Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež

International Association of Theatre for Children and Young People Association

Association Internationale du Theatre pour l´Enfance et la Jeunesse

ASSITEJ

Dům – netradiční využití inscenačního prostoru

Zoja Mikotová

Dům
– to je střecha nad hlavou…
– to je místo, kde jsme v suchu, když prší, kde je nám teplo, když je venku mráz
Dům – to je místo, kde můžeme najít klid před křikem okolního světa, místo, kde se můžeme cítit bezpečně.
A když ten dům s námi sdílejí osoby nám blízké – stává se domovem – součástí našeho života a světa.
Dům – ale může znamenat i omezení – čtyři stěny, ze kterých nemohu vyjít… vězení, ghetto, úděl – ze kterého není úniku. Jsou to tak zvané “domovy” důchodců, dětí, postižených lidí…
Ten dům sám o sobě za nic nemůže. To, co se z něj stalo, způsobili lidé. A opět – jen lidé mohou způsobit, že trpký úděl určitého omezení může prozářit cit, který je veden láskou k bližnímu. Nejde o sentimentální účast, ale o konkrétní pomoc. Pomoc může mít podobu materiálního statku a také duchovní podstatu…
Nyní už budu mluvit konkrétně: O NESLYŠÍCÍCH DĚTECH

Nebudu uvádět údaje v procentech ani čísla, ani rozsah problematiky. Berme jako fakt, že takové děti jsou. Když se na ně podíváte, žádné postižení nezpozorujete – nic není vidět. Na pohled jsou to zdravé, vitální, krásné děti – fyzicky zdatné. To je důvod podceňování tohoto postižení ze strany laické veřejnosti. “…vždyť jenom neslyší”. Ale WHO (Světová zdravotnická organizace) řadí toto postižení na druhé místo – hned za postižení mentální.

A jsme u jádra problému. Bez patřičného odborného vzdělání zůstávají postižení hluchotou na úrovni “hlupáků”, a ti, kteří absolvovali speciální vzdělání dosahují vysokoškolských titulů.

Ke svému vrozenému postižení dostali hluší do vínku už v dávné historii vědecký omyl Hippokratův, později podpořený filozofickým názorem Aristotelovým “…všichni od narození hluší zůstávají také němí, i když někdy vydávají zvuky, řeč nemají…” Tento názor zastával také Plinius – dodal ještě, že neexistuje hluchý člověk, který by nebyl idiot. Římské právo považovalo hluchého rovněž za neinteligentního. Hluchý člověk byl často přiřazen ke společnosti duševně chorých a zbaven občanských práv.

Trvalo několik set let, než se postupně podařilo tyto názory pozměnit. Ideologie křesťanství přinesla do této problematiky prvky soucitu. Ve III. knize Mojžíšově můžeme číst: “…nebudeš klnouti hluchoněmému”. V knize Přísloví je psáno “…otevři ústa svá za němého a za věc všech, kteří jsou okolo.” Praktický význam tyto názory však neměly. Neslyšící člověk zůstával na okraji společnosti většinou jako “místní blázen”. Žil s ostatními chudáky, mrzáky, žebráky a blázny, vyháněn za hradby měst.

Přes prohlášení svatého Augustina, že k dosažení víry je zapotřebí sluchu se přece jen později kláštery staly středisky vzdělávání neslyšících. Dochází k posunu poznání “…hluchý je vzdělavatelný, protože má rozum. Všichni kdož mají rozum, mohou obsáhnouti vědomosti i když jim některý smysl chybí…” Tento jasnozřivý citát pochází ze 16. století. Ze stejné doby máme historicky podložené zprávy o úspěších ve vzdělávání neslyšících.

Základem tohoto procesu se staly přirozené posunky rozvinuté do posunků nově, záměrně vytvořených, do tak zvané řeči gest – neboli znakování (používá se i termín manuální (ruční) metoda). Nedílnou součástí vzdělávání je také používání tzv. prstové abecedy. Ta má svůj prapůvod ve způsobu tajného dorozumívání mnišských řádů. Může mít podobu jednoruční i obouruční. (V současné době existují drobné vizuální odchylky v jednotlivých státech.) Kladl se důraz na odezírání mluvené řeči. Když došlo k poznání, že hluší nemají poškozené mluvní orgány (17. století), byla otevřena cesta k učení mluvené řeči – tvorbě samohlásek, hlásek, slabik, slov. Začíná se prosazovat tzv. orální metoda.

Ten, kdo se zabývá problémy neslyšících, ví, že historie vzdělávání neslyšících je vlastně bojem těchto dvou metod – manuální a orální. V určitých dobách vítězí jedna či druhá, ale jasnozřiví pedagogové nejsou dogmatičtí a využívají výhod té či oné s cílem zvýšení vzdělanosti neslyšících.

Tento proces vzdělávání má své hrdiny, kteří přinesli doklady nezištné a trpělivé práce. Jiní tragické momenty sobectví a ziskuchtivosti, když své vynikající pedagogické výsledky tajili. Snad pro potřebu mít monopolní informaci, snad z nezájmu o ostatní postižené mimo svou rodinu. Vývoji tím nepomohli, jen ho zpomalili.

Zkusme se podívat na to, co obě metody považují za svůj základ. Již v 17. století bylo napsáno: …výuka neslyšících musí být stavěna na zraku. Je to tedy NÁZORNOST. Postupně obohacovaná ještě o názor, že je důležitý prožitek, vlastní zkušenost. Neslyšící dítě potřebuje vidět a jednat, aby pochopilo.

