Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Poselství ke Světovému dni divadla pro děti a mládež 20. března 2021

Světový den divadla pro děti a mládež se slaví jako výraz podpory dětí a mládeže a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení zejména prostřednictvím divadelní kultury. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech mladých diváků i tvůrců. Světový den divadla pro děti a mládež se slaví od roku 2001. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla (27. března) a Světovým dnem loutkářství (21. března).

Yvette Hardie, prezidentka ASSITEJ

Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež slaví tento den od 20. března 2001 a od roku 2012 pro něj máme slogan „Vezměte dnes dítě do divadla“. Tímto heslem jsme chtěli podpořit přístup dětí a mládeže k umění a také poukázat na skutečnost, že zprostředkovatelé, sponzoři i dospělí návštěvníci divadel nesou zodpovědnost za to, aby sílu umění poznali i mladí diváci.

Jenže po onom loňském chaotickém roce, kdy se celý svět obrátil vzhůru nohama a umělci, divadla, festivaly, rodiny, školy, ale především děti a mládež si prošli bezpočtem změn, si již nemůžeme dovolit hlásat „Vezměte dnes dítě do divadla“ s takovým sebevědomím jako předtím. Ne proto, že by umění a divadlo už nebyly tak důležité (naopak: pokud je pravda, co píší mladí autoři našich poselství, je ho potřeba víc než kdy jindy), nýbrž proto, že způsoby, jakými divadelní prožitky sdílíme, se musely proměnit a adaptovat.

Proto bych na letošní Světový den divadla pro děti a mládež chtěla vzdát hold nezměrnému talentu, kreativitě, houževnatosti, přizpůsobivosti, tvrdohlavosti a odhodlání, které umělci za poslední rok projevili v hledání nových způsobů, jak se se svými diváky spojit. Vyprávěli příběhy na Facebooku a reagovali na podněty v živém chatu. Předem nahráli nebo i živě přenášeli interaktivní představení, která mohly děti sledovat ze svých domovů. Hráli divadlo v zahradách, parcích, na ulicích a za okny. Své ložnice a obýváky proměnili v magické prostory, které mohly děti prozkoumávat a rozvíjet své smysly a představivost. Přesunuli na internet kurzy pro mládež a založili online knihovny natočených divadelních inscenací a dalších zdrojů. Sáhli po běžně používaných elektronických zařízeních, například po mobilním telefonu, a pustili se i do bouřlivých vod Whatsappu, Tiktoku a Instagramu. Posílali si divadlo poštou, v balíčcích plných kreativních nástrojů. Podporovali učení z domova. Vytvářeli díla o pandemii, vysnili si a napsali scénáře, v nichž se budou lidé moci znovu stýkat. Pořádali své festivaly, čtení, kempy a workshopy online. Lobbovali, projevovali podporu, protestovali, psali petice. Stáli při sobě. Vystupovali v ulicích a posilovali komunitní solidaritu. Svou vrozenou tvořivost projevili na milion způsobů. 

Dnes, kdy společně stojíme na prahu „neznámé budoucnosti“, se obracíme ke všem, kterým záleží na tom, aby mladí lidé měli k této plejádě uměleckého vyžití přístup a prosíme je, aby i nadále hledali způsoby, díky nimž se budou mladí diváci moci s divadlem stýkat. Jedna věc je totiž jistá: divadlo je dnes potřeba dřív než kdy jindy. V divadle se mezi sebou propojujeme a dáváme si možnost se navzájem uzdravit. Divadlo je prostor pro nové představy, nová souznění a pro nalezení nové síly. V divadle si připomínáme své společné lidství a znovu s ním splýváme. A to vše je možné jen díky umělci v každém z nás. 

Yvette Hardie, předsedkyně Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež 

Poselství dětí a mládeže ke Světovému dni divadla

Malaika Hlatshwayo

Čtrnáctiletá Malaika z Jihoafrické republiky divadlo miluje, sama ho hraje a také nedávno vydala svou první knihu Pupík(The Belly Button)

A picture containing text, person, ground, outdoor
Description automatically generated

