi vždycky vypráví legrační příběh o tom, jak mě jednoho dne nachytala, jak dělám do zrcadla různé grimasy. Hned si pomyslela, že tato holčička bude bezpochyby herečkou. Vyrůstala jsem v pro mě nejlepší dětské divadelní skupině ve městě: Divadle Guiñol Fidela Galvána v krásném městě Remedios. Vždycky jsem chtěla být jako oni a rozdávat radost. Těším se také z toho, že patřím do divadelní, hudební a taneční skupiny. Hrát divadlo pro mě znamená oživit každodenní příběhy. Umím zahrát radost, smutek, hněv, překvapení a mnoho dalších pocitů. Mohla jsem si splnit svůj sen být umělkyní a udělat z toho součást svého života.

Hodně mě baví divadelní workshopy, protože s každou rolí se mohu stát někým jiným a zároveň se z ní něco naučit. Ale nejdůležitější je, jak říká i moje maminka, že divadlo je nejkomplexnější ze všech druhů umění.

Patricia de la Caridad Bricuyet Aguilar (Bayamo, Kuba, 7 let)

Vážená organizace ASSITEJ

Dopis od kubánské dívky

Jmenuji se Patricia de la Caridad Bricuyet Aguilar a je mi 7 let. Divadlo dělám od tří let a miluju herectví.

Divadlo je pro mě jako další rodina, protože mě učí věci, které jsem do té doby nevěděla, například nevzdávat se hned napoprvé. Pro rodiče to zase může být čas strávený s dětmi. Teď už vím, že v životě existuje více příležitostí; divadlo mě naučilo být lepším člověkem, vyjadřovat se mnoha způsoby, používat své tělo a mnoho dalších věcí. Hrála jsem v dětském divadelním projektu Los Andantinos, kde jsme hráli inscenace Tančící květiny, Malý princ, Fantastičtí klauni“, Pocta Charlesovi Chaplinovi a Monolog čarodějnice. Je skvělé být v divadle, protože se učím o hrách, získávám nové přátele, cítím se lépe a poznávám cizí místa. Hry, které jsem viděla: Model, Hned ve tři, Proč zrovna Alice a Maják. Pochopila jsem, že maják je naše země a že je důležitá a že bychom ji měli mít rádi. Co se týče Proč zrovna Alice, myslím, že Alice chce změnit svůj svět k lepšímu, protože ostatní ho nechtějí zlepšit a královna se chová ošklivě k ostatním postavám.

Bez divadla by nebyly hry, kultura ani představení.

Na shledanou, ASSITEJ

Sofía Díaz Rodríguez (Havana, Kuba, 14 let)

Divadlo je pro mě útočištěm a místem, kde můžeme odložit svou identitu a přeměnit se v nejvíce nereálnou postavu, kterou jen dokáže dramatikova představivost vymyslet. Je to paralelní svět, kde si herci i publikum můžou vychutnat dokonalé prolínání umění.

K divadlu jsem se dostala díky matce, která je herečkou v divadle pro děti a loutkoherečkou. Od dětství jsem zvyklá být součástí obecenstva i herečkou na jevišti, která hraje roli. Cítím, že jsem s divadlem sžitá, a miluju ho díky tomu, že navenek jsem někým, kdo má sklony k introverzi; na druhou stranu, když hraju, cítím pohyb a potřebu cítit se jako někdo jiný, někdo, kdo chce, aby se jeho umění dotklo ostatních. Myslím, že moje pravé já je mimo jeviště a v daném okamžiku žiju pro to, co dělám. Dnes to vnímám jako nedílnou součást svého života a myslím, že bez hraní bych to nebyla já.

Když jdeme do divadla, cítíme potřebu se do hry nějakým způsobem zapojit – znát děj nebo se seznámit s postavami. Divadlo je činnost, kdy herec přebírá způsob mluvení, oblékání a pohybu, a dokonce si i přivlastňuje myšlenky dané postavy. Dává nám tak druhý domov, ve kterém se můžeme smát i plakat.