Této názornosti a jednání v situacích odpovídají principy DRAMATICKÉ VÝCHOVY. Dobrý pedagog neslyšících vždy tyto principy užíval – přesto že tomu dramatická výchova neříkal. Také musel být dobrým hercem, komediantem, aby dokázal navázat bezprostřední kontakt s dětmi, aby mu nebylo zatěžko předvádět různé znázorňující pohyby, úkony, pro snadnější chápání ze strany žáků. Víme, že mnohdy bývá od dramatické výchovy jen krůček k divadelnímu představení. Mnozí pedagogové tak pracují, že právě metodou a principy dramatické výchovy vytvářejí divadelní představení. Podporují tak přirozenou hravost dětí, rozvíjejí jejich fantazii, nenásilnou formou učí děti řešit problémy života jednotlivce i kolektivu, učí je odpovědnosti ke společné práci.

A protože neslyšící dítě není pacient s vadou, ale osobnost se speciálními potřebami a s podstatnými individuálními možnostmi pro svůj rozvoj, měli bychom s těmito dětmi pracovat tak, abychom tento potenciál nepromarnili. V závěrečné zprávě z Porady o alternativních způsobech vzdělávání neslyšících (UNESCO – Paříž 1984) se říká: “…Postižené dítě je třeba vidět hlavně a především jako dítě, které má právo, aby se s ním zacházelo stejně jako s jinými dětmi a musí poznat lásku a uznání od ostatních členů rodiny. To, že potřebuje speciální vzdělání, nesmí poškodit uspokojení jeho základních potřeb.”

U dětí s vadami zraku se předpokládá, že budou rozvíjet svůj hudební sluch. Mnohé jsou v této oblasti podporovány a dosahují vynikajících výsledků. Právě v oblasti umění nacházejí svou životní realizaci. V oboru, kde jim jejich handicap nevadí, dosahují srovnatelných výsledků se zdravými, mnohdy je i předčí.

Neslyšící se mohou realizovat v oblasti vizuálního umění. Když pominu výtvarné umění, je to především oblast pantomimy a tance, dnes by se dalo říci divadla pohybu či nonverbálního divadla. Je záslužné, když je opravdu v této oblasti s dětmi pracováno. Důležitou roli zde mohou sehrát dospělí neslyšící. Mohou se stát dobrými “identifikačními modely” pro děti, dobře se s nimi dorozumí, mohou pomoci jejich slyšícím rodičům i učitelům.

Z tohoto úhlu pohledu se jeví založení oboru “VÝCHOVNÁ DRAMATIKA NESLYŠÍCÍCH” na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jako potřebný čin. Tento obor byl na její divadelní fakultě založen v roce 1992. Nápad vznikl v hlavách několika nadšenců již dříve, konkretizován byl v roce 1991 díky pochopení vedení DIFA a děkana Josefa Kovalčuka i díky podpoře ministerstva školství ČR přidělením grantu.

Výchovná dramatika neslyšících se zaměřením na pohybově výchovné discipliny má podobu tříletého bakalářského studia. Během tří let je posluchačům věnována péče především v oblasti rozšíření jejich pohybové zdatnosti a znalosti (k tomu přispívají předměty: základní a speciální pohybová průprava, akrobacie, moderní a klasický tanec, step, žonglování, práce s náčiním). Teoretické předměty jsou zaměřeny k prohloubení kulturního zázemí posluchačů a především směřují k budoucí pedagogické činnosti (psychologie, zdravověda, pedagogika). Důležitou složkou studia je předmět nazvaný “pohybové divadlo”. Zde posluchači studují pantomimu, snaží se proniknout do tajů divadla, které využívá prvků tzv. “totální komunikace”. Termín TOTÁLNÍ KOMUNIKACE – cituji opět závěrečnou zprávu UNESCO’84 byl definován jako filozofie zahrnující vhodné sluchové, manuální a orální způsoby komunikace. Zahrnuje mimiku, gestikulaci, čtení, psaní a libovolný další prostředek, který povede k srozumitelnosti a usnadnění komunikace.

A právě tento předmět se stává laboratoří, ve které jsou hledány cesty v tvorbě neslyšících. Je kladen důraz na pohybovou i výtvarnou kreativitu posluchače – vznikají etudy i celá představení.

Na sklonku roku 1993 mělo premiéru představení “O ztracených barvičkách” – pohádka na námět brněnského výtvarníka Rosti Pospíšila. Více než 30 repríz hraných dětem i dospělým, slyšícím i neslyšícím, doma i v zahraničí nás přesvědčilo o tom, že řeč gestických i výtvarných znaků je srozumitelná. A naši neslyšící studenti komunikují se svými diváky bez zábran a překážek – díky divadlu, díky umění.

Doufáme, že absolventi oboru “Výchovná dramatika neslyšících” pomohou odstranit komunikační bariéru mezi slyšícími a neslyšícími (např. mezi učitelem a žákem) a budou schopni tvořivě pracovat s neslyšícími dětmi a mládeží.

A jestliže jsem se zmínila na začátku, že DŮM může být pociťován jako symbol něčeho, co člověku může přinést omezení – věřím, že právě DIVADLO je tím, co omezení pomůže nejen snášet, ale i překonat.