Proč je divadlo pro mladé lidi důležité? Především v sobě spojuje různé druhy umění. Divadlo je herectví, tanec, hudba, poezie. Každý z těchto druhů umění léčí duši diváků i umělců jiným způsobem. A o tom divadlo přesně je. V divadle si totiž můžeme uvědomit, co se nám ve skutečném životě děje, a přitom být úplně klidní a bavit se. Každého zajímá něco jiného – někdo má třeba rád hudbu a tanec je podle něj „nuda“ a někoho jiného zase třeba zajímá herectví a poezie mu přijde příliš složitá, nesrozumitelná. V DIVADLE si ale každý může najít to své a odpočinout si, protože divadlo není jen jediná forma, ale všechny najednou. Divadlo bere v potaz zájmy každého z nás. Každý z nás narazí v dospívání na svá silná a slabá místa. Když ale někdo mluví v divadle, všichni poslouchají. Když se někdo hýbe, všichni ho chtějí vidět. Když někdo něco vypráví, všichni ho chtějí slyšet. Divadlo mladým lidem pomáhá, aby se vyrovnali se šrámy z dřívějška a traumatickými zážitky. Může nám také poskytnout únik z reality Covidu-19. V divadle si mladí lidé mohou uvědomit své chyby a napravit je. DIVADLO křičí UMĚNÍ a je pro lidi nejlepším způsobem, jak pochopit svět a navázat kontakt s ostatními. Divadlo nám pomáhá uniknout z hrůz v ulicích a ze všeho, co se na nich odehrává – násilí, drogy a podobně. DIVADLO dává hlas dětem, které mají pocit, že je nikdo neposlouchá nebo že na jejich názoru nezáleží. DIVADLO nás spojuje.

D – děti, I – imaginace, V – věčné, A – ambice, D – duše, L – léčivé, O – opora

Luisa Crobelatti

Luise je dvacet let a žije v São Paulu. Od roku 2014 je členkou umělecké scény Paideia a sní o tom, že se stane herečkou a bude hrát po celém světě.

Divadlo je místo, kde jsme vidět, kde zakřičíme a jsme slyšet, kde je normální, že sníte vy a někdo sní o vás. My mladí toužíme poznat svět a divadlo nejenže uspokojuje naši potřebu žít, ale nabízí nám také zrcadlo, díky němuž můžeme pečlivě zkoumat a kriticky hodnotit své prostředí, ostatní lidi i sebe sama.

V loňském roce divadlo občas sloužilo jako únikový východ ze světa, který momentálně balancuje nad propastí, ale zároveň jsme právě díky němu byli schopni chytit se stébla naděje, byť bylo třeba úplně poslední. Díky divadlu jsme provolávali lásku, křičeli o pomoc, a dokonce jsme i varovali před tím, před čím nás nebyl schopen varovat náš prezident – reálnou pandemickou situací.

Umění vděčíme za hodně, včetně záchrany před šílenstvím uprostřed chaosu, který zde vyhlásili.

Jedině v divadle můžeme vyprávět minulost, probírat současnost a vlastním hlasem a tělem vytvářet budoucnost.

A budoucnost patří nám.

Suzanne Versele

Suzanne je 23letá studentka umělecké školy v Bruselu. V loňském roce představila svoji inscenaciPo kapkách(Drop by Drop) o jejích zážitcích během cesty do Izraele a Palestiny.

A picture containing text, person
Description automatically generated

Čas na příběh. 

Stopnout, vrátit zpět, přeskočit. 

Z představení jsou pohyblivé pixely. Hltám je. 

Čas na příběhy, které se mi odehrávají za oknem. 

Soused, sousedova žena, sousedův pes. 

Svět je teď malý. 

Zmítáme si v křivkách. 

Příběhy, které vymyslíme, si schováváme na potom. 

Léto. Krize se trochu uvolní. Oddechneme si. 

Říjen. Sotva jsem se rozehřála. Zpátky domů! 

Rouška mě svrbí. V břiše mě svrbí. 

Prkna na jevišti zejí prázdnotou a my přetékáme nápady. 

Držíme je v sobě. Co že to je, to hraní?

Chci se vedle tebe posadit do červeného křesla. Chci se nechat pohoršit. 

Kultura je nejlepší způsob, jak si zařvat. 

Ale co když jí zacpete ústa rouškou? 

Toužíme víc než kdykoliv předtím. 

Vytváříme nové alternativy. Na internetu, na ulicích. 

Vytváříme novou a novou naději. Déle, než trvají mimořádná opatření. 

A přesto se i další vyhláška promění v hudbu. 

Kultura! Ať žije! Lahev šampaňského. 

Zátka co nevidět odletí. Bubláme pod povrchem. 

Jsme připraveni vytrysknout.

Hinata Sakai

Desetiletá Hinata žije v prefektuře Kanagawa v Japonsku. Je členkou místního divadelního spolku Naše město. Poprvé se na jevišti objevila ve čtyřech letech v roli kachny skvrnozobé, do níž vložila celé své srdce.

A child smiling for the camera
Description automatically generated with medium confidence

Divadlo miluju, protože hrát v divadelním představení a dívat se na něj je veliká zábava. Když hraju, moje tělo a srdce se spojí, ani o tom nevím. Když sleduju představení, vtáhne mě do děje a cítím to, co cítí postavy. Kdyby nebylo divadla, přišla bych o tři čtvrtiny svého života a byla bych nešťastná. Divadlo mi dává sílu do života a nutně ho potřebuju!

Překlad poselství: Anna Štádlerová