Naprosto zásadním faktem je, že nám divadlo dává příležitost stát se kulturními lidmi, a hlavně nám umožňuje nechat se trochu unést lidskými pocity a zapomenout, že mimo jeviště existuje ještě něco jiného, než je umění. Proto tvrdím, že je nutné uniknout z reality a jít do divadla.

Cristian Manuel Artola Rodríguez (Isla de la Juventud, Kuba, 12 let)

Maminka mi vždycky říkala, že když jsem byl ještě v bříšku, brávala mě do divadla, a to je asi ten důvod, proč ho mám tak rád. Mnohokrát mi dovolila s ní hrát a během pandemie Covid-19 jsme doma s mladším bratrem Cristoferem nahrávali vtipná videa a dávali je na sociální sítě. Myslím, že život bez divadla by byl velmi nudný.

Saharis Borges López (Isla de la Juventud, Kuba, 17 let)

Divadlo je můj život. Už odmala jsem herečkou a prý vypadám moc hezky. Na divadle jsem se naučila hodně věcí: lépe mluvit a najít si přátele. Děkuji svým učitelům Teresitě a Meilim, že mě učí a pomáhají mi se zlepšovat. Herectví mi dělá radost; proto budu hrát v divadlech a dělat dětem velkou radost.

Poselství ke světovému dni od dětí z Brazílie (2024)

Projekt Maré de Espetáculos (UNIRIO)

Projekt Maré de Espetáculos je akce zapojená do programu Theatre in Communities na Federální univerzitě ve státě Rio de Janeiro (UNIRIO). Spolu s účastníky programu se zabývá režií a produkcí divadelních představení. Program Theatre in Communities vytvořila v roce 2011 na Fakultě divadelní pedagogiky UNIRIO profesorka Marina Henriques Coutihno a integruje zde tři osy vyššího vzdělávání: akademické vzdělávání, sociální rozšíření a institucionální výzkum. Programu se účastní asi 70 lidí včetně teenagerů a dospělých, kteří jsou rozděleni do tří míst v Complexo da Maré a Penha: Maré Arts Centre, CMS Américo Veloso (městské zdravotní středisko) a Dicró Carioca Arena. Aktivity, které se na týdenní bázi zkouší v divadelních centrech pod supervizí absolventů UNIRIO, každý rok vyústí v nějaké představení. V rámci akcí programu Theatre in Communities se tento projekt zaměřuje na tvorbu uměleckých výstupů, které jsou veřejnosti představeny na konci jednotlivých akademických let. Tento aspekt je obzvláště důležitý, protože přispívá k rozvoji publika na místech, kde se dané aktivity konají.

V roce 2019 jsme v naší dětské třídě Theatre in Communities přivítali Nickollase. Tento teenager je vždy připraven, rád se účastní všech akcí a je jedním z našich nejloajálnějších a nejnadšenějších studentů.

V roce 2022, kdy jsme se vrátili k prezenční výuce, do naší dětské třídy přišel Arthur. Doprovázela ho jeho matka Tailane, která byla součástí naší první divadelní skupiny v roce 2011, a malá sestra Bia. Arthur se brzy s nadšením zapojil do našich aktivit. Pětiletá Bia se také zúčastnila prvních lekcí a když byla pozvána na jeviště, skákala radostí. Je takovým naším velmi živým maskotem.

Dokument “Theater in Communities”, produkce Image and Sound Center (UNIRIO) https://www.youtube.com/watch?v=maoMdGI4Zao (hraje Nickollas)

Nickollas Bizzotto Barcelar (16 let, chlapec, Rio de Janeiro)

Divadlo pro mě vždy bylo něco neuvěřitelného, protože mi umožnilo poznat různé myšlenky a místa. Vždy jsem se před neznámými lidmi styděl, ale na jevišti jsem si uvědomil, že aby se mi splnily sny, musím občas vystoupit ze své komfortní zóny.

V CAM (Umělecké centrum Maré) mohu být sám sebou bez obav z odsudků, protože v divadle nesoudíme, ale pomáháme. V divadelních hrách vidím něco, co jsem vždycky chtěl dělat, místo, kde jsem vždycky chtěl být, udělat radost rodině… Hra v sobě nese hodně emocí a reflexí, a to je to, co chci lidem ukázat.

Je pravdou, že divadlo nás učí o hodně víc, než si myslíme, učí nás pracovat v týmu a zdokonalovat paměť, prostě je toho tolik, že to nemůžu všechno ani vyjmenovat. V divadle můžete být kýmkoliv – vílou, pirátem nebo kouzelníkem a všechno, co pro to musíte udělat, je představit si danou postavu a zahrát ji jako roli. Nejlepší jsou kostýmy, někdy můžete pospojovat několik postav dohromady, protože jediné, co vás limituje, je vaše představivost.

Divadlo ovlivnilo můj život a chci, aby ovlivnilo životy mnoha mladých lidí a dětí. Jedním z nejtěžších období byly roky 2020 a 2021, kdy jsme byly kvůli pandemii v izolaci, ale všichni v CAM zůstali pevně nohama na zemi, protože to je divadlo – nevzdávat se, dokud nevidím výsledek.

Divadlo je skvělá zkušenost. Myslím, že všichni by alespoň jednou ve svém životě měli toto umění zkusit.

Arthur de Aquino Rodrigues (9 let, Rio de Janeiro)

Vždycky jsem věděl, že maminka dělala divadlo, když byla mladší a že toužila po tom, abych se přihlásil na zkušební hodinu, až trochu vyrostu. Musím se přiznat, že nejdřív se mi vůbec nechtělo, bál jsem se, že mě lidé nepřijmou, protože se hodně stydím a je pro mě obtížné být v centru pozornosti na veřejných místech s cizími lidmi. Vzpomínám si, že jednou maminka přišla a řekla: „Arture, je ti sedm, můžeš se přihlásit na zkušební lekci“. Já jsem neochotně odpověděl, že nechci, ale maminka řekla, že to musím zkusit, ale že když tak po třech lekcích můžu odejít, když se mi tam nebude líbit.

Když jsem šel na první hodinu, moc jsem si přál, abych měl za sebou už třetí a nemusel jsem se vracet, ale k mému překvapení jsem šel v roce 2022 na první lekci a úplně jsem se zamiloval. Odešel jsem s tím, že jsem naprosto odhodlaný vrátit se a dneska děkuju mamince, že trvala na tom, abych to vyzkoušel. Maminka je teď moc ráda, že jsme se s mojí sestrou Beatriz vydali stejnou cestou, protože i ona, když mě viděla, se rozhodla dělat divadlo. Divadlo mi hodně pomohlo se stydlivostí i s ADHD. Letos to budou tři roky, co dělám divadlo a chci to dotáhnout daleko!

Beatriz de Aquino Rodrigues (6 let, dívka, Rio de Janeiro)

Vždycky jsem chtěla dělat divadlo, protože jsem chtěla vědět, jaké to je. Maminka mi vyprávěla, jak moc ráda chodila na lekce a až budu dost velká, taky mě tam přihlásí. Ale protože mám staršího bratra, začal první a vždycky jsem se šla na něj koukat a bylo mi moc líto, že jsem na to moc malá. Rok 2022 pro mě byl hrozný, protože jsem opravdu moc chtěla a nemohla jsem si to splnit. Ale v roce 2023 jsem přišla na první lekci, kde učitelé všechny vyzvou, aby se zapojili a tam jsem viděla šanci ukázat, že i když jsem malá, tak třídě stačím. Hodně jsem se snažila a byla jsem moc šťastná. Nedokážu to ani popsat!

Další sobotu mi učitelé řekli, že když budu chtít, můžu se do lekce zase zapojit – tomu jsem opravdu nemohla uvěřit. Teď mám za sebou první rok, pro přátele a rodinu jsme hráli hru, kterou jsme sami vytvořili, byla to opravdu krásné a srdce mi skoro vyskočilo z těla. Už se těším, až se tento rok do třídy vrátím, teta Maite a teta Aline[1] jsou nejlepší na světě a já jsem za tuto příležitost velmi vděčná!

---

[1] V Brazílii se termín „teta“ (tia) často používá pro oslovení učitelek na prvním stupni.